Letecká archeologie umožňuje památky objevovat, ale i lépe chránit, říká Martin Gojda, jenž vydal knihu o průzkumu sídel a krajiny. V kokpitu už nalétal přibližně tisíc hodin. Přesto není pilotem, nýbrž archeologem, který z výšek sleduje vliv lidské činnosti na krajinu.
Martin Gojda tak s kolegy dokáže díky snímkování odhalit zaniklá sídla, hradby, pevnosti anebo dávné cesty.
„Jedním z úspěchů bylo u Hrochova Hrádku na Příbramsku odhalení systému příkopů. Ono se řekne objevy, ale podstatné je, že když máte památky dobře zmapovány, tak je můžete do budoucna i chránit,“ řekl LN Gojda, jemuž nyní v nakladatelství Academia vyšla kniha shrnující jeho znalosti – nabyté za více než dvě dekády.
Jen pár létajících archeologů
S leteckou archeologií se v Československu začalo za socialismu. Tehdy však platil zákon o ochraně státního tajemství a komunistům se moc nelíbily plány několika archeologů z Brna (Miroslav Bálek, Jaromír Kovárník), kteří by si chtěli zemi, nedej bože, snad i fotit z ptačí perspektivy. „Každý let jste museli bezpečnosti hlásit třeba i půl roku dopředu a pak se tam třeba estébákovi nechtělo přijít – a bylo po všem,“ vzpomíná profesor Gojda.
Po roce 1989 přišlo obrovské uvolnění, „volné nebe“, což v devadesátých letech obdivovali i cizinci létající k nám. Díky grantu si pak v roce 1997 pražský Archeologický ústav Akademie věd ČR pořídil i vlastní průzkumný letoun Cessna 172, se kterou vědci prohledávali a snímkovali Polabí, Mělnicko, Nymbursko a s mosteckým kolegou Zdeňkem Smržem i severní Čechy.
Mít vlastní archeologické letadlo bylo i evropským unikátem; svůj aeroplán mívala snad jen univerzita v Cambridgi. „Předloni jsme naši cessnu skoro po dvaceti letech prodali, protože svůj průzkumný účel už za tu dobu splnila,“ dodává Martin Gojda.
Dva vlastní drony akademiků
Pro rutinní dokumentaci archeologických nalezišť z výšky se dnes využívají drony. Jejich výhodou je možnost pořizování kolmých leteckých snímků, takže se obrazy dají dobře skládat v plány či mapy. Naopak limitem dronů, jež má pražský Archeologický ústav dva, je nařízení mít s létavcem vizuální kontakt tak na 300 metrů.
„Drony mají vynikající přínos pro fotodokumentaci staveb, celků i terénů, ovšem pokud byste s ním chtěli dělat větší průzkum, budete za ním muset stále jezdit v autě,“ vysvětluje archeolog.
Naopak velkou výhodou je možnost osadit drony rozličným hi-tech vybavením. „Vývoj fototechniky je extrémně rychlý – umožňuje infračervené či termální snímkování a kromě toho, že se rozvíjí, se také úžasně miniaturizuje,“ vyprávějí letečtí archeologové, kteří spolupracují mimo jiné s Českou geologickou službou anebo s odborníky z ČVUT. Gojda ve své knize píše i o překotném vývoji metod, jako je satelitní čili družicové snímkování (pro civilní účely s rozlišením fotografie až do dvaceti centimetrů na zemském povrchu). Vědci využívají pro svou práci v terénu satelitní mapy, porovnávají je a z porostových situací umí leccos vyčíst: místo, kde by mohl být val, starší dům, opevnění, mohyly...
Z mnoha set odhalených a takto z výšek „vytipovaných“ lokalit pracují pak terénní odborníci asi na jednom procentu případů, tedy na konkrétních místech, kde je velká šance odhalit něco v České republice neobvyklého anebo velmi specifického, zajímavého.
U specializované firmy si objednali dokonce i satelitní přelet přímo nad jedním přesně vytčeným polem. „Objednat si něco takového je stále ještě poměrně drahé. Jednou jsme to udělali, chtěli jsme totiž nasnímat přesnou lokalitu a řekli si o časový interval, kdy by se nám její nasnímkování nejlépe hodilo; nejde to přesně na čas. Ale když jsme dostali fotky, zjistili jsme, že přelet udělali dva dny po sklizni! To nám bylo na nic,“ vzpomíná Gojda.
Už se dvěma nástupkyněmi ve své knížce Archeologie a dálkový průzkum autor zúročil i poznatky, které nasbíral při výuce letecké archeologie pro studenty Západočeské univerzity v Plzni, kde vedl katedru, ale také v Polsku.
„Už asi jedenáct let jezdím učit do Varšavy, látku tam přednáším ve dvoudenních blocích,“ vypráví profesor, přičemž v publikaci popisuje i české leteckoprůzkumné kampaně v Polsku z let 1996 až 2002.
Naprostou špičkou v letecké archeologii je podle něj Velká Británie, která má celonárodní projekt systematického mapování svého území. V každé evropské zemi už je však pár expertů v oboru. Gojdovi je 61 let, takže si vychovává i své nástupce, vlastně tedy pokračovatelky. „Jmenovat mohu své dvě bývalé doktorandky, Lucii Čulíkovou a Lenku Starkovou, která se zvláště zabývá leteckými lidary, což je v oblasti průzkumu a mapování archeologických nalezišť opravdová revoluce,“ nastiňuje Gojda.
Laserové skenování (LIDAR) totiž dokáže díky laserovým paprskům proniknout i porostem, vegetací, takže výsledky jsou pak pro vědu neuvěřitelně přínosné.
„Navíc je to rychlé a hned v 3D, takže tam, kde byste třeba čtyřicetihektarové hradiště zaměřovali několik dní, s letadlem vybaveným lidarovým skenerem to zvládnete za pár minut. Přinese to plno dat i objevů,“ věří vědec.
Martin Gojda (61)
- Archeolog je předním evropským expertem na dálkový archeologický průzkum.
- Má nalétáno přibližně tisíc hodin, specializuje se na leteckou archeologii.
- Působí v pražském Archeologickém ústavu Akademie věd ČR a na Západočeské univerzitě.
- Od roku 1992 v Akademii vede dálkový průzkum a spravuje tam archiv letecké fotografie.
- V roce 2001 se habilitoval, od roku 2011 je univerzitním profesorem.
- Učí ve Varšavě, v Polsku získal dvě ministerská ocenění.
Autor: Martin Rychlík
Článek vyšel 5. 8. 2017 v Lidových novinách.
