„Fakulta se hlásí k původní myšlence, že máme v co nejširším smyslu vychovávat odborníky pro mírový jaderný průmysl,“ říká děkan Igor Jex při prohlídce jaderné fakulty ČVUT v Praze.
V přízemí budovy poblíž pražského Rudolfina – a pár metrů od hrobu rabiho Löwa – stojí tokamak Golem (nejstarší funkční fúzní reaktor světa), na jiném místě v Troji je zase školní štěpný reaktor Vrabec VR 1. „Jsme nejspíše jediná vysoká škola na světě, která má pro výuku svých studentů oba typy jaderných reaktorů. Jsou naprosto bezpečné,“ říká u Golema Igor Jex, děkan Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) při Českém vysokém učení technickém (ČVUT).
„Náš reaktor jsme upravili a vylepšili tak, že je doslova blbuvzdorný‘,“ dodává v malé místnůstce Vojtěch Svoboda, jenž se stará o termojaderný reaktor, který sem byl v roce 2007 dovezen z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd. Na reaktoru se učí budoucí jaderní inženýři, chodí k němu exkurze, ale výboje lze spustit i na dálku, klidně z mobilu. „Dálkové ovládání je jedním z důvodů, proč se o nás zajímá budovaný fúzní reaktor ITER ve francouzském Cadarache, s nímž spolupracujeme,“ říká Svoboda, jenž tyto „výstřely“ autorizuje. Na stěně nad ním jsou proto pohlednice, jež dostává od studentů a vědců ze zemí, odkud byl systém zažehnut: z Thajska, Mexika, ale nejčastěji z Francie.
Nový Nature i s autorkami
Díky takovému výukovému zázemí a tradici výzkumně orientované fakulty přicházejí i pěkné výsledky. Třeba nakoncem srpna vyšla kolektivu vědců – se sedmičkou autorů z FJFI – studie v superprestižním časopise Nature. Pod studií je podepsán i Jaroslav Bielčík, který dříve působil jako „postdok“ na Yaleově univerzitě, anebo trojice spoluautorek, jež vystudovaly „jaderku“.
Jaký je podíl žen na dosti maskulinní fakultě? „U promocí si dělám statistiku a máme už tak dvacet procent absolventek. Poměr se výrazně zvětšil,“ říká Jex. Jsou též v pedagogickém sboru, příkladem čehož jsou profesorky Helena Jelínková, která je nejvíce citovanou vědkyní z ČVUT za loňský rok (a 16. absolutně), nebo Edita Pelantová, jež je přední profesorkou matematické analýzy. Vědecké úspěchy mají mnozí – například skupiny Jiřího Limpoucha (plasma), Libora Šnobla, Vojtěcha Petráčka (někdejšího prorektora pro výzkum), Miroslava Karlíka, předního českého matematika Pavla Exnera (kvantové grafy), Pavla Šťovíčka, Jesúse Guillerma Contrerase (do Prahy přišel z Mexika) nebo Petra Jizby, jenž získal doktorát z teoretické fyziky na univerzitě v Cambridgi.
Když padne otázka na fakultní specializaci v „jaderné fyzice“, Jex se ohradí. „S tím pojmem opatrně, je zavádějící. Naše fakulta se hlásí k původní myšlence, že máme v co nejširším spektru vychovávat odborníky pro mírový jaderný průmysl. Proto pokrýváme celý tento cyklus: od získávání uranu nebo jiných paliv až po jejich uložení a likvidaci. Když je tohle pomyslná páteř, navěšují se k tomu další obory. A tak kromě jaderné chemie, dozimetrie a katedry jaderných reaktorů máme i katedru materiálů, katedru fyzikální elektroniky a další odvětví mimo jaderné inženýrství. V České republice jsme jediní takto komplexní,“ řekl Jex, který dříve vedl katedru fyziky – spolu s katedrou fyzikální elektroniky –, jednu z největších a nejsilnějších kateder.
Tradičně náročná škola
Celkem jich je deset. Důležitá je katedra dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, kde pracuje například profesor Tomáš Čechák, jenž využil moderních metod dokonce k analýze užitých materiálů na relikviáři sv. Maura.
„Byl to ohromný zážitek,“ říká Čechák, který spolupracuje jak s památkáři, tak třeba s archeology z Masarykovy univerzity. Další z kateder, katedra jaderné chemie, kterou řídí Jan John, pracuje přímo s radioaktivními materiály, a to mimo jiné pro využití v radioanalytice, radionuklidech i radiofarmaceutické chemii. „Naši absolventi odcházejí jednak do akademické sféry, do státních dohlížejících orgánů a hi-tech firem,“ nastiňuje John. Podle Jexe má „jaderka“ prakticky nulovou nezaměstnanost absolventů. „Ministerstvo školství ale někdy nezapočte absolventy FJFI, kteří jdou na doktorské studium do zahraničí, a jsou vlastně evidováni jako nezaměstnaní. Občas jsme se těm statistikám docela divili,“ vysvětluje Jex. Mnozí z inženýrů přitom odešli do střediska CERN u Ženevy či na školy v Německu, Norsku a Švýcarsku.
Jedna z nejmenších fakult ČVUT má kolem 1500 studentů. Kvůli demografické křivce počet studentů klesá; nejvíce jich bylo kolem roku 2013, a to zhruba 2000 ve všech stupních studia – od bakalářského po doktorské. „Jaderná fakulta nikdy neztratila, řekl bych, svůj komorní charakter. Dnes poměr studentů na pedagoga umožňuje ještě výrazněji individualizovanou přípravu, což přináší mnohé klady,“ tvrdí děkan. Škola je to enormně těžká. Propadovost je značná, srovnatelná asi tak s matfyzem. Už v prvním semestru odpadne polovina přijatých! „Diplomaticky tomu říkáme, že volba školy nebyla ideální a na jiné by se jim dařilo lépe‘,“ naznačuje Jex.
„Když chcete hrát první ligu, musíte mít jisté dovednosti. Střední školy se hlavně zaměřily na jazyky, ale získat schopnosti v matematice či fyzice vyžaduje i to, čemu se hezkým českým slovem říká sitzfleisch. Něco se musí odmakat, vysedět. Když se pak podíváte na integrál, jak se má zintegrovat, většina mých kolegů hned řekne:,Kouknu a vidím‘. Studenti se ale tomu jen diví. Tato schopnost je totiž zčásti dána jistým drilem, rutinou, jinak vám to hned tak v mysli nenaskočí,“ vypráví Jex.
Na fakultě jsou i zahraniční studenti: hlásil se už také Kolumbijec, pár Turků i Íránců. Není to v posledním případě kvůli sankcím problém? „Myslím, že Írán už byl trochu vzat na milost. Kdyby se ovšem íránský – anebo jakýkoliv jiný – student zajímal pouze o to, jak reaktor zapnout, a nikoliv, jak jej také vypnout, tak bychom asi zpozorněli, ale to se nám ještě nestalo,“ směje se Jex, „humboldtián“, tedy příjemce prestižního Humboldtova stipendia, jichž je na fakultě několik.
„Někdy jde fakt o život“
V Česku unikátní fakulta má řadu plánů včetně zavedení nových studijních oborů jaderná bezpečnost či kvantové technologie. Uvažuje také o vyučování „decomissioningu“ čili programu, jenž by se měl zabývat i vyřazováním dosloužilých jaderných zařízení, třeba na pobočce v Děčíně.
Škola chce zůstat těžkou, přísnou. „I když k nám přijdou na kontroly naši absolventi pracující v SÚJB nebo v SÚRAO, nikdy nám nic neodpustí... A k té studijní náročnosti: přispělo by nějak vašemu pocitu bezpečí, kdybyste věděl, že někdo, kdo mačká knoflíky v jaderné elektrárně, nerozumí tomu, co dělá? Anebo že někdo, kdo vás bude ozařovat v nemocnici, si plete jednotky? V jistý moment jde fakt o bezpečí a lidské životy,“ upozorňuje děkan Jex.
Igor Jex (54 let)
- Kvantový fyzik, vědec a pedagog
- Děkanem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze je od roku 2013.
- Narodil se v Bratislavě. Roku 1987 absolvoval pražskou FJFI (obor fyzikální elektronika).
- Posléze pracoval ve Fyzikálním ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě.
- Působil v Tokiu, Helsinkách, Berlíně či Ulmu, obdržel prestižní Humboldtovo stipendium.
- V roce 2003 získal na ČVUT profesuru pro obor fyzika.
- Věnuje se kvantové optice, zkoumá interakce (neklasického) světla a hmoty.
- Je autorem řady učebnic a více než 150 vědeckých studií se zhruba 2000 citacemi. Napsal i populárnější knihu o fyzikovi Ludwigu Boltzmannovi a Maxu Planckovi.
- Je fanouškem Star Treku. S manželkou mají dva syny, oba se věnují matematice.
Autor: Martin Rychlík
Článek byl publikován 4.9.2017 v Lidových novinách.
