Pseudovědění se nevyskytuje jen v obskurních proudech, občas postihuje i „seriózní“ vědce – ty, co rádi předvádějí svou expertízu na fenoménech, jimž nerozumí. Pokud potom média nekriticky přijmou jejich názory, hrozí, že spolu s relevantními informacemi budou šířit bludy posvěcené autoritou vědy. Měli by se vědci vyhýbat společensky atraktivním tématům?
(Humanitní) vědy v defenzivě
Stává se, že pokud se někdo stane odborníkem na určitou oblast, nabude mylného dojmu, že je tak trochu expertem na leccos dalšího. Ve chvíli, kdy mu něco přijde evidentní, zaštiťuje se svou autoritou specialisty. Tyto případy najdeme mezi přírodními i humanitními vědci.
Na jedné straně se ozývají „pseudohumanitní guruové“, kteří si vypůjčují koncepty z matematiky a kvantové fyziky, aniž by jí pořádně rozuměli, a se slastí je používají, nejspíše ve snaze, aby zněli učeněji. Tento typ humanitní pseudovědy výborně zkritizoval Alan Sokal, když sepsal záměrně vadný článek (dal si pozor, aby fyzika nedávala smysl), ale zabalil to do dostatečně trendy hantýrky a článek prošel recenzním řízením v jistém renomovaném periodiku.
Na straně druhé narazíme na aktivity různých inženýrů, kteří buď objeví Bibli, nebo pravdu o UFO, nebo i serióznějších přírodovědců, kteří se začnou v médiích kriticky vyjadřovat třeba k náboženství, nebo k otázkám sociálním, psychologickým, aniž by ale v dané problematice měli jakékoliv vzdělání.
Situaci dále komplikují média, obzvlášť pokud novinář k vědci přistupuje jako k autoritě an sich. Pak se stane, že na otázky, na něž by měl spíše odpovědět psycholog, sociolog či filozof, odpovídá epidemiolog či evoluční biolog – nic proti těmto oborům. Je to do určité míry přirozené: když se člověk setká s renomovaným astrofyzikem, co často hovoří na téma „vesmír“, může pociťovat tendenci ptát se ho na všechno možné, včetně otázek, které patří spíš do odbornosti religionisty či historika (například pokud jde o to, jak se hvězdářství odrazilo v lidské kultuře a mytologii).
Je přitom zajímavé, že společenské zkreslení upřednostňuje odborníky zaměřené na specifické technické detaily (specialista na vývoj AI například, nebo odborník na imunologii), situace ale často reálně vyžaduje odborníky, kteří mají schopnost nahlížet dopady a „širší záběr“ dané problematiky, například psychologové, sociologové, pokud jde o dopad pandemie na lidskou společnost, filosofové pokud jde o problematiku toho, co je to lidské vědomí a zda je AI „živá“. Tito odborníci ale obvykle zůstanou netázáni, protože jejich práce spočívá v nahlížení věci z odstupu. Znamená to, že nejsou bezprostředně svázáni s „první linií“ a pro novináře se (chybně) nejeví jako relevantní respondenti.
Ke zmatení ale někdy přispívají sami vědci. Když po nástupu pandemie probíhala překotná vědecká debata o důsledcích covidu, různých experimentech a možných řešeních, neodehrávala se, jak je obvyklé, primárně v akademických článcích a studiích – probíhala takřka za svitu kamer v reálném čase dřív, než vědci stačili dojít k uspokojivému konsensu.
V době, kdy byli všichni zavření doma, mohl být tento mediální humbuk divácky atraktivní, autoritě vědy však příliš nepomohl. Ta se naopak mnohým začala jevit jako chatrná, rozkymácená loďka, a jako přijatelnější řešení například naskočit do vagónu „antisystémových“ či „antivaxerských“ hnutí.
Věda jako zvláštní domorodá kultura
Schopnost sebereflexe pomáhá vysmeknout se z představy, že jediná teorie dokáže vysvětlit vše, co je předmětem zkoumání. Toto východisko platí i pro naši badatelskou skupinu Konspiritualita. V tomto ohledu navazujeme na moderní antropologii, která od 60. let 20. století začala reflektovat vlastní předpoklady na pozadí střetu rozmanitých kultur. Západní věda se tak začala ukazovat jako svého druhu „domorodá kultura“ mající své rituály, svá tabu, své myšlenkové mantinely.
Takové poznání nepopírá evidentní úspěchy vědeckého a technologického pokroku, ale upozorňuje na jeho limity. Zejména ve vztahu k věcem, které unikají exaktním vědeckým metodám – typicky v otázce, jak funguje lidská společnost a náboženství. Čemu lidé věří? Co hýbe společností? Proč některé evidentně racionální postupy lidi nezajímají a místo toho vyhledávají jiné? Proč nefunguje „prostě to rozumně vysvětlit“? Obhájit přístup, který tyto otázky neredukuje, je v dnešní době nesmírně těžké.
Místo toho, aby člověk prohluboval příkopy mezi přírodními a humanitními vědci, je lepší ptát se po tom, jak si mohou být prospěšní. O přínosu přírodních věd, jejich metod a nástrojů i na humanitním poli slyšíme dnes a denně. Abych tuto jednostrannost trochu vyvážil, řeknu tolik, že humanitní vědy, ačkoli mají pověst méně rigorózní metody, jsou našimi nejlepšími adaptacemi na fenomény, které jsou jimi studovány.
Kdyby bylo možné lidskou psychiku nebo společenské fenomény převést na jednoduché (nebo třeba i složité) vzorce, tak to dávno děláme. Zjevně to není možné. Jedná se o fenomény jiného typu a nástroji přírodních věd uchopovat nejdou. Přesto se vždy najde někdo, kdo s „inženýrskou logikou“ přistupuje k problematice lidské společnosti, náboženství, politiky, psychiky.
Akta-X: Nástup alternativní spirituality
Přestože v našich kulturních podmínkách společenská prestiž exaktní vědy (například v medicíně) trvá, nemůžeme přehlížet nástup konkurenčních přístupů, které můžeme shrnout v pojmu alternativní spirituality. Jde o široký fenomén, který podle názoru některých odborníků zasahuje 40 - (a možná až) 50 % populace. Řada lidí vnímá alternativní přístupy jako doplňkové k standardní medicíně (tam, kde medicína například nebere ohledy na prožitky člověka, na psychosomatiku atd.), ale pro řadu zastánců alternativní spirituality jsou tyto dvě věci v ostrém protikladu.
Podobně je tomu i v táboru vědy a medicíny, kde najdeme jak smířlivější pozice, tak vědce, kteří s alternativou bojují jako s kacířstvím. V této debatě přitom je obtížné být neutrální, protože neutrální je často vnímáno jako, že dotyčný „kolaboruje s opačnou stranou“.
Alternativní spiritualita je v zásadě vůči vědě skeptická, protože podle jejích zastánců věda „rozřezává“ člověka a odmítá ho vnímat jako celek – stále přítomnou metaforou na pozadí je obraz hodinového stroje a člověk je vnímán jen jako jakýsi biorobot, kde jednak duševní stránka nehraje prakticky roli, opravujeme vždy „hárdvér“, a jednak problémy jsou vnímány lokálně („žaludeční vředy“), bez ohledu na celek organismu a duševní stav a léčí se často symptomaticky, protože hlubší příčiny prostě nejsou známé, protože není způsob, jak se k nim v rámci exaktních metod dostat – oproti tomu alternativní přístupy se vnímají jako „holistické“, snažící se léčit člověka jako celek. Jak moc je takové léčení účinné, je samozřejmě otázkou. Protože neexistuje objektivní způsob testování účinnosti, najdeme v nabídce jak postupy, které z nějakého blíže neznámého důvodu fungují, tak postupy, které nefungují vůbec.
Alternativní myšlení se samozřejmě nezrodilo z ničeho. Do současné podoby se vyvinulo především z hnutí New Age, tedy ve stejné době, kdy se začaly objevovat dnes už klasické konspirace – ať už o vraždě prezidenta Kennedyho, či oblasti 51. V šedesátých letech se tyto názory a teorie rozvíjejí víceméně nezávisle na sobě, později se ale začnou mísit a v nedávné době vznikne zvláštní kulturní fenomén zvaný obvykle „konspiritualita“. Sňatek konspiracismu se spiritualitou je zvláštní, ale svého druhu logický: obě stojí proti mainstreamu a obě se shodují na tom, že moderní civilizace je zkažená. Oproti depresivnímu konspiracismu přináší alternativní spiritualita optimistickou vizi návratu k přírodě a k tradicím, které prý zkažené nejsou.
K explozi konspiračních teorií přispěla americká subkultura UFO, která od osmdesátých let začala úspěšně propojovat tradiční ezoterické a konspirační motivy, aby své klasické vyjádření získala v kultovním seriálu Akta X. Není náhodou, že jeho tvůrci vycházeli z folklórních studií populárních vyprávění o podzemních tunelech, zmrazených mimozemských tělech či konspiracích politických elit.
Třetí role univerzity a populární věda
Jsme-li svědky expanze konspiračních teorií takřka do všech aspektů soukromého i veřejného života, můžeme se ptát, jestli a jak k tomu přispěly také tradiční humanitní vědy, případně jestli konspiritualita není lidová odpověď na selhání humanitních věd v tom, aby dodaly lidem funkční celospolečenská vyprávění.
Svůj podíl na tom podle mého názoru nemá pouze postmoderna popírající jakákoliv velká a nadějeplná vyprávění, která se etablovala právě na humanitních katedrách, ale hlavně to, že humanitní vědci přestali v rámci univerzity do jisté míry plnit její třetí roli – službu společnosti. Vedle vzdělávání a výzkumu by akademici měli objasňovat a komunikovat svá zjištění široké populaci. Nevyklízet pole a neuzavírat se do slonovinových věží.
Zajisté jsou obory, jako třeba egyptologie, kde se to stále daří – objev sarkofágu můžete nafotit a lidem navodit pocit objevitelství na způsob Indiana Jonese. Jak jim ale sdělit další z řady poměrně složitých sociálních teorií, která neilustruje žádný atraktivní příklad ani ji nikdo „neobjevil“, jelikož se postupně vyvíjela sérií adaptací předchozích teorií?
Atraktivní téma konspiračních teorií
S těmito otázkami se potýkám ve vlastní výzkumné praxi. Mou základní specializací jsou staří Seveřané, respektive to, čemu věřili před příchodem křesťanství. Ačkoli toto téma může získat – zvláště v současné době, kdy Vikingové jsou poměrně trendy – jistou atraktivitu, je to vždy nahodilé, dočasné a rozhodně nelze říct, že by téma rezonovalo celou společností.
Když se poštěstí, že nějakého novináře zaujme téma, které se týká mé odbornosti, bude mít spíše tendenci oslovit archeologa, který mu může ukázat konkrétní nálezy, než religionistu zabývajícího se mytologií – o té si přece každý prý může přečíst na Wikipedii. Ovšem na Wikipedii si člověk nepřečte, proč ti lidé svým mýtům věřili, jak ve společnosti fungovaly a co je jejich obdobou dnes.
Změna v mém případě nastala krátce po mém návratu z Bergenu, kdy jsem byl v jednom vzácném rozhovoru o starých Seveřanech konfrontován s názorem, že mýty jsou přece anachronismem – proč se jimi zabývat? Abych uvedl příklad, který by doložil, že mytický způsob myšlení je nadále živý, zmínil jsem tehdy konspirační teorie... A v tom se oči novináře rozzářily.
Do té doby jsem odpovídal většinou na laskavé, spíše zdvořilostní otázky po jakési vzdálené, dávno mrtvé kultuře; a najednou, v rychlém sledu, začaly přicházet nabídky k rozhovorům o reptiliánech a podobných divokých představách, kterých je plný internet. Ukázalo se, že uchopení konspiračních teorií jakožto specifické moderní mytologie, na jejíž studium se mohou použít nástroje a teorie vyvinuté pro studium dávných mytologií, je výzkumnou nikou, která byla doposud neobsazena, minimálně v domácím prostředí.
Netvrdím, že by se humanitní vědec měl orientovat výhradně na mediálně atraktivní témata. Měl by si ale klást otázku, k čemu je jeho výzkum vlastně dobrý či společensky přínosný. Ta otázka je zcela legitimní.
Autor: Jan A. Kozák
Jan A. Kozák, religionista, zakladatel badatelské skupiny Konspiritualita provádějící výzkum konspiračních teorií primárně z religionisticko-antropologické perspektivy, jeho výzkumné zaměření zahrnuje komparativní přístupy a psychologii náboženství, teorii mýtu, úžeji staroseverské hrdinské mýty nebo také roli metafor a imaginace v konspiračních narativech aj. Během dvouletého pobytu na University of Bergen se v rámci programu Marie Skłodowska-Curie Actions zabýval surrealitou mýtu a fungováním tělesné symboliky v mytologických příbězích. V současné době působí na Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a také podstupuje výcvik v analytické psychoterapii.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Jan A. Kozák
