Jaroslav Miller: O nejobtížnější součásti mé rektorské agendy

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

možná jste na hlavní webové stránce univerzity zaznamenali společné prohlášení rektora a členů vedení fakultních senátů na podporu Etické komise Univerzity Palackého, které vzešlo ze společného jednání 10. září.

Přestože se pravidelně s panem předsedou etické komise setkávám, teprve v průběhu diskuze s kolegy jsem si naplno uvědomil, pod jakým tlakem a v jak hektické atmosféře etická komise univerzity v posledních měsících pracovala, a to především v kontextu současného dění na jedné z fakult naší univerzity, které bohužel proniká i na veřejnost.

Jakékoliv předvolání před etickou komisi představuje samo o sobě vysoce citlivou záležitost, a pro mnoho kolegů dokonce psychický otřes. Okolím totiž může být chápáno jako stigma a zpochybnění akademické reputace, a to samozřejmě i v případě, kdy se podnět ve výsledku ukáže jako neopodstatněný. Během mého rektorského období jsem již před několika lety byl s takovým případem neodůvodněného a veřejně propíraného obvinění konfrontován. Přestože byl dotyčný očištěn, jeho veřejné zpochybnění zanechalo hluboké stopy v jeho profesním i osobním životě.

Z tohoto důvodu shledávám mou roli v celé proceduře z lidského hlediska jako zdaleka nejobtížnější součást rektorské agendy. Nevím, zda stejně tíživě pociťují tuto odpovědnost ostatní rektoři (zeptám se jich), pro mne jde však o disciplínu, která mi pravidelně způsobuje mnoho bezesných nocí. Snažím se mít vždy na paměti zájem celku (univerzity), ale také zájem jednotlivce. S jistou mírou nadsázky bych situaci přirovnal k institutu prezidentské milosti. Jejich udělování či odmítnutí je vždy svázáno s rozhodováním o osudech konkrétních lidí a ten, jenž má takové rozhodnutí učinit (navzdory řadě podkladů a dokumentů), se v konečné instanci musí uchýlit pouze ke svému vlastnímu svědomí a chápání spravedlnosti.

V tomto rozhodování o lidských osudech je zcela sám a sám také nese odpovědnost za to, že někomu na základě svého, do jisté míry nevyhnutelně subjektivního soudu ublíží, či ho naopak nespravedlivě zvýhodní. Proto svá rozhodnutí, zda podnět postoupit etické komisi, či nikoliv, případně jak naložit s verdiktem komise směrem k oběma stranám, vážím na laboratorních vahách a beze studu přiznávám, že se u těchto aktů trápím. Připisuji to mé povaze a možná i humanitnímu vzdělání, které zvyšuje mé pochybnosti a naopak snižuje razanci a rychlost rozhodování v těchto záležitostech.

V posledních měsících řešila etická komise univerzity celou řadu podání, a to pouze z jediné fakulty. Ve dvou případech jsem podání etické komisi nepostoupil. Zatímco u prvního chyběl důkazní materiál (což při posuzování jiného případu později potvrdila i etická komise), charakter druhého, bohužel anonymního, jsem konzultoval s předsedou etické komise. Ke konzultaci mne přiměly skutečně vážné okolnosti, protože kolega, jenž byl objektem podání, se zhroutil a panovaly oprávněné obavy z dalšího vývoje jeho stavu.

Ctím volání po spravedlnosti, ale žádná síla mne nedonutí vzít si na svědomí lidský život či zdraví. Přesto je konec příběhu smutný a varovný pro nás všechny. Zmíněný kolega, jenž patřil mezi nejnadějnější vědce této univerzity, zůstal v léčení, a nakonec se rozhodl z Univerzity Palackého zcela odejít. Ať už se v budoucnu ukáže oprávněnost podání, či naopak nevina mladého kolegy, jeho osobní život je poškozen a profesní kariéra vědce, jenž s naší univerzitou spojil svůj život, (zřejmě nenávratně) zničena. Jaké z toho plyne poučení? Uchylujme se, prosím, k institutu etické komise maximálně střídmě a uvážlivě, protože následky mohou být často dalekosáhlejší, než jsme si schopni uvědomit.

Rovněž z dalších tří podání, o nichž rozhodovala etická komise, plyne několik poučení. Nepochybně nejvíce rezonoval případ prof. Zbořila týkající se správnosti dat uváděných v odborné stati publikované již před řadou let. Etická komise Univerzity Palackého konstatovala v tomto případě pochybení. Bohužel, nevysvětlitelným způsobem se usnesení komise dostalo médiím dříve než do rukou rektora. V tuto chvíli nemá již cenu zjišťovat způsob a motivace úniku do médií, nicméně tento fakt značně zkomplikoval následné dění i možnost mé adekvátní reakce. V mém, pod časovým tlakem formulovaném prohlášení, jsem se ztotožnil s hlavními závěry komise, pouze v případě autorství iniciace úprav jsem – vzhledem ke stáří případu a s přihlédnutím k vlastnímu svědomí – požádal o případné hlubší šetření (pokud je ovšem v roce 2019 ještě možné).

Prof. Radek Zbořil závěry etické komise rozporoval a oznámil, že případ předá k soudnímu projednávání, což je nepochybně jeho právo. Slouží mu nicméně ke cti, že vyvodil z usnesení EK závěry, souhlasil s hlavním opatřením (kromě dalších) navrženým mnou a děkanem přírodovědecké fakulty a předal výkonné pravomoci ředitele RCPTM prof. Michalu Otyepkovi, což následně stvrdila i Správní rada RCPTM. Zároveň prof. Zbořil jasně uvedl, že do budoucna nehodlá usilovat o vedoucí funkce, hodlá se zabývat pouze vědeckým výzkumem a rozhodl se požádat o stažení článku z odborného časopisu.

Pokračování tohoto případu je pro mne ovšem z lidského hlediska těžko přijatelné. Trvám na tom, že každý člověk, ať již pochybil, či nikoliv, zasluhuje slušné zacházení a má právo na vlastní důstojnost. Bohužel dehonestační a skandalizační kampaň, která se v této souvislosti proti prof. Zbořilovi z různých stran rozpoutala, překročila a překračuje meze chování přijatelného (doufám) nejenom pro akademickou obec, ale (opět doufám) pro každého slušného člověka. Tato kampaň má jak formu útoků na rozličných webech a blozích, tak podobu hromadně rozesílaných anonymů mnoha kolegům či institucím. Podotýkám, že tato kampaň poškozuje lidsky jak prof. Zbořila, tak v tuto chvíli i celou Univerzitu Palackého.

V této souvislosti a v rámci objektivity nemohu bohužel zamlčet politováníhodnou událost. Nespokojenost s verdiktem etické komise je do značné míry lidsky pochopitelným jevem a přirozenou reakcí, avšak neměla by vybočovat z mezí korektní komunikace. Bohužel se stalo, že zřejmě v rámci reakce na dva verdikty komise (prof. Zbořil, prof. Trávníček) byl samotný předseda etické komise obviněn z publikování svého textu, jehož byl spoluautorem, hned v několika odborných časopisech. Jednalo se v tomto případě o léčebná doporučení odborných společností, u nichž je žádoucí široká dostupnost a publicita. Po konzultacích s kolegy z lékařského prostředí, děkanem lékařské fakulty a po ozřejmění publikační praxe v lékařských oborech došlo vedení UP k závěru, že tento podnět byl nedůvodný. Předseda komise prof. Karel Indrák (a ostatní spoluautoři článku) byli nicméně i poté ještě několikrát zpochybňováni, což lze považovat za klukovinu či akt msty. Chci doufat, že podobné útoky na etickou komisu se již nebudou opakovat a vyslovuji tímto jak profesoru Indrákovi, tak celé Etické komisi Univerzity Palackého svou podporu.

Na okraj svého usnesení v případu prof. Zbořila vyslovila etická komise domněnku, že údaj o možném falšování dat, který zazněl z úst doktoranda Čeňka Gregora v roce 2013, mohl být důvodem neúspěšné obhajoby jeho dizertační práce. Zároveň Čeněk Gregor naznačil, že byl ze strany svého školitele prof. Zbořila šikanován. Toto tvrzení ovšem vyvrátil sám tehdejší děkan přírodovědecké fakulty, který se obviněním ze strany pana Gregora zabýval (zde). Studijní oddělení Rektorátu UP rovněž podniklo analýzu průběhu dvou obhajob dizertační práce Čeňka Gregora a veškeré materiály nijak nedokazují souvislost mezi falšováním dat a neúspěchem při obhajobě (záznam z průběhu první a druhé obhajoby, vyjádření komise). Vzhledem k posudkům i hlasování komise lze konstatovat, že hlavním důvodem neúspěchu při obhajobě byla kvalita předložené práce. Pro obhajobu byla navíc stanovena komise z odborníků z ČR i ze zahraničí a druhé obhajobě byla rovněž přítomna proděkanka pro studium.

Veškeré pokusy zdiskreditovat celou komisi pro obhajobu dizertační práce vedenou prof. Pavlem Hobzou jsou ve světle těchto zjištění spekulativní a politováníhodné. O motivacích těchto útoků se mohu pouze dohadovat. Bohužel ani vedení univerzity, ani etická komise nemají šanci zcela a beze zbytku vyřešit spory uvnitř akademické obce, jejichž povaha je často komplikovaná a jejichž kořeny často tkví v hluboké minulosti. Prosím, mějme na paměti, že jejich hlavním úkolem je upozorňování na existenci etických principů, nikoliv hledání spravedlnosti, či dokonce trestání.

Rád bych uzavřel toto kontroverzní téma několika postřehy. Hektičnost posledních několika měsíců a pro mne nepřijatelné propírání výsledků rozhodnutí etické komise na veřejnosti mne přiměly k následující úvaze: Dospěl jsem k závěru, že je nutné zpřesnit a zintenzivnit komunikaci na ose rektor – Etická komise UP. V případech, kdy se mé stanovisko nebude stoprocentně krýt s usnesením etické komise, poskytnu předsedovi etické komise hlubší odůvodnění. Zároveň dám etické komisi ke zvážení, zda u budoucích odborně složitých případů nepřizvat experty, kteří nejsou bezprostředně svázáni s prostředím UP. U řady sporů si dovedu představit rovněž odbornou mediaci, která by mohla předcházet podáním na etickou komisi, a snížit tak jejich počet, jenž je v poslední době poměrně vysoký.

Již jsem naznačil, že v posuzování podnětů a ve vypořádání verdiktů EK spatřuji pro mne lidsky zdaleka nejobtížnější agendu, protože důstojnost obou (zpravidla) stran v mém vnímání světa a etiky převažuje nad rozpravou o existenci či absenci pochybení. Bohužel v tomto boji poslední měsíce prohrávám a musím přihlížet veřejným útokům, dehonestacím a medializaci, které mne naplňují skepsí nad tím, že z nástroje na obhajobu akademické etiky se často stává prostředek k zostuzení druhé strany. Proto se chystám zahájit širší diskuzi o eliminaci role rektora z celého procesu práce etické komise.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, chápejte prosím tento blog jako varování především před námi samotnými. Veřejné zpochybňování a napadání verdiktů etické komise, stejně jako dehonestace jednotlivých aktérů sporu, mohou vést k postupné erozi nepsaných, ale o to důležitějších pravidel, kterými se řídí jak etika výzkumu, tak mezilidské vztahy uvnitř akademické obce. Jejich plíživou demontáž vidíme koneckonců kolem sebe, v české společnosti, v české politice i v celém dnešním světě. Prosím, nedejme si vzít ty cenné hodnoty, které jsem vždy v akademické obci Univerzity Palackého oceňoval, tedy vzájemný respekt, velkorysost a toleranci. Pro mne jde o podmínku sine qua non soužití lidí, kteří se chtějí identifikovat s tou skvělou a jedinečnou značkou, jakou máme v Univerzitě Palackého v Olomouci.

Autor: Jaroslav Miller

Text vyšel dne 24. 9. 2019 na osobních stránkách jaroslavmiller.cz.