Dne 11. června publikovala moje kolegyně Kristýna Veitová na Facebooku NKC – gender a věda post týkající se eseje Tomáše Hudlického z Brock University, která se věnuje faktorům, které ovlivňují rozvoj oboru organické syntézy. Post vyvolal značný ohlas a ukazuje na úroveň diskuse o genderové nerovnosti a předsudcích v českém akademickém prostředí. O co tedy jde?
Hudlického esej (text je revizí dřívější kapitoly, viz zde) prošla recenzním řízením a 5. června byla publikována v prestižním časopise Angewandte Chemie. Na protest odstoupil mezinárodní poradní sbor, včetně nobelistů. Když začaly přicházet další kritické reakce, vydavatel článek stáhnul z webu časopisu, vydal omluvné prohlášení a odvolal dva redaktory, kteří měli článek na starosti. Názory T. Hudlického také odsoudilo množství vědeckých společností v chemických vědách, včetně Royal Society of Chemistry i German Chemical Society. Nutno podotknout, že se objevují i reakce na podporu T. Hudlického – nejde ovšem o vyjádření souhlasu s jeho názory, ale o to, že text měl zůstat veřejně dostupný a otevřený kritice.
S tím naprosto souhlasím. Angewandte Chemie nemělo článek stahovat. Mělo ho nechat veřejně dostupný na svých stránkách. Bylo by to důležité pro to, aby si Hudlického kolegové a kolegyně mohli přečíst, jaké názorové spektrum reprezentuje. Stať ale měla na stránkách zůstat zejména pro sebereflexi akademické komunity. Je totiž nutné se ptát, jak je možné, že ve vědeckém časopise vyjde recenzovaný text, který prezentuje silná tvrzení, ovšem tato tvrzení neopírá o žádné vědecké studie. Paradoxní na tom je, že si Hudlický v eseji stěžuje na nedostatek rigoróznosti v chemických vědách.
V diskusi, která se kolem eseje rozpoutala, jde o dvě sekce. Protože se v reakcích na post NKC hovoří o vytrhávání z kontextu, budu zde citovat celé pasáže v originále. Jednou je „Diversity of work force“ a k ní se vztahující poznámka dva. Hudlický zde uvádí: „Each candidate should have an equal opportunity to secure a position, regardless of personal identification/categorization.“ S tím, že každý by měl mít rovnost příležitostí, nelze než souhlasit. Jenže pokud budeme odkazovat na hodnotu meritokracie bez toho, že uznáme, že existují nevědomé genderové předsudky, meritokracie nedosáhneme. V poznámce pod čarou si pak stěžuje na to, že se po vědcích vyžaduje, aby se vzdělávali v oblasti rovnosti a diverzity. To podle něj vede k tomu, že: „These issues have influenced hiring practices to the point where the candidate’s inclusion in one of the preferred social groups may override his or her qualifications.“ To může být problém pouze v případě, kdy předpokládá, že věda funguje meritokraticky. Kdyby si pan Hudlický dal tu práci, našel by zásadní stati z posledních let, které se přesně tomuto tématu věnují a existenci předsudků v hodnocení vědecké práce identifikují. Našel by texty ekonomů, kteří modelují různé formy afirmativních akcí a ukazují, že nedochází ke snížení standardů. K čemu dochází, je to, že méně zastoupená skupina získá naději, že má šanci uspět, a ve větší míře vstupuje do soutěží (to se pojí s tím, čemu odborná literatura říká strach z neúspěchu a tzv. imposter syndrome). Nově příchozí ženy a minority tedy neberou práci lepším mužům; celý pool se ve skutečnosti kvalitativně zlepšuje. Pan Hudlický tuto část uvádí větou: „In the last two decades many groups and/or individuals have been designated with “preferential status”. K tomu dodám pouze citát: „When you’re accustomed to privilege, equality feels like oppression.”
Druhou zajímavou sekcí je „Transferrence of skills“, kterou by si měli přečíst zejména případné doktorandky a doktorandi Hudlického. Tato sekce (i některé další) se věnuje mnoha palčivým problémům, které jsou důsledkem zavádění tržní logiky a neoliberálních tlaků v akademickém prostředí. V této části textu se ale také uvádí: „The training and mentoring of new generations of professionals must be attended to by proper relationships of “masters and apprentices” without dilution of standards. Polanyi stated two conditions under which the successful transfer of skills can occur: first, if the skill is not transferred within three generations, it is lost forever, and second, there must be “an unconditional submission of the apprentice to his/her master. This applies not only in the sciences but also in art, music, and martial arts.“ Jak si vyložit výraz unconditional submission nechám na představivosti každého z nás. Určitě to ale bude vyvolávat silné reakce u osob, které v akademickém prostředí zažívají sexuální násilí včetně sexuálního obtěžování, ponižování a znásilnění. Prevalence genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí je velice vysoká (doporučuji právě publikovanou zprávu Stálé pracovní skupiny pro gender ve vědě a inovacích a návazný policy brief k tématu genderově podmíněného násilí), včetně českého prostředí. Možná jde pouze o nešťastnou volbu slov. V současném prostředí – kdy se kromě genderových nerovností opět dostává do popředí téma rasové a etnické diskriminace a násilí v USA i jinde ve světě – je to volba fatální.
V diskusi pod příspěvkem NKC se objevily návrhy, aby se o článku vedla vědecká debata. Proč ale vést vědeckou debatu o něčem, co nemá vědecký základ? Tomáš Hudlický v oboru vědeckých kariér neprovedl ani jeden výzkum, ani na žádný výzkum neodkazuje (a že výzkumů k předsudkům a uplatnění lidí ve vědě, a specificky žen a minorit dnes je spousta, včetně těch publikovaných v Nature, Science, PNAS a dalších prestižních platformách). Názory v textu T. Hudlického jsou překonané. On je vědec, ví, co je state-of-the-art, jeho odpovědností je si k tématu, o kterém chce publikovat ve vědeckém časopise, najít vědeckou literaturu. Esej je tak pouze dokladem toho, že akademický systém má problém a redakční postupy v mnoha prestižních časopisech to dokládají - dosvědčuje to i kontroverze z roku 2018 týkající se neprofesionality a genderové předsudečnosti recenzních posudků a změna postupů u některých vydavatelů. Je také možné, že se zde ukazuje přístup některých přírodovědců k sociálním a humanitním vědám. Pokud vstoupí na jejich půdu jako pan Hudlický, neobtěžují se udělat si rešerši. Ukazuje na to selhání recenzního řízení, protože neodhalilo, že existuje obrovské množství relevantní literatury. Je tedy nutné se ptát, zda je možné, že u některých přírodovědců může existovat tendence využívat svoji autoritu k tomu vyjadřovat se k věcem, o kterých nic nevědí a neobtěžují se o nich si něco přečíst.
Jistě jste si všimli, že zde žádné odkazy na vědecké studie neuvádím. Činím to záměrně. Je totiž odpovědností nás všech ve vědecké komunitě znát vědecká fakta. Ještě větší odpovědnost mají lidé ve vedoucích pozicích - rektoři, prorektoři, děkani a ředitelé vědeckých institucí i vedoucí výzkumných skupin1. Ti by totiž měli řízení vědeckých institucí a lidí, kteří v nich pracují, opírat o poslední výzkumy, a ne o dojmologii.
Pokud Vás téma genderové nerovnosti a předsudků v akademickém prostředí zajímá, sledujte FB NKC nebo se přihlaste k našemu newsletteru. My totiž vědecké informace o nových zjištěních na tomto poli přinášíme pravidelně.
Autorka: Marcela Linková
1. Zde používám záměrně maskulinum, nepoužívám ho ale jako generické maskulinum, ale maskulinum, které odkazuje k velice nízkému zastoupení žen ve vedení českých univerzit a výzkumných ústavů. Viz poslední Monitorovací zpráva o postavení žen v české vědě.
Marcela Linková
je vedoucí Národního kontaktního centra – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR a předsedkyní Stálé pracovní skupiny Výboru ERAC pro gender ve vědě a inovacích.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Marcela Linková
