Pandemie koronaviru odhalila, že mezinárodnímu společenství chybí účinné mechanismy spolupráce. V prvních fázích krize se jako nejúčinnější ukázala „izolacionistická“ opatření, ta však nemohou být řešením dlouhodobým. Současně se ukazuje, že rozhodnutí vlád a krizových štábů jsou přijímána, jsou-li podložena srozumitelnými expertními poznatky. Věda tak nabízí společný globální jazyk pro věcnou diskusi a formulaci návrhů řešení těch největších výzev.
Již několik týdnů se na diváky, posluchače a všechny připojené na internet takřka bez přerušení hrne neutuchající proud reportáží, briefingů, informací a zpráv o pandemii koronaviru. Toto zpravodajství dominuje globálním médiím, národním zpravodajským kanálům i sociálním sítím. Je nápadné, jak málo se v této záplavě sdělení a názorů dozvíme o tom, co se proti této hrozbě, ze své povahy globální, podniká společně na poli mezinárodní spolupráce. Důvody tohoto výmluvného mlčení jsou, zdá se, dvojí:
- mezinárodní organizace a instituce nebyly na aktuální krizi připraveny a byly jejím dramatickým průběhem, přinejmenším v jejích počátečních - a jak se nyní ukazuje zřejmě kritických - fázích do značné míry zaskočeny;
- veškerou pozornost na sebe soustředily národní vlády často zdůrazňující, že jednají především v zájmu svých vlastních občanů.
Jisté pozornosti se postupně dostávalo WHO, avšak její doporučení se významně nepromítla do opatření přijímaných narychlo v jednotlivých zemích. Byla opakovaně kritizována, že jednala příliš pomalu, což zpochybnilo její autoritu.
Vypadá to, že v současné krizi nemají politikové a ostatní činitelé zodpovědní za zvládání situace ani energii, ani vůli diskutovat o skutečně účinných opatřeních na nadnárodní úrovni. Byli zcela zahlceni snahou omezit drastické dopady na zdraví a životy svých vlastních občanů, domácí ekonomiku a zaměstnanost. Postupně někteří projevili ochotu více se koordinovat, jen těžko však lze hovořit o propracované strategii, kterou by všichni sdíleli. Na místě je tedy otázka, zda epidemie, kterou mnozí předvídali, neodhalila, že nemáme, přes veškeré deklarace, účinné nástroje pro nadnárodní komunikaci a pomoc při zvládání velkých výzev. Ani tuto bezprecedentní pandemii však nebude možné dlouhodobě potlačit, nebudou-li nalezena globální řešení a (znovu)nastaveny minimální mechanismy spolupráce. Již další fáze zvládání krize (uvolňování drastických opatření ve prospěch těch „chytrých“ či přesněji cílených) budou vyžadovat minimální míru koordinace na celosvětové úrovni.
Hlubší analýzu toho, co se mělo udělat jinak či dříve, bude možné provést až s odstupem. Již nyní je ale zřejmé, že pokud by země byly schopny rychleji reagovat společně od prvních dnů, zejména předávat si rychleji a transparentněji varování a zkušenosti, nemusela se situace v některých oblastech zasažených později (často s odstupem několika týdnů) tak vyhrotit. Dříve či později však zřejmě budeme čelit dalším zásadním problémům, jejichž řešení není bez mezinárodní intervence představitelné, například možné devastující dopady na země s nedostatečně vyvinutými zdravotními systémy či na desítky miliónu uprchlíků a lidí žijících bez adekvátního zabezpečení. Forma pomoci může mít nejrůznější formy: od časného sdílení informací a poradenství, přes dodávky základního vybavení (jehož je nyní kritický nedostatek i v nejbohatších státech) a vysílání odborníků, až po ekonomickou a rozvojovou asistenci.
Vypadá to, že se všichni shodují v tom, že aktuální snahy o potlačení COVID-19 na přijatelnou míru (ono často skloňované „zploštění křivky“) mají hlavně dočasně ulehčit zdravotním systémům a získat čas pro vývoj léků a vakcíny a definici opatření dlouhodobě udržitelných. To však nezajistí, že tento nový virus bude eliminován zcela a provždy. Nejsou ani zatím žádné důkazy svědčící pro to, že by pandemie měla v budoucnu sama od sebe ustoupit (například s oteplením). S největší pravděpodobností budeme žít v nové realitě. Pokud tedy nebude nalezeno globální řešení, nebudeme si moci být jisti, že jsou pandemie a její důsledky pod kontrolou. Vlády nebudou moci opakovaně používat současná drastická opatření, neboť příliš zasahují do života lidí, podvazují obchod a ekonomiku, ovlivňují mezinárodní vztahy, ale též psychiku a způsob života lidí, kteří si zvykli považovat za samozřejmé výsady globální civilizace.
Aktuální nedostatečná úroveň komunikace na mezinárodní úrovni je zřejmá též z historického pohledu, například v porovnání s krizemi, před kterými mezinárodní společenství stálo v posledních letech: globální finanční krizí v letech 2008 a 2009, jež hrozila tím, že „Great Recession“ přeroste „Great Depression“, či epidemií eboly v roce 2014. Příčin je celá řada. Jednou z nejvýznamnějších je postoj Spojených států. V obou předešlých případech se ujaly pozice globálního lídra formujícího mezinárodní reakci. Ve spolupráci (a s podporou ostatních) dokázaly postupně prosadit opatření, které měla zabránit nejhoršímu. Současný Bílý dům se však této role zřekl. Je otevřenou otázkou za jakých podmínek a předpokladů, země, jejich uskupení či mezinárodní instituce, které se pokusí této role zhostit, k tomu získají autoritu a mandát. Bohužel, v poslední dekádě jsme byli svědky nárůstu izolacionistických a nacionalistických nálad, které myšlenku mezinárodní spolupráce při řešení globálních problémů odmítají či zpochybňují.
Na první pohled je paradoxní, že při potlačování COVID-19, zejména v prvních fázích, se ukazují jako nejúčinnější opatření typu zavírání hranic a vzdušného prostoru, „social distancing“. Izolace na úrovni osobní či národní není však řešením dlouhodobým: moderní civilizace a ekonomika jsou propojené. To je zdrojem jejich síly, ale, jak se ukazuje, též jejich zranitelným místem. Pokud se nehodláme vzdát vymožeností moderního světa (a vrátit se někam do doby kamenné, kde mezi jednotlivými kmeny přirozeně existovaly dostatečné vzdálenosti), budeme muset pro eliminaci pandemií (i těch budoucích) najít nástroje použitelné v celosvětovém měřítku. To, co se děje v čínské provincii či Íránu, se potenciálně týká všech. Důsledkům se nevyhneme a společně neseme globální zodpovědnost. Pod tlakem současné dramatické situace však nesmíme zapomenout, že lidstvo čelí dalším globálním výzvám, jež nemusí propuknout tak náhle a spektakulárně, ale které mohou mít srovnatelné ba dokonce větší dopady (klimatická změna či degradace ekosystémů - obojí často zpochybňované populisty všech odstínů).
Samostatným problémem, jenž pandemie obnažila, je v mnoha zemích výrazně oslabená důvěra populace v politické elity a ve vědecké poznání. Mnoho politických vůdců a hnutí označuje varování vědců za „hoaxy“ a „strašení“. Sociální sítě jsou plné různých „teorií“ a názorů popírajících na empirii založenou evidenci, poplašných zpráv o možných negativních důsledcích na vědě založených praktik (očkování), přes „alternativní léčby“, až po konspirativní teorie (úmyslné šíření epidemie tajnými službami země X) – abychom zůstali v aktuální sféře zdraví. Je však nepochybné, že potlačování pandemie musí být opřeno o vědecky ověřené a mezinárodně sdílené poznatky. Jedině tehdy budou mít přijímaná opatření potřebnou autoritu. Furore zpráv, polopravd a fake news, které se na nás valí, nesmí zahlušit komunikaci vlád (mezinárodních struktur) s námi. Dialog politiků a vědců s občany však musí nejen poskytnout orientaci pro ty, kteří jsou často pod značným stresem, ale též zklidnit vášně a podpořit přirozenou ochotu lidí si navzájem pomoci. To dvojnásob platí pro soudobé polarizované společnosti.
Může se ukázat, že některá rozhodnutí politiků a krizových manažerů nebyla tak účinná, jak se předpokládalo. Musí být schopni unést kritiku, a to navzdory tomu, že je to v situaci extrémního tlaku velmi obtížné. Revize politik a doporučení, provedená v zájmu všech, by se v žádném případě neměla stát laciným nástrojem pro politický boj či účelové soupeření zájmových skupin. Měla by však být podložena (novou) evidencí. Z hlediska odborného vyžaduje řešení pandemie vytváření složitých modelů, zpracování ohromných množství dat, hodnocení trendů atd. Přílišné zdůraznění některých aspektů (negativních či naopak optimistických), může vést – při zjednodušující interpretaci - k podlomení snah krizových štábů. Jako nešťastné se ukázalo, že v mnoha zemích se možné důsledky nadcházející epidemie ve veřejném prostoru nejprve bagatelizovaly (nový druh chřipky, které sama přejde s oteplením). Analýzy situace, které byly postupně zpracovány respektovanými vědeckými společnostmi, začaly být brány vážně jen postupně. Ocenění patří vládám, které jednaly rychle, a, jak se ukázalo později, prozíravě. Zajímavou a inspirativní skupinou jsou země, které měly přímou zkušenost z minulých podobných epidemií (SARS) a které se z ní dokázaly poučit (Korea, Singapur). Vlády konaly s rozhodností a obyvatelé je vyslyšeli a chovali se velmi zodpovědně. Politikové a krizoví manažeři tedy stojí před náročným úkolem obyvatelům vážnost situace a přijímaná nařízení znovu a znovu vysvětlovat. Hlas vědců a expertů je v tomto směru nezastupitelný.
Politikové a vědci se dnes pohybují v prostředí, které je ovlivněno novými komunikačními prostředky, zejména sociálními sítěmi. V mnoha ohledech dopady těchto „disruptivních“ změn na obsah a způsob komunikace začínáme teprve tušit. Lidé v nejrůznějších „komunikačních bublinách“ právě v tématech, která se týkají vědeckých poznatků a vlastního zdraví, mají zvýšenou náchylnost pídit se po nejrůznějších „alternativních faktech“, konspiračních teoriích „vysvětlujících“ vznik náhlých krizí a umožňujících kanalizaci frustrace. Budeme tedy muset všichni čelit zvýšené aktivitě různých trolů, „umlčených zasvěcenců“ skrytých nauk a praktik či přímo cílených manipulátorů, zneužívajících situaci k prosazování svých pochybných zájmů, podrývání racionálního poznání a možná též demokratických institucí liberálního světa.
Politikové, vědci a osobnosti veřejného života by na obhajobě racionálního myšlení a na něm postaveného rozhodování měli spolupracovat s vědomím, že se jedná o věc zásadní důležitosti. Experti na celém světě budou muset komunikovat se svými populacemi. Věda je svou samou podstatou mezinárodní, proto zcela přirozeně vede k pojmenovávání problémů z globálního hlediska jazykem srozumitelným všem na celé planetě. Jakkoliv dnes na neodborníka působí esotericky a atomizovaně, má potenciál vytvářet kontext pro věcnou diskusi na domácí i mezinárodní scéně k nejdůležitějším tématům (mezi něž patří ochrana lidského zdraví či životního prostředí). Tuto roli již v dějinách sehrála. Měla by se jí aktivně ujmout znovu. Globální problémy vyžadují globální řešení. Spolupráce napříč zeměmi může mít celou řadu podob: od včasného a úplného poskytování informací, přes rychlé a otevřené sdílení poznatků a zpřístupňování výsledků výzkumu, přes nastavování minimálních standardů a norem chování, až po spolupráci při odstraňování škod (humanitárních, ekonomických a rozvojových). Důležitou roli v podpoře takové kooperace mohu hrát i menší země. Jak dokládají moderní dějiny, lidstvo se z prodělaných krizí dokázalo poučit a získané (často bolestně vykoupené) zkušenosti využít. Aniž jsme si toho všimli, svět se v posledních letech značně změnil. Aktuální pandemie je z tohoto pohledu velmi hlasitým varováním, kterému je potřeba popřát sluchu.
Petr Kaiser, zvláštní zmocněnec pro vědeckou diplomacii MZV
Petr Kaiser
je kariérním diplomatem. V posledních letech působí jako zvláštní zmocněnec pro vědeckou diplomacii na Ministerstvu zahraničních věcí. Řadu let se zabýval multilaterální diplomacií (mise při OSN v New Yorku v pozici zástupce stálého představitele a před tím mise při mezinárodních organizacích se sídlem ve Vídni). Před nástupem na MZV krátce pracoval jako vědecký pracovník Akademie věd České republiky.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Petr Kaiser
