Jaké mají zkušenosti „Czexpati“ s návratem svých dětí do českých škol?

České vědkyně a vědci vyjíždějící na zahraniční stáž často řeší umístění svých ratolestí do místních škol a školek. Jak je to ale naopak: jak se připravit a co nejlépe zvládnout návrat zpět do českého školního systému? Řada vědkyň a vědců na blogu na Czexpats in Science již řešila, jak umístit své děti ve školských zařízeních během své zahraniční stáže. V minulosti jste si tak mohli přečíst o životě s rodinou například v německém Göttingenu a Drážďanech, Švédsku, Holandsku, Francii či USA.

Konverzace s kolegyněmi a kolegy mě vedla k domněnce, že paradoxně náročnější než odjezdy můžou být návraty s dětmi zpět do Česka. Mimo jiné proto, že když vyjíždíte s menšími dětmi, tak ještě nemají vytvořené sociální vazby a stačí, že se cítí bezpečně ve společnosti své nejbližší rodiny, tedy hlavně rodičů a případně sourozenců. Když se vracíte s osmi, deseti nebo i třináctiletým potomkem, tak vám může vmést do tváře, že mu ničíte život, když ho vytrháváte od jeho přátel. Další možnou překážkou je nástup do českého systému, který je celkově méně flexibiliní, než ty, se kterými jsem se setkala například v Německu nebo ve Velké Británii.

Osobně mám pocit, že předškolní děti není tak velký problém někde uchytit (občas ale může situaci komplikovat nedostatek míst ve státních školkách a pouze jeden termín zápisu). Těžké je to ale s úplně malými dětmi (3–12, možná 18 měsíců), pro které v ČR není moc dostupné péče díky zastaralému, leč zažitému stereotypu akceptovanému většinovou společností, že rodič (čti matka) by s dítětem měl být doma minimálně do jeho tří let. Myslím si ale, že to může být těžké i s dětmi, které jsou již ve věku povinné školní docházky (6–7 let a starší), zvláště pak s těmi, které už spadají na druhý stupeň ZŠ nebo na SŠ, kteří se po návratu z liberálnější/flexibilnější ciziny špatně napasovávají do „krabičky“ českého školství, nebo kteří těžko nachází místa na gymnáziích (a jiných obecněji zaměřených školách), protože nemají průpravu českého školství z předchozích let.

Naopak z hlediska volného času a možnosti vyžití dětí a mládeže si myslím, že možnosti v ČR jsou velice široké a cenově velmi dobře dostupné. O tolika příměstských i pobytových táborech a kroužcích, ze kterých si děti mohou v rámci místních DDM (Dům dětí a mládeže) vybírat, si mohou v Británii a Německu nechat jenom zdát. Obdobně je to s účastí na různých vědomostních olympiádách a soutěžích, ta je z mé osobní zkušenosti také mnohem vyšší v ČR oproti Německu a Británii.

Jak tedy s návratem do ČR s dětmi nakládali někteří kolegové a kolegyně? Moc děkuji za upřímné a detailní odpovědi Lence Slavíkové z Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně (výjezd do USA), Martinu Lepšíkovi z Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB, výjezd do Francie), Janě Škerlové též z ÚOCHB (výjezd do Švédska), Karolíně Korvasové (zahraniční zkušenost z Holandska a Německa), a konečně také Adéle Melcrové, tohoto času biofyzička na Univerzitě v Groningenu v Holandsku.

Jak staré byly vaše děti, když jste vyjeli a když jste se vraceli?

Lenka Slavíková vyjela v roce 2022 s rodinou na devítíměsiční stáž na americkou University of Massachussets v Amherstu díky Fulbright-Masarykově stipendiu. „Odjížděli jsme s dětmi ve věku 12, 10 a 7 let, které nastupovaly v USA v září do 7., 5. a 2. třídy. V průběhu pobytu (celkem 10 měsíců) měly všechny děti narozeniny, takže se vracely o rok starší a doma nastupovaly o ročník výš. Prakticky celý školní rok tak strávily v USA,” vypráví Lenka, která se nedávno kromě své výzkumné činnosti stala také proděkankou pro vědu a výzkum na UJEP.

S podobně starými dcerami (tehdy jim bylo 10 a 7,5) vyjel v létě 2018 do Francie v rámci Marie Sklodowska Curie stipendia i Martin Lepšík, počítačový biochemik a modelář struktur a chemických reakcí.

Zkušenost s výjezdem na stáž s mladší dcerou má naopak biochemička Jana Škerlová, která spolu se svým manželem Janem, též biochemikem, vyjela na postdoka do Stockholmu v době, když její dceři byly skoro tři roky a vracela se o dva roky později. „Odjezd do Švédska mi vlastně vytrhl trn z paty, protože tam jsem měla hned jisté místo ve skvělé školce, zatímco v Praze ve spádových školkách by ji vzali až ve věku necelých 4 let,” říká o odjezdu s malým dítětem Jana.

Karolíně Korvasové se děti v cizině už narodily a do Čech se vracela, když jim bylo 4 a 6 let. „Návrat do Čech jsme načasovali podle nástupu prvního dítěte do školy,“ vysvětluje Karolína.

Adéla Melcrová, molekulární biofyzička na Univerzitě v Groningenu, do Holandska odjela i s mužem vědcem, když bylo dětem dva a necelých pět let. „Pro mladší jsme našli školku, starší musela povinně ode dne pátých narozenin do školy. Začala tedy hned po přestěhování,“, říká Adéla a doplňuje, že „děti - momentálně devíti a šestileté a jejich začlenění nejsou pro nás to hlavní, proč se do Čech teď nevracíme. Ale je to určitě faktor, který bereme jako minus pro naše rozhodování.”

Adéla Melcrová (Groningen, Holandsko): Budova školy Groningse schoolvereniging

Jak jste se na vstup/návrat do českého školství připravovali? Udělali jste nějaké změny oproti systému, ve kterém vaše dítě/děti byly před odjezdem?

„Starší dcera zmeškala v ČR 5. třídu, ve které by se normálně připravovala na přijímací zkoušky na osmileté gymnázium,” popisuje Martin Lepšík svou zkušenost, ale vzápětí doplňuje, že o dva roky později se však dostala na šestileté gymnázium s rozšířenou výukou francouzštiny, kde je jí zahraniční zkušenost velice přínosná. Nicméně pobyt v zahraničí nebyl pro jeho dcery úplně triviální a ukončení ročníků na české škole vyžadovalo důkladnou přípravu. „Na konci obou školních roků byly dcery v české škole přezkoušeny z některých předmětů, aby mohly postoupit do dalšího ročníku. Vyžadovalo to studium. Každé 2–4 měsíce (školní prázdniny ve Francii) se dcery navracely na 1–2 týdny do svých českých tříd, kde absolvovaly výuku,” vzpomíná.

Nutnost zůstat v blízkém kontaktu s českou kmenovou školou potvrzuje i Lenka Slavíková, která největší komplikaci vidí hlavně v češtině. „Byli jsme v kontaktu s učiteli, zejména ohledně češtiny, protože tu jsme měli samozřejmě nejvíce dělat sami v USA a ono to nešlo v rozsahu, který by byl potřeba. Takže nám bylo jasné, že našim synům ten rok v češtině bude trochu chybět. Protože však děti chodí do malých škol (ten nejmenší do vesnické malotřídky), setkali jsme se s velkým pochopením a ujištěním, že to doženou, což se asi po půl roce skutečně stalo.” Ohledně angličtiny to bylo naopak: „Bylo jasné, že budou napřed, ale popravdě jsme nepodnikali ve spolupráci se školou nic konkrétního, ani jsme neměnili školu. Platíme dětem soukromé hodiny anglické konverzace nad rámec toho, co dělají ve škole, aby si udržely tu nadprůměrnou úroveň (zejména aby více mluvily), ale to je vše.“

Adéla Melcrová děti v české kmenové škole zapsané nemá (od roku 2017 toto není povinné, do té doby to pro děti s českým občanstvím ve věku povinné školní docházky nutné bylo). „Jelikož obě holky byly ještě podle českého systému před povinnou školní docházkou, tak jsme nemuseli řešit kmenovou školu v ČR a přezkušování. Jen jsem nahlásila na ministerstvu školství, že se vzdělávají mimo ČR a jednou za dva roky tam jako doklad posílám jejich vysvědčení. Pro mladší, které šest bylo teprve nedávno, ještě ani nic nedokládám, protože oficiálně v ČR ještě školu neměla nastoupit. V Holandsku už ale chodí do třetí třídy.“

Jana Škerlová zjistila, že jí při návratu do ČR pomohla covidová situace, protože bylo možné přihlásit dceru do školky na dálku a bez osobní návštěvy, kterou školky v normální situaci často vyžadují. „Zápis na dálku do české státní mateřské školky naštěstí proběhl hladce korespondenčně ‚díky‘ covidu. V jiných letech by asi bylo složitější provést zápis na dálku. Vzhledem k věku dcery (skoro 5 let – pozn.) bylo snadné získat místo v MŠ.“ Zajímavé je, že Jana specificky zmiňuje potřebu s dcerou lehce trénovat vykání, protože to ze Švédska neměla vůbec zažité. „V české školce paní učitelky děti vykání aktivně učily kvůli nástupu do školy, takže učitelkám děti vykaly, oslovovaly je ‚paní učitelko‘ a v předškolácích si pak ještě při příchodu a odchodu podávali ruku (dobrý den a na shledanou).“

Jana Škerlová (Stockholm, Švédsko): Oblíbené švédské dětské hřiště a typický školkový den

„Na samotný nástup do českého školství jsme se nijak zvlášť nepřipravovali, snad jen seznamováním s českou kulturou, např. zpíváním českých písniček a sledováním večerníčků, ale to bychom dělali stejně,“ vzpomíná Karolína Korvasová. Při přihlašování dětí do školy a školky ale narazila na problém s trvalým pobytem ve spádové oblasti školy a školky. „Problematické pro nás bylo získat trvalé bydliště v době, kdy to bylo potřeba pro získání místa ve státní škole a školce. Stavěli jsme dům v obci, kde ani jeden z nás dříve nebydlel, a dům ještě nebyl hotový (v dubnu by bylo potřeba mít zkolaudováno). Nenašla jsem jiné řešení této situace, než dočasně přihlásit děti k budoucím sousedům. Bylo to poněkud nepříjemné, ale děti samozřejmě nemohly dojíždět do školy 150 km do místa, kde byly nahlášeny v době našeho pobytu v zahraničí.“

Stejně jako autorka tohoto textu nakonec v rámci českého školského systému Karolína s dětmi zakotvila v soukromém sektoru, který svým přístupem trochu připomíná ten státní v zahraničí (samozřejmě s tím, že i zde kvalita výuky stojí na osobě učitelky či učitele). „Syna jsme přihlásili ještě do soukromé školy, kam ho přijali. Pravděpodobně bychom si tuto školu vybrali, i kdybychom nebyli v zahraničí, takže toto rozhodnutí nevnímám jako spojené s návratem, ale je pravda, že tato škola synovi návrat určitě usnadnila. Ve třídě mají 12 dětí, každému je věnována pozornost a každý si přizpůsobuje tempo výuky svým vlastním potřebám. Některé věci jsou stejné jako v německé školce, např. ranní kruh před začátkem vyučování. Součástí filozofie školy je nikdy „neškatulkovat”, takže s tím jsme rozhodně problém neměli,“ popisuje zkušenost s nástupem staršího syna do školy Karolína Korvasová.

Co pro vás a vaše děti bylo na návratu/vstupu do českého školního systému těžké? Jak vám škola naopak při návratu/vstupu do českého školního systému pomohla?

Martin Lepšík rozdíl mezi českým a francouzským systémem shrnul velmi trefně. „Těžké byly brzké ranní začátky (škola od 8 h) a doprava autobusem a tramvají v Praze. Ve Francii se začínalo od 8.30 a děti svážel školní autobus. Dcery naopak ocenily kratší odpolední vyučování v Praze, cca do 15 h, zatímco hodinová pauza po obědě pro společné hry ve Francii byla vykoupena koncem školy až v 17 h.“

Martin Lepšík (Grenoble, Francie): Před vstupem do francouzské školy

Pro školkovou dceru Jany Škerlové bylo těžké zvyknout si na přísný a v lecčem pro ni nelogický systém fungování české státní školky oproti volnějšímu, přirozenějšímu „rodinnému” systému školky ve Švédsku (např. nucený odpočinek po oběde, zákaz mluvení u jídla apod.). Pro Janu samotnou bylo, navzdory tomu, že dcera měla skvělé paní učitelky, těžké smířit se s obecně horší kvalitou státních školek v ČR oproti Švédsku, například co se týče kvality stravy, množství pohybu a hlavně pobytu venku. „Byla jsem ale velmi ráda, že dcera ten přechod zažila ještě ve školkovém věku a ne až ve školním.“

Lenka Slavíková se naopak setkala s velmi pozitivní zkušeností svých dětí. „Bylo to úplně v pohodě, ale zkušenosti se liší a hodně záleží na tom, co škola řeší, požaduje, jak se k tomu celému staví. V našich školách synové byli rádi, že vidí spolužáky, že jsou doma, to byl první dojem. V novém školním roce, někdy kolem listopadu (tedy po 2–3 měsících české školy), všechny děti přišly s tím, že to vyučování v USA bylo lepší – tím měly na mysli, že to prostě bylo zajímavější, více interaktivní atd. Docela nás to překvapilo, protože v USA zase říkali, že česká škola je lepší, ale ono to asi hodně souviselo s tím jazykem.“ Lenka shrnuje, že to děti zvládly a pochvaluje si, že „školy byly nápomocny tam, kde identifikovaly slabé stránky, například v češtině. Vnímáme (my i děti), že u nás se učí trochu jinak, že je to víc o memorování a faktických znalostech a méně o sociálních dovednostech, vnímání a diskutování odlišností atd., ale to je věčná debata o reformě školství, kterou asi netřeba na tomto místě rozvíjet.“

Ještě přidává k dobru anekdotu k odlišnému přístupu k výuce psaní v ČR a v USA. „Náš druháček se přestal v USA učit vázané písmo, protože oni píšou malá tiskací písmena,“ popisuje. „Takže v tom měl trochu chaos – napřed rok vázané písmo v ČR, pak rok jinak v USA, pak nazpět ve 3. třídě v ČR. Zde jsme měli obavy, jak se s tím vyrovná, ale dva měsíce před návratem z USA jsme jeli české písanky a doma do toho celkem vplul. Takže z toho vyplývá, že děti jsou strašně adaptabilní a za 2–3 měsíce se dokáží docela dobře přeorientovat na téměř jakékoliv podmínky.“

Karolína Korvasová jako asi největší výzvu vidí chuť a potřebu rodičů udržovat druhý jazyk u dětí. „Jedna možnost by byla přihlásit děti do německé školy a školky, což by ovšem do budoucna hodně ovlivnilo jejich sociální okruh a nebyli jsme přesvědčeni, že to chceme. Také by bylo nutné buď daleko dojíždět, nebo hledat bydlení poblíž německých škol. V prvním roce po návratu se mi bohužel nepodařilo najít dobrý způsob udržování němčiny a děti ji dost zapomněly. Později jsem objevila v Praze spolek Bilingualis, kde nabízí výuku němčiny pro bilingvní děti, kam jednou týdně jezdíme. Pro udržení aktivního jazyka je dle naší zkušenosti frekvence minimálně jednou týdně nutná.“ Pro rodiny s anglicky mluvícími dětmi v Praze obdobně funguje spolek Class Acts. To, že s druhým jazykem musí pracovat rodiče většinou sami, zmiňuje i Lenka Slavíková, která vidí u škol svých dětí „limity v tom, že by dokázaly pracovat s nadprůměrnou angličtinou našich synů.“

Karolína Korvasová (Německo): Venkovní aktivity v německé školce

Jak již bylo zmíněno, Adéla Melcrová s rodinou se momentálně do Čech vracet nechystá, i když děti a jejich školní docházka nejsou primárním důvodem. Přesto Adéla připouští, že „kdybychom se teď vraceli do ČR, tak předměty místně české se vůbec nikdy ve škole neučili a neučí. Přechod do české školy by byl pro ně o to těžší.“

Co (by) vám v té době nejvíce pomohlo?

„Důležitý je vstřícný přístup ze strany školy, který jsme zažili – prostě vnímat, že ty děti mají silnou a originální životní zkušenost a že není potřeba je týden po návratu drtit na shodě podmětu s přísudkem,“ chválí si pozitivní spolupráci se školami svých synů Lenka Slavíková. „Dát jim čas na zpětnou adaptaci, protože ony se do půl roku srovnají zase nazpět a všechno doženou. My jsme tuto pomoc zažili a byli jsme za ni vděční.“ Zároveň zmiňuje ideální situaci, kdy škola dokáže vytěžit tuto jinakost – tedy nechá si povídat o té zkušenosti, aby to obohatilo i ostatní.

Vyrazili byste s dětmi do ciziny znova? Co byste příště udělali jinak?

„Dva roky v cizině s rodinou je nedocenitelná zkušenost,“ shrnuje Martin Lepšík svou stáž. „Dalo by se jet dříve, už s malými dětmi, ale určitě ne později, nastupující puberta by to už nedovolila,“ myslí si při pohledu zpět.

S tím částečně souhlasí Lenka Slavíková, která by klidně vyjela znova, s tím, že je vždy nutné přihlížet k věku dětí – z jakého ročníku z Čech odchází a do jakého se vrací. „U nás to celkem klaplo, protože všechny byly ještě na základce, nikdo nedělal nikam přijímačky, to je asi ideální stav. Takže jinak bychom neudělali nic. Původně jsme měli jet o rok dříve, ale zhatil to covid. I tak si myslím, že by to bylo v pořádku, pouze nejmladší syn by šel napřed do 1. třídy v USA a pak by si ji asi zopakoval (formou odkladu) v ČR,“ popisuje.

Lenka Slavíková (Amherst Massachussets, USA): Před budovou školy v Amherstu

I Karolína Korvasová hodnotí zahraniční zkušenost pro děti jako přínosnou, i když ona do ciziny vyrazila ještě bez dětí. „Být s dětmi v cizině mi přišlo jako skvělá zkušenost a šla bych do toho znovu,“ říká Karolína. „Snažíme se udržovat aktivní kontakt s kamarády svými i dětí. Věřím, že dětem ta zkušenost přinesla kromě druhého jazyka větší rozhled (např. díky dětem mnoha národností ve školce) a zahraniční kamarády, kteří je budou moct ještě v budoucnu hodně obohatit.“ Zároveň uznává, že teď, když si děti začaly tvořit vlastní společenské vazby, by stěhování za prací bylo už mnohem komplikovanější. „V současné době by mi ale přišlo hodně těžké se kamkoliv stěhovat i v rámci Česka,“ vysvětluje Karolína. „Zejména starší syn si vytvořil silné vazby se svými kamarády a bylo by mi hodně líto mu je hned zpřetrhat. Obecně jsme po 11 letech v zahraničí spíše nakloněni se na nějakou dobu usadit a zapustit kořeny v Česku.“

Závěrem…

Obecně se zdá, že zahraniční zkušenost je pro děti (ať už v kterémkoliv věku) přínosná a že stojí za to překonat i ty stinné stránky, které mohou i po návratu nastat. Důležité je komunikovat se školou dětí a mít v ní podporu.

 

Autorka: Blanka Collis

Zdroj: Czexpats in Science