Česká republika si letos v Inovační strategii vytkla za cíl stát se do roku 2030 inovačním lídrem. A je to opravdu ambiciózní cíl, neboť na této cestě musíme předstihnout země jako Rakousko, Německo, Lucembursko a Irsko a dostat se na úroveň Nizozemí, Dánska, Švédska a Finska.
Výzev, které naše země na této cestě musí překonat je mnoho a jsou různého charakteru, od investic do výzkumu, efektivity soukromého výzkumného sektoru, po naše zapojení do mezinárodní spolupráce. Jednou z výzev, které s inovační kapacitou korelují, ale dosud se o ní hovořilo jen v menší míře – rozhodně u nás – je rovnost žen a mužů. Ukazuje se totiž, že země, které jsou schopnější využívat vzdělání a profesní potenciál žen, mají také vyšší inovační výkonnost a dosahují lepších výsledků výzkumné práce.
V projektu Horizontu 2020 GENDERACTION, který koordinuji, jsme letos provedly výpočty korelace mezi indexem genderové rovnosti a Evropským srovnávacím přehledem inovací (první graf) a také indexem genderové rovnosti a upraveným indikátorem výzkumné excelence (druhý graf). Z grafů vyplývá, že v obou případech existuje silná korelaci mezi rovností a výzkumným výkonem.
Gender Equality Index, Innovation Scoreboard & Adjusted Research Excellence Indicator
Zdroj: GENDERACTION
Faktorů, které zde hrají roli, je mnoho a některé jsou do větší míry společné všem evropským státům – jde například o zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve výzkumu, ve vedení vysokých škol a výzkumných centrech, platové rozdíly a rozdíly v zastoupení žen a mužů v různých oborech výzkumu.
Jedním faktorem, který ale hraje zcela bezprecedentní roli v České republice, je neschopnost a neochota naší politiky VaVaI a výzkumných organizací a grantových agentur vytvářet odpovídající pracovní podmínky pro pracující rodiče, a zejména tedy vědkyně matky. Zcela mimo oblast zájmu zůstává až dosud oblast výzkumu a inovací v podnikatelském sektoru.
Podíváme-li se na zastoupení žen v českém výzkumu, vidíme, že od roku 2005 pokleslo z 26 % na 23 % (ve formě přepočetné na celé úvazky). Průměr EU 28 je přitom 33 % a ČR je tak z evropských zemí třetí nejhorší. Děje se tak navzdory tomu, že zastoupení žen v doktorském studiu stoupá ve všech oborech výzkumu a celkově je dnes na úrovni 45 %.
V roce 2017 byla průměrná zaměstnanost žen s dětmi do 6 let v EU 28 o 8 procent nižší než zaměstnanost bezdětných žen. V ČR je tento rozdíl více než 30% - spolu s Maďarskem a Slovenskem (Evropský trimestr – Ženy na trhu práce). Když se podíváme na akademickou mobilitu žen, vidíme stejnou situaci – mobilita v průběhu VŠ studia a během PhD se u žen a u mužů neliší, k hlubokému propadu u žen ale dochází v postdoktorské fázi.
V EU má zkušenost s akademickou mobilitou v délce alespoň 3 měsíců 59 % mužů a 56 % žen na vysokých školách, v ČR je to 45 % mužů a pouze 33% žen. V neuniverzitním výzkumném sektoru je propast mezi mobilitou mužů a žen ještě větší: V EU je to 7 procentních bodů (68 % mužů a 61 % žen), v ČR je to 70 % mužů a 53 % žen, což je jeden z největších rozdílů v mobilitě mezi muži a ženami v EU (EC 2010, Vohlídalová 2014).
My dnes víme, v čem je problém. Známe řešení a máme konkrétní příklady ze zahraničí. Teď se jen potřebujeme domluvit, jak situaci změnit a jaké konkrétní kroky podniknout. Potřeba je především následující:
- Veřejná zařízení péče o dítě dostupná po mateřské (zejména ve městech s výzkumnými centry a univerzitami)
- Grantový systém, který bere rodičovství jako samozřejmou událost v životě vědců a vědkyň, ne anomálii
- Diskuze nad zavedením návratových grantů pro rodiče vracející se po kariérní přestávce z důvodu rodičovství
- Odstranění diskriminačních pravidel u poskytovatelů (zejména řešení otázky povinné mobility v postdoktorské fázi, neboť takové kritérium má disproporčně negativní dopad na ženy a zakládá nepřímou diskriminaci na základě rodičovství)
- Přijetí odpovědnosti za vytváření odpovídajících nediskriminačních pracovních podmínek a přijetí komplexních politik rozvoje lidských zdrojů, které počítají s rodičovstvím a jsou transparentní ze strany výzkumných institucí a univerzit
- Veřejná podpora pro soukromý výzkumný sektor má být podmíněna průkaznými aktivitami na podporu pracujících výzkumnic a inovátorek
Je skutečně potřeba začít vážně míněnou debatu a přistoupit ke konkrétním opatřením. V posledních letech sice byly přijaty některé strategické dokumenty, reálně se ale nestalo nic. Česká republika si nadále nemůže dovolit plýtvat potenciálem žen a vytvářet takové podmínky ve výzkumu, které vedou buď k tomu, že ženy z vědy odejdou, nebo mají méně dětí nebo dokonce volí bezdětnost. Přeji si, abychom konečně diskutovali konkrétní opatření, které vědkyním skutečně pomohou.
Autor: Marcela Linková
Text vychází z projevu na konferenci Rodičovství, péče a vědecká profese: současnost a budoucnost, která se konala 10. 10. 2019 na půdě Senátu Parlamentu ČR.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
