Pavel Baran: Netvrdím, že vím, jak nejlépe organizovat systém vědy a výzkumu

Pavel Baran na slavnostním setkání u příležitosti oslavy 30 let RVVI dne 9. listopadu 2022. Foto: Úřad vlády ČR

Proč jste si vybral ke studiu filozofii, historii a psychologii?

Přesně stejnou otázku mně položili u přijímacích zkoušek na Filosofickou fakultu dnešní Masarykovy Univerzity v Brně, kterou jsem vystudoval. Tehdy jsem odpověděl, jako bych již předjímal svůj životní postoj o mnoho let později. Řekl jsem, snad troufale, že bych se chtěl naučit čerpat z moudrosti druhých, abych lépe rozuměl světu kolem sebe. Můj postoj k vlastnímu vzdělávání, ostatně i k vědecké práci, byl vždy poměrně pragmatický a uživatelský. Chtěl jsem se o tom, jací jsou kolem mě lidé, společnost a jak rozumět dějinám, dovědět co nejvíce proto, abych mohl věci kolem sebe měnit a posouvat správným směrem. Musím dodat, že již tehdy jsem svým přístupem „dráždil“ mnoho kolegů, kteří pochopitelně hledali a nacházeli smysl studia v těchto oborech samotných.

A vydržel Vám tento postoj až dodnes?

Časem jsem pochopil, že svět je mnohem složitější, než jsem si tehdy myslel. A že čím lépe mu v některých oblastech rozumím, tím více se mi otevírají další jeho části, kterým stejně nedokáži úplně porozumět.

Měl jste tedy někdy ambici stát se špičkovým vědcem?

Ne, nikdy. Na vlastní vědeckou práci mi opravdu nezbývalo mnoho času, už když jsem nastoupil jako ředitel Filosofického ústavu AV ČR v roce 2005. Je ale pravda, že když čtu a přemýšlím o pracích mých úspěšných vědeckých kolegů, tak je mi to někdy líto. Zatímco já jsem šel za tím, aby se poměry ve vědeckém světě – finance, instituce, legislativa a vše, co s tím souvisí – měnily k lepšímu, tak oni za sebou vidí často excelentní výsledky, objevy a také tisíce citací ze strany jejich kolegů nebo „metry“ knih, které napsali.

Litujete, že jste se nestal vědcem?

Vůbec mi nevadí, že jsem dělal, co jsem dělal. Naopak si myslím, že jsem ve sféře mého pracovního zájmu silný v „kramflecích“. Ale v oblasti skutečného výzkumu se nesrovnávám s uznávanými vědci. Těchto lidí si nesmírně vážím. Jsem ale rád, pokud mi i oni oplácejí stejnou mincí. Před lidmi, kteří ve svém oboru něco dokázali, smekám a snažím se vytvářet prostor a dobré podmínky pro jejich práci. Zda se mi to daří více nebo méně, nechť posoudí oni sami.

Vaši kariéru jste začal ve Filosofickém ústavu Akademie věd.

Ano. Filosofický ústav byl za normalizace zrušen a po listopadu 1989 se vyskytla příležitost znovu jej obnovit. A to byla přesně ta situace, na kterou jsem pomyslel při zmínce o touze měnit věci kolem sebe. Měl jsem tedy to štěstí, že jsem do Filosofického ústavu přišel v době, kdy poptávka po tom věci měnit byla skutečně enormní. Postupně jsem se v těchto aktivitách posouval až k pozici, která byla ve své době označována jako pozice „prvního muže“ v úřadu české vědy. To platilo zejména v období, kdy předsedou Rady byl pan premiér Andrej Babiš, kterému po úderu pandemie covidu ovšem na vědu mnoho času opravdu nezbývalo.

Co bylo tím momentem, který Vás přesvědčil, že jste souhlasil s přijetím členství v Radě?

V době mého ředitelského působení ve Filosofickém ústavu byl prosazen systém hodnocení vědy, kterému se po čase začalo říkat kafemlejnek. Za vědecké výstupy byly přidělovány body, za něž po přepočtu podle určitého klíče dostávaly jednotlivé instituce finanční podporu. To samozřejmě postupně vedlo k totálnímu křivení samotného smyslu vědy a výzkumu, který má přece spočívat v nových objevech a posouvání hranic daných oborů. Vědce by neměl primárně motivovat systém hodnocení, nýbrž chuť poznávat a nakonec i vůle prosazovat se v mezinárodním prostředí. Na fungování kafemlejnku jsem v přímém přenosu viděl, jak je devalvována hodnota vědy a výzkumu a jejich výsledků a navíc tehdy s katastrofálními dopady na rozpočet Akademie věd.

V té době jsem se výrazně zapojil do zápasu o narovnání těchto věcí včetně konfliktu o rozpočtovou pozici Akademie, jelikož tehdy z roku 2009 na 2010 poklesl její rozpočet nejdříve o více než 10 a následně o téměř 20 %. Když jsem se pak v roce 2014 stal členem Rady, nastoupil jsem s vizí měnit systém vědy a výzkumu a hlavně jednou pro vždy zrušit kafemlejnek.

Má to být bilanční rozhovor o Vašem působení v Radě. Ráda bych se zeptala na Vaše individuální úspěchy, ale nejprve se zeptám, zda vůbec jde hovořit o individuálních úspěších a jakou má v Radě jedinec moc prosadit své vlastní zájmy.

V Radě jsem působil osm let, tedy dvě funkční období, a musím říci, že situace v Radě byla vždy ovlivňována příslušným složením vlády. V každém období tvořilo Radu 17 členů, jednalo se vždy o výrazné individuality často se skvělým vědeckým backgroundem, různým oborovým zaměřením, ale samozřejmě také se silným egem. Významnou roli vždy hrálo i jejich stabilní institucionální zázemí. Nakonec ale šlo o to, nakolik byly tyto individuality ochotny a schopny skloubit své osobní, vědecké a manažerské zájmy a najít s ostatními společnou řeč.

Když se mé působení v Radě chýlilo ke konci, kolegové se mě ptali, jaké to po osmi letech bylo. Odpověděl jsem upřímně – bavilo mě to a současně jsem se někdy i bavil, což, a rozumím tomu, někteří nechápali. Dělal jsem tu práci rád, snažil jsem se podílet na vytváření vlastní identity takto jmenované skupiny osobností, přičemž jsem viděl, že se věci opravdu dají změnit a skutečně mění. A jsme zase na začátku našeho rozhovoru.

Kolik času Vás týdně stálo působení v Radě?

To bylo velmi různé. Když jsem se stal členem Rady, tak mi práce zabrala pár hodin týdně. Bylo to zvládnutelné i při mých povinnostech na Akademii věd, kde jsem působil jako místopředseda. Když jsem byl zvolen do předsednictva Rady a zejména poté, co nastoupila vláda Andreje Babiše, aktivity v Radě vyžadovaly již několik pracovních dní. Ve chvíli, kdy udeřil covid a politická reprezentace se zcela soustředila na řešení souvisejících problémů, bylo velmi obtížné udržet Radu a systém vědy a výzkumu v chodu, to pak byl skutečně full-time. Poté, co z Rady odešel tehdejší první místopředseda Petr Dvořák, bylo práce ještě mnohem více. Velmi mi chyběl…

V Radě jste zažil zajímavá období, ale vezměme to chronologicky…

Členem Rady jsem se stal v roce 2014 v době působení místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka a náměstka Arnošta Markse. Nejdříve se podařilo vytvořit nový organizační systém podpory Rady. Na Úřadu vlády ČR vznikla Sekce pro vědu, výzkum a inovace, kterou bylo potřeba personálně obsadit. Také bylo nutné doslova vyválčit a zajistit fungování Informačního systému výzkumu, vývoje a inovací, který byl do té doby v soukromých rukou. Cílem byla veřejná kontrola informačního systému.

Na program také přišla otázka, jak naložit s kafemlejnkem.

Velká část agendy tehdy směřovala k vytvoření nové metodiky hodnocení výzkumných organizací. Zcela eliminovat kafemlejnek bylo obtížné a trvalo to několik let, nejen formálně, ale hlavně ze zavedené praxe. I přes tento úspěch se ještě dnes můžeme setkat s rezidui kafemlejnku v praktických rozhodovacích a hodnoticích procesech. Výsledkem naší společné snahy je dodnes používaná Metodika 2017+. Myslím, že z hlediska hodnocení vědy a výzkumu jsme dosáhli realistického konsenzu, i když na druhé straně metodika zdaleka nebyla a není dokonalá. Velmi mě těší, že nový systém hodnocení akceptovalo i MŠMT, a že se tak uplatňuje i na vysokých školách.

V čem konkrétně vidíte největší slabiny Metodiky 2017+?

Přinejmenším dobře neošetřuje dva segmenty vědy výzkumu – aplikovaný výzkum a jeho komercionalizaci a také oblast humanitních věd. Problémem je také reálná praxe, zejména pak to, že nebyla zřízena, řekněme, agentura, která by byla vybavena dostatečnými personálními kapacitami a zajistila širší mezinárodní kompetenci hodnotitelů. Byl bych rád, kdyby se na faktickém hodnocení převážně podíleli lidé, kteří jsou na srovnatelné vědecké úrovni, jako autoři výsledků, které hodnotí. A jde také o to, aby hodnocení získalo skutečně mezinárodní relevanci. Na robustnější institucionální zakotvení hodnocení jsme tehdy bohužel neměli sílu. Byli jsme nakonec rádi, že se nám podařilo kafemlejnek ze systému vytlačit.

Jaké další úkoly jste si mohl po prvním období odškrtnout?

V roce 2017 se podařilo ustavit Mezinárodní radu jako poradní orgán Rady s cílem posilovat vazby do zahraničí a inspirovat se dobrou praxí. Významnou součástí naší práce byla také legislativní činnost. V prvním období jsme připravovali návrh úplně nového zákona, který mimo jiné počítal se zřízením ministerstva pro vědu. Zákon dospěl až do podoby paragrafového znění, ale nikdy nebyl projednán. Poslanecké sněmovně byl totiž předložen až ke konci jejího funkčního období. Opominout nelze ani práci na návrzích výdajů státního rozpočtu na vědu a výzkum, kde došlo za mého prvního funkčního období k celkovému nárůstu podpory o téměř jednu třetinu. Jednalo se nepochybně o zásadní krok stabilizující systém vědy a výzkumu jako celek, včetně vyvažování poměru institucionální a účelové podpory. Bohužel, jak se ukázalo v dalších letech, jde při prosazování této balance o „běh na dlouhou trať“, cíl v nedohlednu…

Řešili jste také běžnou agendu rady, která nemá ambice měnit prostředí české vědy a výzkumu?

Rada není pouze koncepčním orgánem, navrhuje vládě obsazení řady vrcholných pozic v oblasti vědy a výzkumu, nejen v grantových agenturách. Rovněž navrhuje významná ocenění špičkovým vědcům působícím v naší zemi – Českou hlavu. Pamatuji si dobře na radost z ocenění takových osobností, jakými jsou např. pan profesor Hilský, Forejt, Sommer nebo Doležel. A řada dalších…

Covidový rok 2021 a Pavel Baran v roli 1. místopředsedy RVVI. Foto: Úřad vlády ČR

Druhé období, v rámci kterého jste zastával funkci 1. místopředsedy, bylo poznamenané zejména pandemií covid-19.

Z hlediska fungování Rady a jejích běžných činností bylo období nástupu pandemie, tj. rok 2020, nesmírně náročné. Během několika týdnů se změnil náš svět, tak, jak jsme ho znali, a my jsme se museli naučit pracovat vzdáleně. Vláda, včetně premiéra Andreje Babiše, se logicky v té době musela soustředit na zmírnění dopadů pandemie. Věda a výzkum se u nás jako celek snažily přispět k testování, ochraně před šířením covidu-19 atd. V rekordním čase byly připravovány vakcíny. Uvědomovali jsme si, že za určitých okolností je třeba i ve vědě a výzkumu operativně mobilizovat zdroje a případně je i nasměrovat. Proto bylo formulováno mj. zcela nové opatření č. 27 jako součást tehdy přijaté Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací České republiky 2021+.

Bral jste tehdejší situaci jako příležitost nebo jako odsunutí na druhou kolej?

Vzhledem k tomu, že tato situace s sebou nakonec nepřinesla žádné katastrofální finanční dopady na celý systém, šlo především o to zachovat systém vědy a výzkumu, včetně distribuce podpory, za těchto obtížných podmínek tzv. v provozu. Konkrétně jsme se snažili o zajištění standardní podpory pro práci ve vědě a výzkumu – na vysokých školách, pracovištích Akademie věd, grantových agenturách, resortních výzkumných organizacích, ale i na některých ministerstvech. Ohlédnu-li se zpět, myslím, že se to nakonec docela podařilo. V „covidových“ letech 2020 a 2021 zkrátka nebylo možné cokoliv převratného realizovat.

A ke konci pandemie přišel Národní plán obnovy.

Národní plán obnovy představoval příležitost, jak podpořit zejména ty obory, které souvisejí s „obnovou“ společnosti po pandemii, medicínské obory zejména. Některým z nás se ale nelíbila představa, že by měl Národní plán obnovy rozdělit zdroje jednotlivým vědeckým skupinám tak, aby se tzv. pocukrovalo vše, co si v zásadě zasluhovalo podpory. Příliš jsme nevěřili často formálně organizované meziinstitucionální spolupráci, ze které se dnes vychází. Navíc se nakonec nepodařilo financovat z tohoto zdroje aplikovaný výzkum, jelikož pro Brusel nebyly návrhy zřejmě dostatečně „atraktivní“.

V rámci Vašeho působení v Radě jste zažil několik vládních garnitur. Jak silná je role Rady v politickém slova smyslu?

Ve veřejné sféře vědy a výzkumu jsem začínal působit ještě za vlády premiéra Petra Nečase. Soudím, že role Rady v politickém slova smyslu zpravidla závisí na tom, komu bude ve vládě svěřen segment vědy a výzkumu, a tedy i sama Rada. Pokud jí předsedá premiér nebo vicepremiér a s Radou komunikují, což byl případ pana místopředsedy Pavla Bělobrádka a do pandemie i Andreje Babiše, je její role v systému zásadní. Již před covidem bylo postavení Rady poměrně silné. Předsedal jí vicepremiér nebo premiér, přičemž na jednání byli zváni ministři, kteří ve svých resortech mají i vědu a výzkum. V některých případech tak bylo možné dosáhnout zásadních změn, věci se daly rychle do pohybu. Pokud by ale Rada byla ponechaná „sama sobě“ a neměla dostatečně silné politické krytí, mohlo by se stát, že by byla její role v systému marginalizována, zejména v prostředí ostatních silných aktérů.

V tomto je předpokládám důležitá nynější role paní ministryně Langšádlové, která je zároveň předsedkyní Rady.

Přesně tak. Nyní jsme ve velmi výhodné situaci, kdy má věda a výzkum ve vládě přímé zastání prostřednictvím paní ministryně Heleny Langšádlové, což se odráží i v aktuální pozici Rady vlády. Na druhou stranu je vše komplikováno ekonomickou krizí, válečným a geopolitickým konfliktem. Z určitého hlediska je současná situace pro vědu a výzkum ještě složitější než za covidu, kdy byly jejich pozice zjevně významnější. Dnes je obtížnější vysvětlovat, proč je stále třeba podporovat vědu a výzkum z veřejných prostředků, jak strategický je význam investic do této oblasti. Současné problémy a každodenní starosti občanů naší země věda a výzkum nemůže vyřešit v řádu měsíců, v řádu let je ale dopad vědy a výzkumu nezastupitelný. Věda a výzkum sice zůstávají z hlediska strategických perspektiv proklamovanou prioritou, ale i pro politickou reprezentaci je nyní velmi obtížné dobře míněná programová prohlášení naplňovat.

Měl jste Vy sám někdy ambici realizovat se v politice?

Nikdy jsem neměl přímé vazby k žádnému politickému uskupení, a to je podle mého názoru to, co mi snad umožnilo zachovat si určitý nadhled nad konkrétními politickými konstelacemi. Během více než osmi let jsem se snažil pracovat pro podporu vědy a výzkumu. Ano, samozřejmě v konkrétních případech mohly mít určité kroky a opatření politické konsekvence. Ale ve smyslu systémovém, nikoliv ve smyslu stranické politiky.

Jaké jsou Vaše další plány, přece jen máte nyní o jednu agendu méně?

Loni jsem byl zvolen předsedou Vědecké rady Akademie věd a jsem tedy i členem Předsednictva Akademické rady Akademie. V Akademické radě mám současně na starosti oblast vědní politiky z koncepčního hlediska. Pokud se jedná o záležitostech, kde mohu uplatnit své zkušenosti, prosazuji jako vždy svůj názor. Samozřejmě při respektu postojů mých kolegyň a kolegů.

Jako předseda Vědecké rady Akademie mám víc práce, než jsem míval jako místopředseda, protože se neomezuji na oblast společenských a humanitních věd. Působení ve Vědecké radě se vztahuje k Akademii věd a jejím pracovištím jako celku. I z tohoto důvodu je třeba, abych si dále udržoval a rozšiřoval přehled o vědeckých aktivitách akademických pracovišť.

Čas od času, jsem-li osloven, také konzultuji s náměstky nebo paní ministryní problematiku vědní politiky, ale již nejsem v situaci, kdy bych byl v tomto ohledu nesl odpovědnost jako v době, kdy jsem působil ve vedení Rady. Tehdy to byl velký tlak a odpovědnost.

Před jakými výzvami nyní stávající členové Rady stojí?

Jak jsem se již zmínil, Rada nepůsobí ve vzduchoprázdnu, mnoho bude záležet na konkrétní konstelaci a okolnostech. Roli hraje i skutečnost, že její složení bylo na podzim výrazně obměněno a že tedy bude třeba, aby si noví členové své agendy nejdříve osvojili. Stejně tak se budou nejprve navzájem seznamovat, aby se mohli domluvit na společném působení. Zásadní také je, jak se budou vyvíjet ekonomické poměry.

Můžete zmínit nějaké konkrétní cíle?

Co se týče budoucích výzev, z části jsou neměnné a z části jejich podobu formuje aktuální situace kolem nás. Neměnná je snaha o autonomii a svobodu vědeckého bádání, kvalitu vědy, její světovou relevanci a ukotvenost, včetně adekvátní podpory a hodnocení. Trvalou výzvou zůstává rovněž problém transferu výsledků vědy a výzkumu nejen s konkrétními ekonomickými dopady do konkurenceschopnosti naší ekonomiky apod., ale i do oblasti veřejné správy a každodenního života lidí.

Zapomenout nemohu ani na vytváření vhodného prostředí pro efektivní investice do vědy a výzkumu z firemních zdrojů, včetně prosazování férových daňových incentiv. Naplňování těchto dlouhodobých cílů by mohlo být konkrétně podporováno aktivitami, o nichž se v Radě aktuálně diskutuje, např. jde o přípravu nového zákona o výzkumu, vývoji a inovacích, případně formulování národních priorit pro tuto oblast. Za současné situace je rovněž stěžejním, i když obtížným, úkolem Rady navrhovat adekvátní výši podpory z veřejných prostředků, a to nyní především ve střednědobém výhledu (v letech 2024 a 2025).

Podle mého názoru je klíčové, aby Rada hledala a nacházela shodu na věcech, o nichž jsem se zmínil, a současně cestu, jak je skutečně na vládní úrovni prosazovat. Skvělé kompetence členů Rady je třeba spojovat v zájmu systému vědy a výzkumu. Chceme přece vytvářet prostředí pro co nejlepší výsledky vědy a výzkumu, a zdůrazňuji, i s dopadem na reálný život lidí, ekonomiku a společnost jako celek. Na druhou stranu, rozumím tomu, že členky a členové Rady nezapomínají, v jakých institucích působí. Jde ale o to, aby společná podpora vědě a výzkumu jako celku ze strany Rady nakonec přinášela radost jim samým a benefity vědeckému prostředí, z něhož pochází.

 

Autorka: Tereza Mašínová

Zdroj: Rada pro výzkum, vývoj a inovace