Česká republika stále uděluje doživotní tituly docent a profesor a na jejich základě přiřazuje nositelům určité pravomoci. Změnu nepřinesla ani novela vysokoškolského zákona. Ve většině zahraničních zemí je přitom zaveden systém pozic vázaných na určitou funkci a období. Na to, že je akademický systém v ČR zastaralý, upozorňuje mnoho odborníků.
Ve vysokoškolské sféře je kariérní postup typicky spojený se získáváním akademických nebo věděcko-pedagogických titulů. Dva nejvyšší možné vědecko-pedagogické tituly jsou docent a profesor. Oba tituly se uvádí před jménem na prvním místě jako zkratky doc. nebo prof. a jsou s nimi spojené nejen povinnosti a pravomoci, ale i vyšší platové ohodnocení.
I když byla ČR roku 1999 součástí Boloňského procesu, v rámci kterého se dohodlo 30 evropských i mimoevropských států (nyní už 49), že nejvyšší možnou kvalifikací bude akademický titul doktor (Ph.D.), tituly docent/profesor jsou v Česku stále udělovány. Cílem Boloňského procesu bylo zvýšit dostupnost, přitažlivost a kvalitu vysokoškolského vzdělávání a díky němu vznikla Evropská oblast vysokoškolského vzdělávání (EHEA).
Potřebu otevřít český systém a místo doživotních akademických titulů se přiklonit k v zahraničí běžným funkčním místům zdůraznil ve svém projevu v roce 2019 nynější ministr školství Mikuláš Bek, když předával rektorskou funkci na Masarykově univerzitě v Brně. Zmínil, že dobře personálně vybudovaná univerzita v ČR by se bez profesorských titulů udělovaných na doživotí obešla, ale mohla by žít i s nimi, pokud bychom nepodléhali fascinaci přídomky a uměli bychom oceňovat reálný výkon. Dále dodává, že: „Světové univerzitě ale český systém titulů nic nepřináší – Oxford, Harvard i Yale se bez nich obejdou. A opisují i slovutní profesoři Univerzity Karlovy. Poslední skandály totiž ukázaly jasně, že neplatí argument, který rádi používají obhájci bizarního českého systému přenositelných titulů, že prý tituly garantují kvalitu napříč systémem. Negarantují. Kvalitu světové univerzity by zajistila jen transparentní, otevřená a náročná výběrová řízení na funkční místa s dobrým platem a zázemím.”
Hlavní pravomoci pro změnu jsou převážně v gesci ministerstva školství, které právě Mikuláš Bek nyní vede, avšak ani v poslední novele vysokoškolského zákona, která byla schválena v únoru 2025, se téma akademického systému nepromítlo. Mikuláš Bek k tomu říká: „V tomto případě se návrhy, byť jsou významné, již nestihly do schvalované novely zákona o vysokých školách zapracovat. To však neznamená, že by byly opomenuty – mohou být zohledněny v některé z budoucích legislativních úprav nebo samostatných iniciativ.”
Názor, že je potřeba český systém reformovat, přitom zastává i nynější ministr pro vědu, výzkum a inovace Marek Ženíšek: „Plně souzním s myšlenkou, že je třeba téma seriózně otevřít. Chodíme kolem něj koneckonců již docela dlouho. Je to téma přímo a průřezově ovlivňující fungování vysokých škol. Týká se totiž nejen oblasti akreditací, ať už samotných habilitačních a jmenovacích řízení nebo zejména kvalifikačních požadavků pro zabezpečení studijních programů, ale je zcela zásadní i pro kariérní postupy v rámci vysokých škol. Například systém funkčních míst a otevřených výběrových řízení je standardní v zemích se kterými se chceme srovnávat či se k nim přibližovat. I v debatách s mladými vědci či vědci se zahraniční zkušeností se objevuje požadavek na řešení této oblasti právě s ohledem na vnitřní prostředí a procesy na vysokých školách.”
Docentury a profesury v Česku
Kdo jsou docenti a profesoři? Docenti i profesoři jsou zpravidla akademičtí pracovníci, kteří se podílejí na vědecké (či umělecké) a pedagogické činnosti. V rámci pedagogické oblasti mohou být garanti studijních oborů a studijních předmětů, jejich počet hraje roli při akreditačních řízeních, zpravidla vedou či oponují doktorské, magisterské nebo bakalářské práce. Dále pak mohou zasedat ve vědeckých (či uměleckých) radách fakult a vysokých škol.
Ve vědecké oblasti zpravidla vedou vědecké týmy, aktivně se podílí na tvorbě a řešení projektové činnosti, aktivně publikují, podílejí se na tvorbě vysokoškolských skript, a nebo působí v edičních radách či mají roli recenzentů. Často mají větší pravděpodobnost, že budou zvoleni do řídicích funkcí jako pozice rektorů, prorektorů, děkanů či proděkanů.
V České republice bylo za období 2023/2024 evidováno ve státních vysokých školách celkem 18 949,6 akademických pracovníků, z toho 2 199,3 profesorů a 4 121,1 docentů (tyto údaje ovšem odrážejí rozsah pracovního úvazku, nikoliv počet jednotlivých osob – někteří akademici totiž působí na více školách současně, pozn. red.). Kdybychom tyto údaje vyjádřili procentuálně, ukazuje se, že z celkového počtu akademických pracovníků je 11,6 % profesorů a 21,7 % docentů. Za rok 2024 bylo jmenováno dalších 151 profesorů.
Pro získání titulu docmo ent je třeba absolvovat habilitační řízení, jehož součástí je vypracování habilitační práce, u titulu profesor se jedná o řízení ke jmenování profesorem. Oba tyto procesy se řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, konkrétně pak § 72 a § 73. Tituly mohou udělovat pouze vysoké školy akreditované Národním akreditačním úřadem (NAÚ). Ten posuzuje, zda jsou splněny zákonné podmínky a standardy stanovené nařízením vlády č. 274/2016 Sb., které definuje rámec kvality ve vysokém školství. Vysoké školy mají také povinnost o všech řízeních informovat MŠMT, které tyto informace zveřejňuje na svých webových stránkách. Docenta pro určitý obor jmenuje rektor a profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké (případně umělecké) rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.
Obecné podmínky na uchazeče z hlediska vědecké (či umělecké) a pedagogické praxe jsou jasně formulovány ve vysokoškolském zákoně, ale v rámci univerzit i jednotlivých fakult a oborů se mohou lišit. Ve vědeckých nárocích na kandidáty jsou univerzity celkem konzistentní (Karlova univerzita, MUNI, UPOL). U přírodovědných oborů je pro habilitaci vyžadováno přibližně 20 publikací, u profesorského řízení 40. Nejpřísnější podmínky z hlediska počtu citací má Masarykova univerzita, která má oproti jiným univerzitám vysoké požadavky na počet let pedagogické praxe na vysoké škole.
Klíčovou roli v celém procesu hraje vědecká nebo umělecká rada univerzity. Ta hodnotí vědecké výkony uchazečů jak z kvantitativního, tak kvalitativního hlediska, a rozhoduje, zda může být habilitační řízení či řízení ke jmenování profesorem vedeno a nebo nikoliv. Stejně tak vědecká rada posuzuje návrhy na konkrétní jmenování profesorem.
Nedostatky v českém systému ale vidí mezinárodně uznávaný rostlinný genetik Jaroslav Doležel, který si myslí, že je u nás cesta k titulu profesora poměrně snadná a zásadní kritérium profesorské pozice by mělo být, že je kandidát mezinárodně uznávaným vědcem. K tématu říká: „Objevují se jedinci, jejichž jediným cílem je dosáhnout titulu, jelikož se s ním pojí teplé místo, vysoký plat a následně důchod. Často je také na některé pozice v akademické sféře nutné vlastnit titul docent nebo profesor, což silně znevýhodňuje zahraniční uchazeče, kde tyto tituly nemají. Dále pak pro existenci a akreditaci oborů na vysokých školách je nutné určité zastoupení lidí s těmito tituly, což zase vede k tomu, že někteří kolegové setrvávají na svých pozicích ještě hluboko do důchodu a instituce nemají volné úvazky pro mladší vědce.”
Na problém obsazených seniorních pozic upozorňuje také bývalý předseda Grantové agentury ČR Petr Baldrian.
Vysokoškolský kariérní postup v zahraničí
Fakt, že jsou v Česku uvedené tituly doživotní a profesoři jsou dokonce jmenováni prezidentem, je v evropském srovnání unikátní. Tuto skutečnost už v roce 2013 komentoval Rudolf Haňka (profesor, který působil na Univerzitě v Cambridgi a jako vědecký poradce premiéra, pozn. red.) pro Hospodářské noviny, kde zmínil, že neví o žádné jiné zemi ve světě, kde by byli vysokoškolští profesoři jmenováni prezidentem: „Tuším, že pouze v jedné ze zemí Spolkové republiky Německo jmenuje profesory tamní ministr. V celém světě jsou ale profesoři jmenováni univerzitou, protože jsou jejími profesory.”
Dále vysvětluje, že: „V Česku jde o přežitek rakousko-uherského modelu, kdy profesory vždy jmenoval císař. Problém je, že i po více než dvaceti letech od sametové revoluce zůstává ten systém uzavřený modernímu myšlení.”
Když bychom se podívali na systém kariérního postupu v jiných zemích EU, můžeme vidět, že většina má nejvyšší stupeň akademického titulu Ph.D., a pak následují pozice spjaté s funkcí, které mohou být až doživotní (týká se to převážně těch profesorských). Někde je ještě vyžadována i habilitace, ale v mnoha zemích od ní upouští. Profesory si pak univerzity jmenují sami.
Nejrozmanitější systém má Francie, kde existuje hodně mezistupňů mezi doktorátem (nejvyšší akademický titul) a následně habilitací až k profesorským pozicím. Např. na pozice ekvivalentní našim docentským se musí uchazeč zapsat do kvalifikace u Národní rady univerzit (Conseil national des universitiés) a ta rozhodne, zda má kandidát náležitou kvalifikaci, aby se ucházel o místo na francouzské univerzitě.
V dalších zemích se začíná zavádět tzv. „tenure-truck“ systém (typický pro USA), což je systém funkčního období, díky kterému získá uchazeč po splnění kariérních milníků jistotu stálého místa. Jsou zde ale i „non-tenure track“ pozice, které jsou převážně lektorské, kdy se akademik může věnovat jen výuce. Tento systém se začíná využívat globálně, např. od roku 2024 ho plně převzalo Švédsko, Finsko i Německo. V Německu je ale cesta k permanentní pozici řádného profesora velice zdlouhavá.
Británie má podobný systém jako USA, jen například doktorandi nemají podmínku učit a docenti (associate professors) získávají permanentní pozici až po pěti letech.
V Rakousku existuje hybridní systém. Jsou zde otevřené časově omezené pozice až do úrovně associate professor (tu lze přirovnat k naší pozici docenta, není však podmínkou habilitace, stačí dobrá publikační aktivita), profesorská místa (Universitätsprofessor) jsou již stabilní a s nutností habilitace. Tento systém chválí teolog a filozof působící na pozici associate professor univerzity v rakouském Linzi Martin Kočí, který poskytl portálu VědaVýzkum.cz rozhovor. V něm vyčítá českému systému fakt, že podle něj: „Habilitace a profesury mnohdy vedou k tomu, že místo toho, aby se lidé věnovali výzkumu a studentům, tak se soustředí hlavně na sebe. Naopak, když získají docenturu a profesuru, tak si myslí, že už mají vystaráno.”
Stejně jako Haňka se i Kočí domnívá, že nedává smysl, aby profesory jmenoval prezident: „Přijde mi absurdní, že v Česku do profesur vstupuje dokonce stát a prezident někomu třese rukou, že se stal do konce života profesorem.”
Rozdíl rakouského systému oproti českému spočívá podle něj v tom, že: „Rakousko je zcela funkčním systémem, neboť je to vždy univerzita, která přijme kandidáta na místo univ-prof. (Universitätsprofessor), a je tedy zcela v kompetenci univerzity rozhodnout, kdo bude univerzitním profesorem po dobu svého mandátu (často do důchodu).” Martin Kočí by uvítal, kdyby se systém změnil i v Česku: „Podívejme se, který akademický systém má nejlepší výsledky, a který z nich nabízí i nejpříznivější podmínky pro vědce. Až vše vyhodnotíme, zařiďme se v Česku podle toho. Něco mi ale říká, že systém zásluhového akademického žebříku to nebude.”
Kam se bude ubírat další vývoj v Česku?
Určitá opatření, která povedou ke zlepšení českého systému, mohou učinit samotné univerzity. Mohou např. nastavit délku funkčních období, podporovat otevřená výběrová řízení s co nejvyšší účastí zahraničních odborníků nebo pravidelně sledovat, zda jsou garanti programů aktivní, jak v zajišťování svých programů, tak i vědecky a publikačně.
Na Masarykově univerzitě mají institut mimořádného profesora, který umožňuje na pozici přijmout kandidáta ze zahraničí a pracují na zdokonalení lektorského systému, který by nabízel pracovní pozice pro ty, kteří – jednoduše řečeno – chtějí vyniknout především v oblasti výuky. „Všechna tato opatření jsou ale dílčí. S funkčními místy v pravém slova smyslu (tj. například s profesorskými místy nabízenými přímo univerzitami) by musel přijít vysokoškolský zákon, tedy stát,” říká Jiří Hanuš, prorektor pro akademické a kulturní záležitosti MU.
To stejné si myslí i rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková, která ve vyjádření pro portál VědaVýzkum.cz na otázku, co očekává od ministra Marka Ženíška, napsala, že: „Za velmi žádoucí také považujeme pomoc a snahu odstranit legislativní a byrokratické překážky otevření vědy a vysokého školství v naší zemi odborníkům ze zahraničí. Dokud nebude možné například přijmout odborníka z pozice odpovídající našemu titulu profesora či docenta ze špičkové univerzity v zahraničí pouze na základě otevřeného konkurzu na místo profesora či docenta se všemi odpovídajícími právy na univerzitu v naši zemi, zůstane internacionalizace vědeckého prostředí jen nedostižnou metou bez možnosti přiblížení se stavu obvyklému v zahraničí.”
Můžeme se jen domnívat, proč se změny v tomto systému nepromítly do právě schválené novely vysokoškolského zákona, když si tolik vlivných představitelů české akademické a výzkumné sféry myslí, že je český systém uzavřený a zastaralý.
Autorky: Lenka Kuběnová, Vladislava Vojtíšková
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
