Před časem byl na Vědavýzkum.cz publikován článek Česko-inovační kočka Míca. Švédsko v něm bylo označeno za inovačního leadera. Přesto se ještě nedávno (2014) mluvilo o švédském paradoxu, který měl spočívat v tom, že ačkoliv Švédsko vydává velkou část svého státního rozpočtu na výzkum, uplatnění jeho výsledků v praxi je minimální.
To, že v posledních letech se toto tvrzení považuje za vyvrácené, je do značné míry i úspěchem výzkumníků Centre for Innovation, Research and Competence in the Learning Economy (CIRCLE) Univerzity v Lundu. V textu budu vycházet převážně z článku Jacobsson et al. Research Policy 42 (2013) 874– 885, který především rozebírá chyby v dosavadní metodologii, ale centrum CIRCLE se problematice profesorského privilegia (učitelské výjimky) věnuje trvale. Poslední práce se zabývá důsledky zrušení profesorského privilegia v roce 2007 pro finskou inovační výkonnost. Závěr z tohoto druhého článku je, že počet ročně podávaných patentů z univerzit poté, co převzaly vlastnictví znalostí, klesl nejméně o 29 %.
První samozřejmá reakce na tvrzení, že švédské univerzity proti těm z USA málo patentují a zakládají spin-off firmy, je: „Přece nemůžou poměřovat počty patentů univerzit, které vlastní práva na intelektuální vlastnictví, s těmi, na nichž intelektuální vlastnictví patří profesorům.“ No, bylo to do značné míry tak.
V článku Jacobsson et al. 2013 se píše: „In the beginning of the 2000s, when the belief in poor commercialization became dominant, there were only a few empirical studies analysing the phenomenon. Moreover, the authors of these studies (including two of the authors of this paper) did not claim that there were few university spin-offs and that these firms did not grow. This interpretation was instead made by other authors citing these studies, authors who did not provide new data.“ Zkráceně, vzali jste naše data, vyčetli jste z nich cosi, co v nich nebylo, a to jste si interpretovali po svém. S vlastním výzkumem jste se neobtěžovali. „…this evidence cannot support the conclusions drawn by those who cited these studies…“. Závěr z článku Jacobsson et al. 2013 je, že pokud se započtou všechny firmy, které (a) vlastní zaměstnanci univerzit včetně studentů, (b) vlastní zaměstnanci univerzit, kteří z univerzity odešli do své nové firmy, (c) případy, kdy zaměstnanec zůstal na univerzitě a trvale spolupracuje s firmou využívající jeho invenci, pak například v roce 2009 bylo ve Švédsku založeno 348 takových firem, zatímco ve (násobně větší) Velké Británii bylo srovnatelných firem 206 a v celých USA 596. Samozřejmě, jak říkají i autoři, „..Unfortunately, available international data are not directly comparable with the Swedish and, indeed, internationally comparative analyses are very problematic to undertake….“ No samozřejmě, pokud z univerzity se svým nápadem uteču, těžko se s tím budu chlubit nějakým univerzitním výzkumníkům.
Podobně s patentováním. “All these initiatives to stimulate patenting by universities and university staff. . .were based on scattered or no data at all. Most information on university patenting came either from surveys submitted to university liaison offices or from cursory looks at the identity of patent assignees.” Nebo-li ti, kdo si založili živnost na patentování univerzitního duševního vlastnictví, říkají, že by se tato činnost měla podpořit. Cílem univerzitního patentování by mělo být uplatnění znalostí v praxi, jinými slovy, aby je nakonec vlastnila některá úspěšná společnost. „Well over 60 percent of academic patent applications in France are owned by business companies, which also own almost 74 per cent of Italian academic patents and 82 per cent of Swedish ones; in contrast, business companies own only 24 per cent of US academic patents. . .“ Což potvrzuje i zprávu, kterou jsem od svých přátel z USA a Kanady dostal už někdy v roce 2003 – Stanfordská univerzita vcelku na svých patentech nikdy skutečně dlouhodobě nevydělávala. Na základě těchto systémových problémů se i v USA uvažuje o tom, že by měl být zaveden nějaký „alternative model“ a že by jím mohla být „teachers extemption“.
Asi nemá smysl pokračovat v citacích z článku Jacobsson et al. 2013 nebo tyto poznatky nějak posilovat všemi novějšími studiemi CIRCLu. Kdo se chce poučit, jistě si je přečte sám. Jak psal již před několika lety Daniel Münich, v České republice sice existují univerzitní kanceláře transferu technologií (TTO), ale zároveň neformálně probíhá přenos znalostí jinými kanály. Navíc naše TTO bývají málokdy obsazeny lidmi se zkušeností z firemního výzkumu. Zkuste takového člověka zaplatit třikrát více než profesora, abyste ho na univerzitu dostali.
„…. it is clear that the immediate outcome of the reform (abandoning of the professors privilege), the negative impact on patenting, was the exact opposite of what had originally motivated… For Finland, and other countries, it is imperative to create sustainable incentives for scientists to engage in inventive activity and thereby contribute to technical change in the economy.“
„… je zřejmé, že bezprostředním výsledkem této reformy (zrušení profesorského privilegia) byl negativní dopad na počet patentů, což je přesný opak toho, čím byla tato změna motivována …. Pro Finsko a jiné země je nezbytné hledat udržitelné podněty pro účast vědců ve výzkumných aktivitách a tak přispívat k technickým změnám v ekonomice,“ píše se v článku Ejermo a Toivanen 2018.
Je o mně známo, že jsem stoupencem profesorského privilegia. A to nikoliv nepoučeně. Prosím, zaveďme profesorské privilegium. Současným přístupem naše už tak slabé inovační prostředí, kdy nejsou kapitálově silní příjemci inovací, ještě dále hubíme. Naše TTO si na sebe nevydělají nikdy, tedy s výjimkou ÚOCHB, který ale žije z dávného patentu, který shodou okolností vynesl jinak nepředstavitelné peníze. Taková situace se nebude v dohledné době opakovat, určitě ne na univerzitách.
U nás je to tak prosté – zrušme TTO a legalizujme skutečný stav věcí. Všichni si zhluboka oddychnou, kdo bude chtít využívat univerzitní vybavení k vlastním zakázkám, bude za to muset férově zaplatit, přes univerzitní účty nepotečou milionové odměny, ale především, studenti se od svých podnikajících profesorů budou dozvídat o skutečné praxi a o těch skutečně hraničních technologiích. Což se v současnosti ani zdaleka neděje.
Autor: Dalibor Štys
