Nový text Dalibora Štyse se věnuje otázce transferu technologií v České republice a navrhuje, jak efektivního transferu v našich podmínkách nejlépe dosáhnout. Celý text čtěte níže.
Od článku Daniela Münicha Česko: Inovační kočka Míca uplynulo už pár let. Mezitím se utratila spousta peněz na provozu Center transferu technologií a na grantech proof-of-concept z různých zdrojů. Byla vypracována řada studií a vzniklo mnoho elektronického šumu. Vyšlo speciální číslo časopisu Aula o transferu technologií. Bylo uděleno mnoho cen, naše fakulta (podle Auly) například získala cenu sympatie.
Nějak mezi oceněnými ale postrádám nové antivirotikum nového prof. Holého. Místo toho Martin Fusek, publikoval článek poněkud plačtivého vyznění, že transferu technologií nedochází dostatečného společenského ocenění a že opublikované věci nedojdou realizace. Inu, hlavní patenty zděděné po profesoru Holém už vypršely, blíží se konec i u následných patentů a nová průlomová molekula se pořád nějak nekoná. Odtud ten smutek.
Proč? Druhá část Martinova tvrzení je správně, tech-transfer nebyl oceňován. Nikoliv ovšem společensky, ale právě samotným Ústavem organické chemie a biochemie AVČR v.v.i. (dále UOCHB). Neboť to byli právě jeho protagonisté, kdo stál v čele tlaku na hodnocení podle publikací.
Celá struktura řízení ÚOCHB byla směřována k tomu, aby se stal evropsky úspěšným ústavem základního výzkumu. Zda se to – za ty peníze, které vynesl objev z poloviny 80. let minulého století – povedlo, to si každý může ověřit například porovnáním počtu grantů ERC děleným počtem zaměstnanců mezi ÚOCHB a mnohem později vzniklým IST v Klosterneuburgu.
Předchozí odstavec byl spíše ilustrací pro hlavní tezi mého článku. Nebudu ji ale znovu rozvíjet, už jsem ji popsal dostatečně dříve . Pořád platí, že nejlepším způsobem, jak uplatnit v praxi znalosti z akademické sféry je profesorské privilegium.
Sním o tom, jak úžasně by vypadalo oslavné dvojčíslo Auly, kdyby ho místo článků různých úředníků kanceláří transferu technologií vyplňovaly medailonky profesorů a jejich komerčně uplatněných objevů. Dalo by se i uvést kolik studentů profesor vychoval, kolik se nich uplatnilo v jejich i jiných firmách a kolik tyto firmy odevzdaly na daních.
Ale konec snění. Kdo má zájem, může si přečíst můj článek z října 2018. Případně si dohledat novější práce autorů tam citovaných nebo tyto autory citujících. Kdo by třeba měl chuť a zájem něco změnit, například ministryně pro vědu, výzkum a inovace, jistě u nich najde poradu. Kvalifikaci na to přece má, nebo ne?
Autor: Dalibor Štys
