Musely to být věru impozantní stavby, když začaly někdy před 6800 lety ve střední Evropě vyrůstat. Jde o takzvané rondely, německy Kreisgrabenanlagen. Bývaly obří: mívají od třiceti až po 240 metrů v průměru, byly složeny z palisád i příkopů a měly nejčastěji dva, tři nebo čtyři vchody. Už celé dekády si archeologové lámou hlavy, k čemu a komu asi obří stavby sloužily...
Možné odpovědi nyní nabízí Jaroslav Řídký z pražského Archeologického ústavu Akademie věd, jenž nově s kolegy vydal monografii Big Men or Chiefs? Rondel Builders of Neolithic Europe (2019) v předním vydavatelství Oxbow Books v Oxfordu.
Neolitické rondely bývaly ztotožňovány se svatyněmi, observatořemi, tržišti, shromaždišti či rituálními hřišti. České vědce zajímá především sociopolitický význam, v jakém prostředí vznikaly a kdo je stavěl. Tehdejší zřejmě víceméně rovnostářská společnost se totiž musela na výstavbě domluvit, neboť stavba vyžadovala nejen součinnost spousty lidí, ale hlavně vedení a plánování.
A to buď náčelníků s dědičným postavením, či bigmenů, což je antropologický termín pro přirozené vůdce v Melanésii, kteří si získávají prestiž nadáním, štědrostí či výřečností. Potomci bigmenů si však musí podobnou prestiž zasloužit už vlastním přičiněním.
„Je zajímavé, na jak velkém prostoru od západního Německa až po Maďarsko a od Polska a Slovenska až na jih k Rakousku mají objekty na území zhruba pěti archeologických kultur tak podobný, až unifikovaný kruhový tvar. Všude se objevují rondely se dvěma až čtyřmi vstupy – v plus minus světových stranách. Pozoruhodný je též zánik rondelů po zhruba sto až 150 letech,“ řekl LN Řídký. Podle něj se museli pravěcí tvůrci z doby tzv. kultury s vypíchanou keramikou držet nějakých obecně známých pravidel pro podobnou výstavbu. Rakouští experimentátoři navíc zjistili, že zhruba padesátimetrový rondel se stavěl minimálně jeden rok!
Zatím nejdůkladnější přehled
Nová kniha vychází z detailního výzkumu 154 rondelů ve střední Evropě. V Česku jich je známo kolem čtyřicítky; příkladem budiž nálezy v Bylanech, na Kolínsku nebo v moravských Těšeticích-Kyjovicích. Hustou zástavbu najdeme při dolním toku Vltavy a v Polabí, dále v Sasku anebo v Podunají. Monografie má deset kapitol. Věnuje se postupně shrnutí různých teorií a pak Řídký s pěticí kolegů (Petrem Květinou, Petrem Limburským, Markétou Končelovou, Pavlem Burgertem a Radkou Šumberovou) představují konkrétní nálezy, prvky architektury, radiokarbonové datování, vazby na mikroregiony a zatím nejpravděpodobnější vysvětlení jejich existence. „Tehdejší sídliště s rondely mohla být centry celých oblastí a samotné rondely byly patrně nástroji moci, neboť nějaká autorita, asi celá skupina – možná silou či vírou –, ovládala obyvatele, aby se na zbudování podíleli... Uvažujeme o takzvané skupinové hierarchii v rámci sídelních klanů,“ říká Květina, jenž se inspiroval v mimoevropské etnologii.
Autoři vše psali samozřejmě rovnou v angličtině. „Důležité práce o rondelech existují v němčině, ale nová knížka přidává příklady z českých nalezišť, které nebyly zahraniční komunitě tak dobře dostupné,“ dodává Řídký, jehož práce je nyní asi nejdůkladnější studií k tématu.
Ke století vědeckého ústavu
Řídký získal před čtyřmi lety grant Neuron Impuls ve výši 683 tisíc korun, který využil na mapování, dataci i přípravu publikace. „Podpory Neuronu si vážím a beze zbytku jsem jí využil,“ říká archeolog, s kolegy ovlivněný výzkumy Bohumila Soudského, zkoumajícího světoznámé Bylany u Kutné Hory. Za sto let existence Archeologického ústavu (byl založen v listopadu 1919) se studium neolitických rondelů stalo díky pracím v Bylanech, ve Vochově či na Kolínsku jedním ze stěžejních témat této instituce.
Autor: Martin Rychlík
Text vyšel 1. 2. 2019 v Lidových novinách
