Najít detailní podobu celkové reformy nebude jednoduché. Jak se však v průběhu let ukázalo, současné velmi kvantitativně založené hodnocení vědy bylo pro nás sice velmi pohodlné, ale nebylo dostačující, a proto je zde snaha o větší implementaci kvalitativní evaluace vědy, která však může být velmi často zatížena subjektivitou.
První subjektivní hodnocení můžeme potkat již v procesu představení výzkumu veřejně ve vědeckém časopise. Ten svojí prestiží dává napsanému textu první punc kvality díky přijetí k otištění. Toto rozhodnutí nicméně časopisy zakládají na názorech editorů a hodnotitelů jakožto jednotlivců. Ti by se tak ideálně měli orientovat ve všech částech představeného výzkumu, a to možná ještě lépe, než samotní autoři studie, což však přirozeně není možné. V opačném případě by zřejmě výsledky postrádaly prvky originality a možného impaktu, který je pro posun ve vědě zásadní. To se však často ukáže plně až s odstupem let. Speciálně v kontextu Stockholmu, kde se udělují každým rokem Nobelovy ceny, se to dá snadno znázornit na přelomových výzkumech, jež byly touto cenou poctěny i přes počáteční odmítává hodnocení v časopisech, do kterých byly poslány.
Příkladem je případ Petera Ratcliffa, který se zabýval reakcí buněk na změny hladiny kyslíku. Článek popisující získané výsledky byl zaslán do časopisu Nature, jakožto jednoho z nejvýznamnějších vědeckých časopisů, kde byl však odmítnut jedním z recenzentů, který neshledal popis reakce dostatečně přínosným. Nicméně o více než 20 let později získal Peter Ratcliff za tuto práci Nobelovu cenu, což bylo jednou z největších demonstrací toho, že názor recenzentů se může významně lišit od názoru zbytku vědecké komunity. V případě přijímání vědeckých studií nicméně role soudce leží na bedrech právě vybraných jednotlivců – recenzentů a editorů.
Ti sehráli svoji roli i v další publikaci zaslané do časopisu Nature. V této publikaci byl popsán princip izolace dnes zřejmě nejdiskutovanějšího materiálu v oblasti materiálového výzkumu – grafenu. Tehdejší názor jednoho z recenzentů vedl editory k rozhodnutí odmítnout článek a opět byl jako důvod uveden nedostatečný vědecký pokrok, který studie přináší. Nakonec však byl výzkum přijat v konkurenčním časopise Science a o cca 6 let později byla za tento výzkum udělena Nobelova cena. Dopad studie se významně projevuje ještě dnes, kdy jsou grafen a z něj odvozené materiály zmíněny v desítkách tisíc studií ročně.
Posledním představeným příkladem podceněného výzkumu, za který se však autorovi, Borisi Bělousovi, již nedostalo patřičného ocenění, je objev oscilující chemické reakce (tzv. Bělousovova-Žabotinského reakce). Práce popisující pozorování reakce pro mnohé porušovala zaběhlé dogma, a proto byl výzkum zamítnut samotnými editory v různých časopisech s tím, že reakce je z pohledu druhého termodynamického zákona nemožná. Tento soud byl však mylným a nová teorie, která oscilující reakce vysvětlila, byla následně oceněna Nobelovou cenou, což se stalo až 7 let po Bělousově úmrtí. Můžeme se jen dohadovat, zda by i on byl jedním z laureátů ocenění, kdyby žil v době udílení ceny.
Tyto tři příklady ukazují jen špičku ledovce. Podobné případy podcenění či pochybení při hodnocení se však netýkají pouze časopisů s vysokým impakt faktorem, jako je Nature, a výzkumů vedoucích k Nobelově ceně. Existuje mnoho dalších studií. Tyto ukázky nám nicméně říkají, že odmítnutí není konečným verdiktem pro hodnocení významu a možného dopadu výzkumu. Přesto dnes vidíme mnoho mladých i seniorních vědců stresujících se kvůli možnému odmítnutí jejich vědeckých publikací. Zdá se, že očekávají, že redakce časopisu a recenzenti by měli dokázat rozpoznat, která studie má skutečný vysoký vědecký přínos a která ne. Avšak pravda je taková, že například u editorů má jen málokterý dost času, aby se zabýval každou studií detailně. Může tak snadno nedocenit, ale i přecenit potenciální dopad práce. Pro úspěšné projití publikace skrz „síto“ editora je tudíž zcela zásadní znamenitě představit význam článku v přiloženém průvodním dopise, jako by se jednalo o jediný dokument, který se do časopisu dostane.
Kromě toho mnoho editorů a recenzentů má jen omezenou představu o daném oboru. Většina vědců nemůže zcela objektivně posoudit, jaký dopad bude mít něčí objev. Předvídat alespoň částečně vývoj vědy není snadné, a proto je důležité neztrácet víru ve své výsledky a bojovat za jejich uznání, pokud máme opodstatněnou důvěru v jejich kvalitu a význam.
Skvělá studie bude nakonec oceněna bez ohledu na to, kde byla publikována. Je dobré mít na paměti, že časopisy s vysokým impaktem jsou jenom velmi dobře viditelné billboardy pro práce vědců, kterých je ale velmi rozumné využívat, a to alespoň do doby, než najdeme lepší způsob, jak rozpoznat a zviditelnit potenciálně průlomové publikace.
Autor: Ondřej Havelka
Foto: Vytvořeno autorem pomocí programu Bing.
Příspěvky v rubrice Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje členů redakce.
