Excelence, unikátnost, špičkový výzkum, konkurenceschopnost. Prezentace vědecké práce se často těmito superlativy a termíny evokujícími nějaká „nej“ jen hemží. A co slušnost a férovost? Ty se poděly kam? Jsem přecitlivělá, když mi ve vědě chybí? Nebo neschopná obstát v konkurenci? Ale kdeže. Nesobecké, solidární a empatické chování může být v současném prostředí vědy naopak projevem velké odvahy.
Při prezentaci svých vizí se jeden (a zároveň jediný a opakovaný) kandidát na ředitele jednoho výzkumného ústavu nechal slyšet, že vědec, jelikož svou mentální kapacitu musí věnovat na řešení složitých a významných věcí, má právo být svérázný a mít své móresy. Tak nějak to zaznělo, i když přesnou formulaci si nepamatuji. Publikum této prezentaci a vizím o excelenci atd. tleskalo, dotazy nebyly. Podobný přístup se často setkává se souhlasem nebo je akceptovanou skutečností. Nejeden vědec a vědkyně takto omlouvá vlastní chování. Je pravda, že Sheldon Cooper může být ještě považován za člověka spíše roztomilého. Jindy ale mohou mít tzv. svéráznosti a móresy vážnou povahu a dopady.
Následky nedostatku slušnosti
Vědecké extrémně konkurenční prostředí a „publish or perish“ kultura mohou vést k úzkostem a depresím. To nedávno reflektoval např. Nature. V takovém prostředí se také daří dobře jedincům se sníženou schopností nebo ochotou brát ohledy na druhé, a i to může mít pro jejich okolí zdravotní a jiné dopady. Začněme ale lehčí problematikou. Na jednom z ústavů, kde jsem pracovala, se projektové oddělení opakovaně potýkalo s problémem nedodržování rozumně nastavených interních uzávěrek pro podávání projektů. Ono oddělení totiž (a kdo by za podobný servis nebyl rád) pečlivě kontrolovalo a konzultovalo ekonomickou a úřední stránku projektu vč. např. zdůvodnění finančních položek. Jelikož někteří vědci dodávali své texty a tabulky i s větším zpožděním, trávilo nad nimi projektové oddělení často večery. Opakované apely na vědce byly bez efektu. Přišli by snad tito vědci o svou údajnou excelenci a špičkovost, kdyby brali ohledy a chovali se slušně vůči administrativnímu personálu? Pochybuji. Ale museli by se naučit lépe plánovat, rozvrhovat a delegovat práci.
V jednom ze svých vědeckých zaměstnání jsem se několik let potýkala s problémem problematické spolupráce, o čemž jsem nadřízené a vedení ústavu dlouhodobě informovala a navrhovala řešení. Situace však byla ponechávána v daném stavu, za který jsem ale zároveň byla činěna odpovědnou. Nakonec byla „vyřešena“ za mými zády během mojí dovolené způsobem, který jsem považovala za neefektivní a dále bych se se situací stejně musela potýkat. Toto a další pracovní problémy se začaly podepisovat na mém zdraví. Zašla jsem za obvodním lékařem, situaci popsala a doktor povídá: „Aha, před dvěma týdny jsem tady měl pacienta z univerzity XY, říkal prakticky to samé, to je asi všude stejné, že?“ Své zkušenosti z akademického prostředí jsem také nedávno popisovala na jedné německé konferenci o genderu ve vědě a podobách vědeckých kariér. Následně za mnou došlo několik mladých vědkyň a sdělily mi své zkušenosti. Jedna měla v minulosti neshody s vedoucím své disertační práce, který jí opakovaně sděloval, že ji považuje za neschopnou a degradoval její práci, přesto ji školil dál. Přiznala, že i po letech o svých schopnostech občas zapochybuje. Jinou doktorandku neshody s vedoucím připravily o motivaci k práci a byla jí diagnostikována středně těžká deprese. Za již opravdu velmi vážný následek „neslušného“ chování považuji případ, se kterým jsem se ve vědeckém prostředí také setkala. Schopný, snaživý a lidsky příjemný pracovník vědeckého ústavu po dlouhotrvající šikaně (jednalo se např. o telefonáty o půlnoci o víkendu vyjadřující nespokojenost s jeho prací) ze strany vedení prodělal kolaps, následně mu byl přiznán invalidní důchod a do konce života pravděpodobně bude muset brát medikaci.
Podobné chování ani např. mocenské hry a neetické chování při publikování nejsou relativní drobnosti. Jedná se o vážnou věc.
Co s tím?
Chybí-li slušnost a férovost, je třeba něco dělat. Na Novém Zélandu byl např. v prosinci loňského roku pořádán první workshop na téma "Kindness in Science". Zaznělo, že vlídnost a laskavost by měla být obsažena v recenzích článků, na konferencích a v pravidlech chování pracovních týmů. Přístup, kdy výherce bere vše, není jediným způsobem, jak dosáhnout průlomových objevů. Je třeba měnit vědeckou kulturu a podobné akce mohou být zajímavým příspěvkem.
Kromě veřejných akcí je možné jednat a bránit se i na osobní úrovni. Během jednoho svého vědeckého zaměstnání jsem čelila výpadům výše postaveného vědce, který se mi během mé disertační práce velmi věnoval, ale v momentě, kdy se naše cesty začaly rozcházet, začal vyjadřovat nelibost. Např. mi sdělil, že od doby, kdy s ním nespolupracuji, šla úroveň mojí vědecké práce rapidně dolů nebo mi veřejně vyčetl na semináři drobnější chybu, kterou jsem již dříve uznala a za niž jsem se omluvila. Během mé výpovědní lhůty mi pak vyčinil, že jsem mu před několika lety špatně poradila při jeho daňovém přiznání (ano, zde je namístě se ptát, proč jsem se jako doktorandka zabývala problémy jeho daňového přiznání, když příslušný administrativní orgán zaměstnavatele na jeho dotazy nereagoval). Začala jsem si na internetu googlit témata mobbingu a bossingu a zjistila, že zásadní obranou je o věci nemlčet. Napsala jsem tedy jemu a vedení ústavu otevřený dopis, kdy jsem mu ve vší slušnosti poděkovala za vše, co jsem se od něj naučila, ale zároveň jasně vyjádřila požadavek respektování mých hranic a jeho nevhodné chování demonstrovala citacemi z jeho emailů a popisem konkrétních situací. Vedení ústavu se k dopisu nikterak nevyjádřilo a od dotyčného jsem měla do konce výpovědní lhůty klid.
Sdílení je opravdu jednou ze zásadních obran vůči „neslušnému“ chování. Pomáhá se v situaci zorientovat a může zachránit sebevědomí. Takto jsem jednou zašla do kanceláře kolegyně a vylíčila jí na začátku tohoto příspěvku popsanou situaci s problematickou spoluprací. Ptala jsem se jí, jak bych měla vedení ústavu situaci vysvětlit, aby ji pochopilo a věc se efektivně vyřešila. Názor kolegyně byl následující: „Vedení tě do toho nutí, aby si dokázalo, že má nad tebou navrch, ne proto, že by věc nebyla pochopitelná.“ Cestou domů mi spadl obrovský balvan ze srdce. Věděla jsem, že práci mi to nezachrání, ale že se vlastně nejedná o můj problém. Hru jsem se rozhodla přestat hrát, druhý den jsem kolegyni poděkovala a po krátké době podala výpověď.
Je třeba se bát?
Spoustu lidí se bojí ozvat. Je to pochopitelné. Strachují se o studium, práci, reputaci, mají strach z nesplácení hypotéky apod. Někteří obzvláště predátorsky a manipulativně se chovající jedinci vzbuzují dojem, že jsou všemocní a schopní zničit každou kariéru. Vliv žádného člověka ale není neomezený. Také je třeba si uvědomit, že vliv a moc predátorských jedinců nevyrůstá z ničeho, ale mj. z jejich mlčícího a nezřídka profitujícího okolí.
Někdy je možné špatnou situaci takříkajíc zkousnout, jindy je cena příliš vysoká. Svou roli při rozhodování, zda hájit svá práva, hraje také časté přesvědčení, že po řadě let práce v akademickém prostředí člověk mění zaměstnání velmi těžko. To podle mne velmi často není pravda. Zajímavé a kreativní kariérní zvraty jsou např. občas popisované v rubrice časopisu Science "Working Life". Ale protože rozhodnutí, zda a jak reagovat na poškozující chování druhých, je vždy individuální, uvedu zde jen svůj příklad. Po odchodu z vědy jsem byla nějakou dobu na Úřadu práce. Jelikož jsem se nikdy nechtěla kvůli zaměstnání stěhovat, odmítla jsem nabídky pomoci ze strany zahraničních kolegů (za které jsem ale jinak byla velmi vděčná). Posléze jsem se rozhodla jít cestou OSVČ. Se svojí současnou situací jsem spokojená. Výše popsané problémy zpětně hodnotím jako užitečnou zkušenost a z vědy jsem si s sebou na další cestu vzala to dobré. Jsem ráda, že jsem nedopadla jako řada mých kolegů a kolegyň, kteří se rozhodli v zaměstnáních zůstat. Vnímala jsem je jako vyšťavené, utahané, nespokojené, bez síly, energie a kreativity, i když jinak své pracoviště hodnotili jako excelentní, unikátní a špičkové.
Autor: Alice Dvorská
