V oblasti publikační etiky vědeckých prací jsou sice některá pravidla jasná, ale existují i šedé zóny, kterých někteří lidé šikovně využívají. Koncept publikování a (ne)kontrolní mechanismy tak, jak jsou nastavené, mohou být odměnou pro oblíbené a potřebné, ale komplikací pro ty ve vědecké hierarchii nedůležité a trestem pro neoblíbené.
K oblíbenému tématu “publish or perish” si dovoluji nabídnout své konkrétní zkušenosti. Navzdory dobré vůli ve studentských letech okořeněné jistou dávkou naivity a pozdější vědomé a cílené snaze o dodržování publikační etiky byla situace během mého doktorského studia a navazující cca desetileté vědeckovýzkumné praxe ne zcela ideální, místy svízelná. Níže uvádím zamyšlení nad etickým kontextem publikování svých článků v oblasti environmentálních věd. Uvádím pouze ty články, kde se vyskytl problém, u zhruba stejného počtu článků byla etická stránka dle mých informací v pořádku. Množství vyskytnuvších se problémů mne při sepisování tohoto příspěvku samotnou překvapilo. Dle mého názoru je příkladem jednoho z mnoha problémů sužujících českou i mezinárodní vědu s přímým dopadem na kvalitu vědecké práce a zastoupení kvalitních lidí na pracovištích.
Během doktorského studia jsem mezi spoluautory článků, kde jsem byla první i korespondenční autorkou, uvedla i vedoucího své disertační práce. S ním se konzultace průběhu mého studia odehrávaly v rozsahu cca třikrát čtvrthodinu ročně. Z běžné praxe okolo sebe jsem ale nabyla dojmu, že automatické připisování vedoucích disertačních prací mezi spoluautory je součástí správného postupu při publikaci článků studenty. Z omylu jsem byla vyvedena až o několik let později vedoucím disertační práce studentky, kterou jsem konzultovala.
Obchod se spoluautorstvím
Dále se pozastavím u některých článků publikovaných v impaktovaných časopisech, kde jsem byla korespondenční autorkou během svého postdoku. U jednoho jsem během jeho dokončování obdržela instrukci od své nadřízené, že se mezi spoluautory má objevit další osoba, protože ji prý potřebujeme pro budoucí spolupráci. Do článku dodala malý objem rutinně a pro jiný účel měřených dat, které tvořily jednu z několika doplňkových informací v diskusi výsledků. Své nadřízené jsem vyhověla, z celé situace ale ve mě zůstal ambivalentní pocit. Od dané osoby jsem totiž navzdory několika emailům nedostala jakoukoli odpověď ohledně manuskriptu článku. Část dat do jiného článku byla rutinním postupem v rámci placené zakázky změřena v laboratoři mimo pracoviště mého zaměstnavatele. Před publikací tohoto článku jsem obdržela asertivní telefonát od vedoucí dané laboratoře, že si mezi spoluautory přeje vidět kolegyni, která v laboratoři působí a byla jednou z více lidí, kteří data změřili. Bohatší o dřívější zkušenosti a v mezičase provedenou internetovou rešerši na téma publikační etiky jsem paní profesorce sdělila, že v úvahu připadá maximálně poděkování.
Po změně pracoviště jsem se jako spoluautorka objevila ještě na několika později publikovaných článcích, na kterých jsem před odchodem spolupracovala. Dva články publikované v neimpaktovaném recenzovaném a v impaktovaném periodiku jsem náhodou objevila na internetu, o jejich existenci a svém spoluautorství jsem neměla tušení. Po sdělení své nevole korespondenčnímu autorovi jednoho z těchto článků jsem se dozvěděla, že další publikace chystaná do anglicky psaného impaktovaného časopisu, o které jsem také nic nevěděla, bude odeslána za týden. Jako spoluautorka jsem tentokrát uvedená nebyla. Zdůvodněním bylo, že nová metodika, na níž byl článek postavený a na jejíž tvorbě jsem se zásadním způsobem podílela, byla opublikována v již zmíněném neimpaktovaném recenzovaném časopise v češtině a je čtenářům tedy s mým uvedeným spoluautorstvím dostupná. Po navržení otázky diskuse mého spoluautorství s editorem časopisu jsem se mezi spoluautory nakonec objevila.
Zničit doktorské studium nebo dostát svým povinnostem?
Nyní se zastavím detailněji u posledních dvou článků mé vědecké kariéry. První vznikal ve spolupráci s jiným pracovištěm a tamním doktorandem, kterého jsem konzultovala. Článek byl nevalné kvality, ale ze strany onoho pracoviště i toho mého byl velký tlak na publikování v impaktovaných časopisech. Asi v pěti časopisech byl článek po právu odmítnutý, přijatý byl nakonec v časopise s velmi nízkým impakt faktorem. Článek byl údajně recenzovaný, avšak posudky jsme žádné navzdory několika urgencím neobdrželi. Publikování v časopise bylo zpoplatněné, avšak nikterak vysoko, přesto jsem pojala podezření, zda se nejedná o predátorský časopis. V Beallově seznamu jsem jej nenašla, zato jsem v redakční radě našla známá jména renomovaných vědců. Jednoho jsem oslovila se žádostí, zda by nemohl zajistit poskytnutí recenzí článků. Bodrým tónem odepsal, že už si vůbec nepamatuje, že je v redakční radě.
V mezičase mi ostýchavě sdělila spolužačka doktoranda a spoluautora článku, že naprogramování výpočtů provedla ona. O jejím podílu na článku jsem do té doby neměla ani tušení. Sdělila jsem jí, že dle mého názoru jí přísluší spoluautorství, jelikož naprogramování výpočtů považuji za minimálně stejně relevantní příspěvek jako zmáčknutí tlačítka pro jejich provedení a následný rutinní statistický komentář dodaný doktorandem. Studentka oslovila skrze otázku svého možného spoluautorství vedoucího disertační práce, kterého měla společného s dotyčným studentem. Bylo jí vysvětleno, že jelikož student patří mezi méně šikovné, měl by být spoluautorem, aby mohl ukončit doktorát a že jí, coby té šikovnější, se jistě v budoucnu zadaří publikace jiná. Studentka mne pak mezi slzami opakovaně téměř na kolenou prosila, abych ji neuváděla jako spoluautorku, protože se bojí, že by jí pak nebylo umožněno dokončit doktorát. Takový případ u nich na škole prý už byl.
Co chcete v takové situaci dělat? Dostát povinnostem korespondenčního autora a zajistit korektní seznam spoluautorů, nebo studentce zničit doktorské studium? Nakonec jsem informovala editora časopisu a spoluautory ze spolupracujícího pracoviště, že z důvodu neposkytnutí recenzí na článek v tomto časopise publikovat nechci a tím se ze své povinnosti korespondenční autorky vyvázala. Článek v daném časopise navzdory mému nesouhlasu a bez uvedení studentky jako spoluautorky po nějaké době stejně vyšel.
Trest za neshody s vedením?
Po odchodu z vědy jsem se ještě rozhodla ověřit si, nakolik fungují kontrolní mechanismy pro zajištění etiky publikování. Na mém posledním pracovišti jsem se v oblasti formulace hypotézy, sepsání úvodu, navržení a částečném popisu metodiky výpočtu, diskuse výsledků a revizi několika verzí manuskriptu podílela na článku publikovaném v impaktovaném časopise. V původně podané verzi jsem byla spoluautorkou. V době mé výpovědní lhůty a odchodu z pracoviště způsobeného neshodami s vedením byla odeslaná revidovaná verze článku, která obsahovala i mé zmíněné příspěvky. Na připomínkování této revidované verze manuskriptu jsem se z důvodu nemoci nepodílela. Mé jméno bylo ze seznamu spoluautorů přesunuto do poděkování. Pro tento úkon musí být dle pravidel COPE (Comission on Publication Ethics), jehož je časopis členem, poskytnutý písemný souhlas vyřazeného spoluautora i všech ostatních spoluautorů. Tyto souhlasy editorům časopisu poskytnuty nebyly, přesto článek bez mého spoluautorství vyšel.
Editoři časopisu na můj dotaz odpověděli, že nemohou řešit spory ohledně spoluautorství, omluvu ohledně svého pochybení nevyjádřili. Několikaměsíční korespondence s COPE také k ničemu nevedla. Dále oslovený renomovaný nakladatel časopisu vyjádřil pouze lítost nad tím, že si editoři změny spoluautorů nevšimli. Stížnosti na formální, ale důležité pochybení editorů tedy neměly žádný efekt. Podala jsem také stížnost ke Komisi pro etiku vědecké práce AV ČR, dodala jsem doložení svého podílu příspěvku na článku ve formě několika pracovních verzí manuskriptu s mými příspěvky ve wordovském režimu sledování změn. K ústnímu projednání stížnosti jsem na rozdíl od korespondenčních autorů článku (ředitel ústavu, kde jsem byla zaměstnaná a doktorská studentka) přizvána nebyla. V rozhodnutí komise, které mi bylo opomenuto zaslat a které jsem musela urgovat, se praví, že mému “podílu na konečné publikované verzi článku odpovídá poděkování, které autoři v závěru vyslovili, byť i spoluautorství bylo možné.” Dále ještě Komise vyslovila politování nad tím, že jsem se “pro nemoc nemohla angažovat při tvorbě poslední revize a redakce textu.”
Dovolila jsem si v tomto textu být značně detailní. V oblasti publikační etiky vědeckých prací jsou totiž sice některá pravidla jasná, ale existují i šedé zóny, kterých někteří lidé šikovně využívají. Také jsem si sama často nebyla jistá, zda konám správně a někdy bylo rozhodování těžké. Publikační etiku je dle mého názoru třeba zejména se studujícími a mladými vědci a vědkyněmi diskutovat a tito by se o ni měli aktivně zajímat. Jinak se může stát, že budou opakovat nevhodnou praxi svého okolí nebo si ani nebudou vědomi krácení svých práv. Koncept publikování a (ne)kontrolní mechanismy tak, jak jsou nastavené, mohou být totiž odměnou pro oblíbené a potřebné, ale komplikací pro ty ve vědecké hierarchii nedůležité a trestem pro neoblíbené.
Autorka: Alice Dvorská
Mezititulky doplněny redakčně.
