V redakčním článku o konferenci Youthful Science, Useful Science byl zmíněn Leidenský manifest jako cosi, co by mělo učinit vědu užitečnější pro společnost. Přečetl jsem si tedy, co se v něm píše.
Deset principů Leidenského manifestu
1) Kvantitativní evaluace má podporovat kvalitativní hodnocení experty
Jaká je praxe viz body 6), 7) a 8)
2) Měřit výkony v rámci výzkumného poslání instituce, skupiny výzkumníků
3) Chránit místně specifický výzkum
V 2) a 3) je jádro problému, kdo určí (odsouhlasí) to poslání.
4) Udržovat sbírky dat a procesy analýzy otevřené a jednoduché
Jenže pak je prodávejte.
5) Umožnit těm, kteří jsou hodnoceni, ověřit data a analýzy na jejichž základě byli hodnoceni
Na to ovšem nebývá čas.
6) Brát ohled na oborově specifické publikační a citační praktiky
7) Založit hodnocení jednotlivých vědců na kvalitativním hodnocení jejich portfolia
8) Vyloučit nemístnou konkrétnost a falešnou přesnost (v bibliometrickém hodnocení)
Body 6), 7) a 8) jsou v přímém rozporu s bodem 1), protože dávají návod ke kvantitativnímu hodnocení.
9) Věnujme se vlivům hodnocení a indikátorů na systém
Nepamatuji se na rozhovor – snad s výjimkou některých obhajob disertačních prací – kde by se dříve nebo později nezačalo mluvit o bibliometrických indikátorech. V České republice i v zahraničí. Bibliometrie je systémem soudobé vědy.
10) Zkoumejme indikátory a vytvářejme nové
Uffff….
Shrnuto tedy:
Leidenský manifest, v bodech 2) a 3), nesměle říká, že společnost může určovat poslání instituce a že takové poslání může být místně specifické. Například, že posláním instituce může být výuka a výzkum v oblasti strojního inženýrství nebo českých dějin. V bodě 4) pak indikuje, že z veřejně financovaného výzkumu vznikají data a postupy, které by měly být veřejně přístupné. A tudíž i veřejně analyzovatelné a kritizovatelné.
Pak ale v bodech 6) až 10) jasně určuje, že hodnocení výzkumu má být bibliometrické. O nějakých jiných hodnoceních, například nezávislé analýze dat jinou skupinou, společném opakování experimentů, provedení experimentu jinou metodou a teprve pak společné finální publikaci a podobně se vůbec neuvažuje.
Body 1) a 5) jsou pak výzvou k zamezení některých špatných praktik hodnotících komisí. Poněkud směšné ve světle argumentace v bodech 6) až 10).
Z Leidenského manifestu, autoritativně publikovaného v Nature jako ta momentálně nejsprávnější praxe, tedy vyplývá, že se věda již zcela zapouzdřila do své bibliometrické ulity. Bibliometrie je pravou podstatou toho, co současná věda znamená. Přitom například: Bibliometrie vedla k zániku pracnějších ale správných metod, například v biochemii. Bibliometrie vedla k závislosti výzkumníků na metodách dodávaných komerčními firmami, což většinou vede k práci se systematicky zkreslenými daty – například v biologii a medicíně. Bibliometrie vede k preferenci rutinní vědy, která přináší impakt faktory, například v chemii.
Jedním světlem na konci tunelu je naprostá orientace nejmladší generace na open source zdroje. Tak se ale těžko dají financovat finančně náročné experimenty. Také samovolný rozvoj preprintových archivů ukazuje, že současná publikační praxe je všeobecně pociťována jako frustrující. Průmysl právem namítá, že ze základního výzkumu nedostává slibované podněty a že ani studenti nezískávají kvalifikaci nad rámec toho, co jim nakonec dá firemní vzdělávání. Mnohé hraniční objevy a technické postupy vytvářejí lidé s nedokončeným formálním vzděláním. A týká se to namnoze i software používaného v základním výzkumu. Základní výzkum sám sebe dostal do slepé bibliometrické uličky. Bude se z ní těžko dostávat. A pokud v ní zarytě setrvá, bude svou pozici ve společnosti čím dál obtížněji obhajovat.
Autor: Dalibor Štys
