Inspirací k tomuto textu byla reakce Jiřího Krechla pod článkem „Názorník: Je doktorandů v ČR moc?“, kde píše: „Doktorandů může být jen tolik, kolik je kvalitních školitelů a jak jsou schopni se svým doktorandům věnovat.“
Začnu jednou dávnou zahraniční a jednou domácí zkušeností:
První obhajobu Ph.D. (do té doby samé domácí CSc.) jsem zažil v roce 1995 na univerzitě v Lundu. Kolegyně Lü-Ling Cheng měla celebrovanou doktorskou práci, v níž bylo svázáno 10 peer reviewovaných publikací. Oponentem byl známý americký profesor. Odpovědi na žádnou svou otázku se nedočkal. Přesto komise titul udělila. Když jsem se ptal členů komise na názor, dozvěděl jsem se: „Yes, there were a lot of language misunderstandings.“ Profesor-školitel John Allen řekl: „She did a lot of work to please us.“ Jen bulharský kolega Krassimir Alexciev řekl: „Honestly, it was a disaster.“ Nebylo to překvapivé ani neočekávané. Historky o korejských postdocích, kteří přespávají v laboratoři, aby ráno přinesli profesorovi právě ty výsledky, které očekává, přicházely do českých zemí od různých emigrantů už v 80. letech 20. století.
Lü-Ling Cheng byla spoluautorkou ještě na dvou dalších článcích, na nichž jsem byl spoluautorem i já. Ty do disertační práce nesvázala. Ukazovaly, že na začátku celého experimentování nebyla udělána základní měření, tedy závislost na koncentraci substrátu a časová závislost průběhu reakce. A že všechny výsledky jsou dost na vodě, pokud ne převážně k ničemu. No, pravda, profesor John Allen tyto články ve svém letošním článku shrnujícím celoživotní dílo také vynechal.
Domácí, zcela nedávná, zkušenost je z obhajoby mé doktorandky. Vše proběhlo hladce, mezinárodní komise, otázky zodpovězeny a jediná námitka: „Proč nemáte vše opublikováno v časopisech?“ Příslušný člen komise, který celý život rutinně publikuje práce dělané jednou metodou na podobných systémech, se nedal přesvědčit, že publikovat novou teorii může trvat tři roky a teprve pak lze publikovat experimenty. A že pokud prokážete, že všechna předchozí měření byla prokazatelně technicky špatně, mnozí revieweři to těžko rozdýchávají atd.
Takže Jirko, při vší úctě k Tvým šedinám, co přesně myslíš tím kvalitním školitelem? Je to ten, kdo dokáže svým doktorandům zajistit řadu sériových článků? Je to ten, kdo za nimi stojí, i když na doktorát skutečně nemají (protože je potřebuje kvůli penězům a jako absolvované jedince kvůli habilitaci a profesuře)? Nebo je to ten, kdo je motivuje dělat teoreticky nové a technicky správné výsledky? Ano, vím, že máš na mysli i školitele, kteří nejsou schopni poskytnout nic z toho.
Ph.D. je podmínka pro pokračování akademické kariéry. Takže je třeba ten titul mít. A jelikož to, co si běžný student představuje pod pojmem věda, vede k Ph.D. nejobtížněji, mnozí se uchýlí ke snazším cestám. Ostatně vyšších akademických hodností se to týká podobně, ne-li více. Důsledky jsou zřejmé: zbožštění scientometrie a v jejím důsledku více či méně predátorské chování všech aktérů systému.
A ještě o něco hlouběji: Cože vlastně je ta mainstreamová věda a kdo ji dělá, pokud tyto procesy fungují už nějakých 40 let?
Autor: Dalibor Štys
