Úřady si oblíbily zveřejňovat důležité výzvy akademické obci v době, kdy na vysokých školách vládnou prázdniny. Dokladem je nedávná výzva ministerstva školství (MŠMT) k předkládání žádostí o dotace na podporu akademických mobilit.
Výzva zavdává důvody k podobné radosti, jaká zavládla za socialismu, když se výjimečně na pultech objevily banány či nekubánské pomeranče. Je to však podobný příznak těžkopádného a neefektivního fungování systému.
Hlavně podrobně
Výzva MŠMT specifikuje na 60 stránkách velmi detailní podmínky, za kterých lze o dotaci na mobilitu žádat. Podpořit lze pouze mobilitu místního (post)doktoranda v určitém věkovém rozmezí, pobyt musí být delší než šest měsíců, ale kratší než ..., dotyčný musí mít na mateřské instituci pracovní úvazek alespoň 50 % a to jak během mobility tak alespoň šest měsíců po ní. Pozvat lze také cizince k nám. Detailní podmínky výzvy jsou příznakem úředních pochyb, že by snad ve výzkumných organizací sami mohli nejlépe vědět, jak má dobrá a užitečná mobilita vypadat, komu prospěje a na co peníze nejlépe vynaložit. Na mobilitu tak nakonec pojedou spíše tam, kde najdou sílu se poprat s obrovskou administrativní zátěží, kteří se flexibilně zvládnou napasovat do řady omezujících podmínek, včetně časových, bez velkého ohledu na reálné potřeby jejich výzkumů.
Výzkum je výprava neprobádaným územím
Organizovat (řídit) kvalitní výzkum je přinejmenším stejně náročné jako vyrábět kvalitní auta či počítače. V některých ohledech to je dokonce obtížnější. Vědecké objevy totiž často nelze předem naplánovat, naprojektovat, narýsovat ani předem konkrétně popsat, zatímco cíl výroby auta, které má ty a ty technické parametry a zároveň jeho výroba přinese zisk představuje neskonale jasnější zadání, jehož naplnění lze navíc snadněji průběžně sledovat a kontrolovat. Vměstnat ale "technologii" základního výzkumu do podoby podrobného "výrobního" plánu, včetně budoucích výjezdů konkrétních lidí v tu a tu dobu na to a to místo na tak a tak dlouho, tak to je dost těžké, tedy pokud nemá být státem taková dotovaná cesta samoúčelná. Řídit výzkum a mít ruce svázané desítkami finančních krabiček s nejrůznějšími omezeními je velmi administrativně náročné a vede to k velkým neefektivnostem (méně muziky za stejné peníze).
Informace mají lidé v terénu, ne u úředního stolu
Zdaleka nejvíce potřebných informací o tom, co je třeba a na co věnovat peníze se nachází na výzkumných institucích a jejich pracovištích. Tam by se tedy mělo rozhodovat, kolik peněz z celkového balíku veřejné podpory by se mělo věnovat na mobility, koho a kdy, kolik na nové vybavení a nebo na vyšší platy. Aby to ovšem fungovalo, musí být na těchto pracovištích velmi dobře všem jasné, že hlavním cílem je dělat co nejlepší výzkum, že takový bude dříve či později identifikován, oceněn, špatný výzkum odhalen, zkritizován, nepodpořen a ukončen. Na takovém základě fungují kvalitní výzkumné instituce. Kdo na nich v zahraničí byl tak ví, jak velmi konkurenční systém najímání tam je, jak velký tlak na kvalitu a vědecké výsledky, jak pečlivě se instituce rozmýšlí, než někomu za významné vědecké výsledky dají definitivu, ale naopak kolik rozhodovací volnosti tam vědci dostanou.
Ale tohle se neobejde bez náročného hodnocení, jak jednotlivců, tak pracovišť a institucí. Bez něho se totiž cíle veškerého vědeckého konaní vznáší v mlze a o nejefektivnějším užití veřejné finanční podpory se až zas tak moc neuvažuje. A to je případ většiny našich vysokých škol a mnoha pracovišť, kde řádné hodnocení výzkumu absentuje a panuje tak velmi slabé očekávání, že by dobrý a špatný výzkum byly dříve či později odhaleny, rozlišeny a přebrány. Kdyby se v tomto mlhavém systému mnohé peníze nedaly do krabiček, reálně by asi hrozilo, že se peníze rozfofrují a nebude z nich vůbec nic.
Snazší to mají na AV ČR, kde je povědomí "o soudném dni" silnější díky zavedenému hodnocení. Ano, i to poslední hodnocení AV ČR mělo své mouchy, ale jsou poměrně dobře známy a je reálná snaha se jim příště vyhnout. Pracovištím AV ČR a jejich týmům není třeba peníze tak moc krabičkovat, protože je v jejich vlastním zájmu peníze využívat tak, aby v příštím hodnocení dopadly co nejlépe. Na vysokých školách jde zatím hlavně o to, co bude oceňovat kafemlejnek za pár let, což je ve hvězdách.
Krabičkování peněz vyjde draho
Soutěže o malé nakrabičkované peníze jako je tato na mobility vyžadují velké administrativní úsilí, což nakonec stát stojí nemalé peníze. Někdo musel složitě peníze na program vydyndat, pak si právníci a úředníci lámali hlavu se zněním samotné předlouhé výzvy, s jejím schvalováním a složitostmi kolem. Teď budou trávit spoustu času s přípravou žádostí akademici a jejich úředníci. Pak MŠMT najme jiné akademiky, aby předložené žádosti prostudovali, posoudili a vybrali z nich ty, které splňují složité podmínky a navíc dávají věcný smysl. Budou to muset vyčíst ze sepsaných slohových cvičení. Spousta pracně připravených přihlášek zřejmě spadne pod stůl a s tím i práce s nimi spojené. Od věci také není vyvolání planých nadějí u řady zahraničních akademiků, kteří nejdříve musí českým kolegům poslat potřebné informace, zavázat se, naplánovat si pobyt daleko dopředu a pak se často dozvědět, že žádost skončila pod čarou. Také čekání na rozhodnutí o výhercích bude asi dlouhé a k realizaci pak bude naopak muset dojít rychle, aby se peníze stačily vyčerpat. Kdyby se všechno úsilí úředníků, právníků, hodnotitelů, a akademiků MŠMT bývalo věnovalo přípravě řádného hodnocení výzkumu na VŠ, bylo by to po všech stranách prospěšnější.
Krabičkový způsob řízení české vědy prostě vidím jako hodně nešťastný. Je přinejmenším velmi neefektivní. Zapřaháme koně za vůz a divíme se, že spřežení jede pomalu a cik-cak.
Autor: Daniel Münich
Článek byl publikován na webu http://metodikahodnoceni.blogspot.cz.
