Otevřenější vysoké školství a rostoucí podíl vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí u nás leží v žaludku nejen protagonistům selského rozumu a kritikům 'pražské kavárny', ale i mnohým akademikům, dokonce možná jejich mírné většině. Není jistě pochyb, že vysokoškolské vzdělání zredukované na absolventský diplom, je na draka. Ale argumenty kritiků otevřenosti vysokého školství v mnoha ohledech zaměňují příčiny a následky, stojí spíše na vodě než na faktech a vychází z nostalgie po starých časech.
Příkladem takové kritiky je nedávný článek* Tomáše Grima (Lidové noviny, 4. 9. 2018, str. 14). Každý odstavec vydá na delší polemiku a proto se jim budu věnovat postupně. V prvním díle pouze zpochybním klíčová východiska článku.
Odstavec první: Skutečnost, že až sedmdesát procent populačního ročníku vstupuje na vysoké školy, je skvělá zpráva.“ Tak se domnívá nejen prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka. Jenže problémy plynoucí z masovosti jsou všeobecně dobře známé, zdravým selským rozumem snadno předvídatelné a rádi na ně zapomínají například ti, kdo z masovosti mají – na úkor ostatních – prospěch. Masovost vede mimo jiné nevyhnutelně k průměrnosti. Pokud vysoké školy přijímají zhruba tři ze čtyř potenciálních studentů a pokud v populačním ročníku platí takzvané normální rozdělení, pak zcela nevyhnutelně do vysokých škol, které jsou podle zákona vrcholnými centry vzdělanosti, dochází mnoho podprůměrně inteligentních. Nelze jinak, statistické zákony se obejít nedají.
Už samotná klíčová východiska, tedy údaje o podílu vysokoškoláků a o rozdělení inteligence jsou hodně mimo.
Nepřehánět prosím
Není pravda, že na vysokou školu dnes jde 3/4 populačního ročníku. Tento údaj přehání už jen proto, že takového podílu nedosahuje ani podíl maturantů ve věkové skupině. A bez maturity se na vysokou prostě nezapíšete. Řadu let u nás do maturitních ročníků nastupuje necelých 70 % patnáctiletých. A procento těch, co to dotáhnou úspěšně až k maturitě bude ještě nižší (odhaduji 65 %). Zapisovat se na vysoké školy prostě 3/4 mladých v ročníků nemůže, ani kdyby se rozkrájeli.
Zdroj:
Vývoj vzdělanostní a oborové struktury žáků a studentů ve středním a vyšším odborném vzdělávání v ČR a v krajích ČR
a postavení mladých lidí na trhu práce ve srovnání se stavem v Evropské unii
Skutečnost je taková, že na nějakou vysokou školu se poprvé v životě zapisuje pouze kolem 43 % devatenáctiletých. Jistě, někteří to udělají až v pozdějším věku. Odhady říkají, že do 35. věku života se ze současných 19ti letých alespoň jednou na vysokou školu zapíše zhruba 55 % pětatřicátníků. Jedno ze dvou klíčových tvrzení, na kterých je argumentace zbytku článku založena, tedy neskutečně přehání (55 % prostě není 3/4). Ale klidně i toto masifikací vysokého školství nazývejme.
Zdroj: Lidové noviny 8.9. 2018
Pro kompletnost ještě dodám, že z oněch 55 % dnešních devatenáctiletých vysokoškolské studium spousta nedokončí. Odhaduje se, že vysokoškolský diplom jich získá zhruba pouze zhruba 35 %. Tedy něco málo více než třetina mladé populace. To je v mezinárodním srovnání vyspělých zemí OECD, včetně těch, kde si musí studenti na studium přispívat z vlastního (školné), stále spíše podprůměr.
Zdroj: Education at a Glance, OECD 2017, str.69 https://www.oecd-ilibrary.org/education/education-at-a-glance-2017_eag-2017-en
Podmět prosím
Polemizovat s argumentací, kde často chybí podmět, není snadné. První odstavec článku sice hovoří kriticky až pejorativně o průměrnosti, ale bohužel neuvádí o průměrnosti čeho. Průměr lze totiž spočítat ze všeho, dokonce z jediné hodnoty. Nejsem si jist, zda je míněna průměrnost kvality uchazečů resp. studentů nebo průměrnost jim nabízeného vzdělání, a nebo snad něco úplně jiného. A jak kvalita uchazečů, tak kvalita vzdělání hrají v celé diskusi poměrně zásadní roli a není radno je chápat příliš jednoduše.
Další podmět chybí ve větě, která argumentuje normálním rozdělením. Až z další věty lze dovodit, že má TG na mysli zřejmě normální rozdělení inteligence. Ale ani to věc neprojasňuje. Spekuluji, že TG má na mysli spíše než inteligenci studijní dispozice. Inteligence, a pozor, je jich spousta, je v nějakém mixu jistě důležitou součástí studijních dispozic, ale rozhodně ne jedinou. Velkou až zásadní roli hrají dispozice motivace, odhodlanost, důslednost, psychická odolnost a mnohé další kognitivní a psychosociální (nekognitivní) dovednosti uchazečů.
TG pak mlčky předpokládá, jako mnoho dalších, že rozdělení studijních dispozic mezi mladými je jaksi pevně dáno a od starověku historicky neměnné. Jde o předpoklad nepodložený a chybný. Nechme stranou skutečnost, že měřit různé inteligence a nekognitivní dispozice je velmi těžké, takže si nemůžeme vzít na pomoc čísla. Já jsem přesvědčen, že průměrné studijní dispozice všech devatenáctiletých za posledních 30 let u nás nezanedbatelně narostly. Stejně tak podle mého narostly průměrné studijní dispozice studijně nejdisponovanějších 10 % či 20 % ve věkové skupině. Že zároveň zřejmě klesal průměr studijních dispozic podmnožiny zapisovaných na vysoké školy bylo dáno pouze tím, že do výpočtu průměru postupem let vstupoval stále větší podíl věkové kohorty (před 30ti lety 15 %, dnes 55 %). Takže těch podprůměrně studijně disponovaných na vysokých školách zas tak moc nebude. Blízkých průměru celé věkové skupiny, to ano.
S touto masifikací našeho vysokého školství by byl skutečně problém za předpokladu, že by se býval okolní svět a struktura a obsah jím kladených požadavků na vzdělanost mladých generací a vysoké školy za posledních 30 let nezměnily. To je však předpoklad veskrze chybný. Ale o tom až příště.
Autor: Daniel Münich
Článek vyšel 8. 8. 2018 na webu metodikahodnoceni.blogspot.com
* Původní článek Tomáše Grima si můžete přečíst ve spodní části stránky zde.
