Minulý týden jsme se se skupinou kolegů napříč obory a fakultami rozhodli zformulovat Výzvu vládě ČR k povolení smíšené výuky na vysokých školách, kterou k dnešnímu dni podpořilo necelých osm set signatářů. K tomuto rozhodnutí nás vedlo přesvědčení, že aktuální situace je již neudržitelná, především co se týče vědecké formace studentů a předávání dovedností s výzkumem spojených.
Současná situace je krizová v mnohých ohledech, počínaje epidemiologickou situací, kterou nám média bez ustání připomínají. Nejen jako profesor na vysoké škole si však kladu čím dál intenzivněji otázku, zda aktuální situace ve školství nepředstavuje obrovský problém do budoucna. Obávám se, že opakovaná mediální tvrzení, že vysokoškolskou výuku je možné kompletně suplovat on-line, jsou velmi nebezpečná nejen pro budoucnost vědy a výzkumu, ale celé naší společnosti. Na následujících řádcích bych se chtěl zamyslet nad tím, proč mě současný stav věci tak děsí. V první řadě se pokusím ilustrovat, nakolik se dnes univerzita liší oproti představám laické veřejnosti. Ve druhé části bych se chtěl zamyslet nad trendem komercionalizace vysokého školství a svou reflexi zakončím několika slovy o významu skutečného setkávání pro formaci kritického myšlení.
Dovednosti, které nelze předat
Představa, že je možné přesunout vysokoškolské studium do on-line prostředí bez velkých obtíží, vychází z mylné představy o vysokém školstvím jako takovém. Tuto tradici, hluboce zakořeněnou ve 20. století, může český divák znát třeba z populárního filmu Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Studenti tráví čas na nepříliš záživných přednáškách a stěžejní informace získávají zevrubným studiem skript. Šťastlivci jsou nakonec odměněni akademickými tituly. Moderní vysoké školství však vypadá v praxi úplně jinak: přednášky jsou interaktivní sdílenou reflexí a semináře – tedy praktická cvičení – potom zpravidla tvoří páteř formace. Studenti v nich získávají dovednosti všeho druhu a zároveň si tvoří první klíčové vědecké návyky. V humanitních vědách se jedná především o kritickou práci s literaturou, práci v archivech, či terénní výzkum. V tzv. „life sciences“ jde o celou sérii experimentálních dovedností, stejně širokých jako je spektrum oborů – od chemických rozborů přes práci s živočichy či rostlinami až po praktickou znalost nerostů. Nelze opomíjet ani technické obory, kde se předávají klíčové dovednosti pro budoucí zaměstnání, jako jsou například specializace spojené se stavebnictvím a projektováním. Tento dialog mezi učiteli a studenty, založený na praktických dovednostech, se následně prohlubuje v rámci diplomových prací a je zárukou kvality absolventů jednotlivých vysokých škol.
Aktuální situace – nehledě na všechny technické problémy spojené s připojením, které penalizují sociálně slabé studenty – de facto odřízla studenty od možnosti získávání všech praktických dovedností. Asi netřeba vysvětlovat, jak klíčové je pro budoucího geologa poznávat nerosty hmatem, jak je zásadní, aby biolog, který se věnuje rostlinám, je neznal pouze z obrazovky, či jak důležité je, aby budoucí stavař měl praktické znalosti týkající se rezistence materiálů. V době globální pandemie je též evidentní, že chemici musí během svého studia získávat zkušenosti s prací v laboratořích, tolik potřebné pro všechny lékařské profese.
Vyučovat toto vše je aktuálně protizákonné. Až na případy, kdy učitelé zákony porušují, se tedy dostáváme do situace, kdy formujeme studenty, kteří strávili polovinu svého bakalářského studia a tři čtvrtiny toho magisterského za obrazovkami svých počítačů, bez předávání všech těchto klíčových dovedností. Upřímně řečeno si vůbec nedokáži představit budoucí následky pro absolventy: půjde o stigmatizovanou generaci, kterou nikdo nebude chtít zaměstnat? Či o generaci, která bude dělat ve svých budoucích povoláních chyby jako na běžícím pásu? A jak budou vypadat doktorandi, budoucí vědci, kteří se k praktické vědecké práci nedostali po většinu svého studia? Tyto otázky nejsou pouze rétorické, tento výpadek totiž umocňuje skutečnost, že se něco podobného odehrává na všech stupních studia. U vysokých a odborných škol je to však o to horší, že se jedná o poslední stupně vzdělání – to, co se studenti nenaučí, již nepůjde nahradit.
Komerční vzdělání vs. kvalitní formace
Hned na začátku koronavirové krize se z anglosaského světa začaly šířit zprávy o okamžitém uzavření „prestižních“ institucí, jako je University of Oxford či University of Cambridge, na následující celý rok. Dalo by se říci, že jim epidemiologická situace dala za pravdu a že tedy správně předpokládaly vývoj pandemie. Celý příběh je ale možné číst i jinak. On-line studium je pro tyto instituce nesporně ekonomicky výhodnější než studium prezenční – je možné šetřit na počtu pedagogů a zásadně se snižují i provozní náklady. Co se ovšem nemění, je výše školného. Pro komerční instituce se tedy jedná o neuvěřitelný „kšeft“. Nejen že bylo možné významně ušetřit, ale jistě si nejeden student spočítal, že bude možné splnit významnou část studia na tak „prestižní“ instituci s nulovými náklady za pobyt ve Velké Británii.
Zdánlivě by se mohlo jednat o win-win situaci: komerční úspěch pro instituci, snížení nákladů pro studenty. Její dopady však mohou být dalekosáhlé. V první řadě stále platí to, co bylo řečeno výše, tedy že ani tyto slovutné instituce nejsou schopné v on-line prostoru až na úplné výjimky skutečně a kvalitně formovat studenty. Horší je však i fakt, že tato nutně méně kvalitní výuka, zakončená titulem z prestižní univerzity, může ohrozit vysokoškolskou formaci na globální úrovni. Pakliže je totiž – alespoň podle aktuálního oficiálního diskurzu – možné stejně dobře studovat i distančně, nač potom studovat na institucích s nižší úrovní? To, co ušetří student za život v Brně, Vídni nebo Paříži, přece může v klidu „investovat“ do vzdělání na věhlasných soukromých institucích. To na jednu stranu ještě posílí nebezpečí komercionalizace vzdělaní, na druhou potom vytvoří pro regionální instituce konkurenci, které nebude možné čelit. Výsledkem by mohla být obrovská krize vysokých škol napříč planetou, doprovázená exponenciálním ekonomickým růstem několika málo globálních institucí. Kvalita této formace by byla nevyhnutelně stále omezenější. Tento scénář vypadá možná příliš katastroficky. Z mého pohledu ale není rozumné podceňovat komerční potenciál velkých soukromých (anglosaských) univerzit.
Univerzita jako místo setkávání a kritického myšlení
Co je však možná ještě bolestnější, současný stav připravil univerzity o jejich jedinečnou roli míst, kde se rozvíjí kreativita a kritické myšlení. V on-line prostředí je alespoň pro autora těchto řádků velmi těžké, ne-li dokonce nemožné, vyvolat skutečnou debatu. Na radu expertů na on-line výuku se se studenty potkávám i mimo přednášky v rámci neformálních virtuálních posezení „u piva“. Možnost zapojovat širší kruh studentů je však velmi omezená. Z posluchárny s šedesáti studenty se vzájemná komunikace daří zhruba jen s patnácti procenty z nich. On-line prostředí svými technickými limity zabraňuje přirozené diskuzi, kdy je možné se o slovo přihlásit i neverbálně. Přitom právě schopnost naslouchat cizím názorům, kriticky nad nimi uvažovat, zpochybňovat je, a přitom si jich vážit je základním kamenem demokratické společnosti. Mezigenerační debata mezi „učiteli“ a „žáky“ potom dodává všem zúčastněným nástroje k pozitivnímu vnímání jinakosti.
Uvědomuji si, že pro všechny obory není situace tak palčivá. Pro teoreticky orientovanou výuku – například filosofie nebo matematiky – jsou možná limity distanční výuky zanedbatelnější. Nechci v žádném případě ani snižovat vážnost situace. Stojíme však v každém případě před volbou a chtěl bych apelovat na volbu menšího zla. V tuto chvíli je třeba brát v potaz komplexnost událostí a nekonejšit se mediálně vděčnou představou, že na vysokých školách je možné vyučovat bez problémů distančně. Je třeba hledat kreativní řešení, aby se alespoň ti nejpotřebnější – jako například diplomanti či studenti prvních ročníků – co nejdříve vrátili do tříd. Cestou může být pravidelné testování, blokové výuky či jiné formy hygienicky kontrolované formace s minimálním rizikem nákazy. Tento text je proto třeba chápat jako důrazné varování: Jestliže se nic nezmění, důsledky aktuálního stavu mohou být dalekosáhlé a obávám se, že i dramatické.
Autor: Ivan Foletti
Ivan Foletti
vede Centrum raně středověkých studií při Semináři dějin umění na FF MU. Specializuje se na studium historiografie umění Byzance a na studium raně křesťanských památek umění Milána, Říma a Konstantinopole v období pozdní antiky a raného středověku. Zkoumá též vztah migrací, poutním uměním a vývoje umění v oblasti Středomoří. Jako vedoucí redaktor se podílí na vydávání časopisu Convivium. Exchanges and Interactions in the Arts of Medieval Europe, Byzantium, and Mediterranean, řídí též několik odborných publikačních sérií. Aktuálně je koordinátorem projektu H2020 MSCA-Rise CONQUES.
