Nerovné odměňování na Univerzitě Karlově řeším přes dva roky, co jsem v jejím akademickém senátu. Problém zásadně odlišných mezd podle fakult však není specifikem UK, a týká se i jiných veřejných vysokých škol. Pokud systém odměňování na vysokých školách je v rozporu s legislativou, respektuje aspoň tržní principy?
Zaměstnanci vykonávající identickou práci na různých fakultách UK dostávají dramaticky odlišné mzdy; pouze podle toho, zda působí na „bohaté” či „chudé” fakultě. Tento systém je v přímém rozporu se zákoníkem práce, který jasně stanoví princip „stejná odměna za stejnou práci”. Přesto univerzita tuto praxi obhajuje s odkazem na fakultní autonomii.
Pořád to připomínám na různých komisích a plénech: často je tak v kontextu mezd pro mnoho lidí předvídatelné, co k tomu já řeknu.
Přestože komise akademického senátu opakovaně vyzývala vedení UK k nápravě této situace, skutečná změna nepřichází. Dokonce i peníze od MŠMT určené na „posílení mzdové koheze” byly částečně rozděleny způsobem, který nerovnosti prohlubuje.
Je načase o tom začít víc mluvit veřejně, protože jinak se kýžených změn dosáhnout nedá. V článku pro Deník Referendum jsem popsal, proč je přístup univerzity neudržitelný a jaká všechna možná usnesení jsme k němu v komisích akademického senátu přijali. S kolegyní Lucií Přenosilovou jsme vydali také právní rozbor problému.
Setkával jsem se s nepochopením, co vlastně znamená to „rovné odměňování”. Proto připomínám: pokud je někdo lepší vědec nebo učitel, zaslouží si vyšší mzdu než jeho méně schopný a výkonný kolega, a není to v rozporu s principem rovného odměňování. Pokud je kritériem odlišného odměňování příslušnost k fakultě, je to nezákonné.
Ve vnitrouniverzitním snažení mi proto šlo zejména o nerovné odměňování neakademických pracovníků, kterých má jenom Univerzita Karlova necelé čtyři tisíce. U těch bude univerzita jako zaměstnavatel těžko obhajovat, že referent studijního oddělení nebo knihovník dělá na jedné fakultě úplně jinou práci než na druhé fakultě.
Zaujala mě často myšlenka, že máme nechat odměňování řídit tržními principy; že trh nám říká, že akademici na přírodovědných nebo lékařských oborech jsou společensky hodnotnější, cena jejich práce je proto vyšší, a zejména, že by se mělo při stanovení mzdy přihlížet k tomu, kolik za obdobnou práci dostanou v tržním prostředí. A že nemám kazit (současné?) přirozené tržní nastavení nějakou regulací.
Pomiňme teď skutečnost, zda by to bylo v souladu s § 110 zákoníku práce, a co znamená zákonný pojem „práce stejné hodnoty”.
Současný stav odměňování na vysokých školách, včetně existujících nerovností, rozhodně není výsledkem svobodného trhu. To je úplně absurdní představa. Ani dnes se odměňování akademiků neřídí společenským přínosem, akademickou náročností (jak to měřit?) a už vůbec ne tím, kolik v obdobných sférách získávají v tržním prostředí.
Řídí se do velké míry tím, kolik má která fakulta peněz, na což má vliv řada faktorů, včetně absurdního systému, jak univerzita rozděluje peníze od státu. Těžko asi někdo řekne, že psychologie není společensky prospěšný přínosný obor. Nebo že psychologové a právníci na trhu mají málo peněz, a proto musí mít málo peněz i v akademii?
A tento stav, kdy to odměňování dominantně vychází ze zařazení zaměstnance v organizační struktuře univerzity, je nezákonný.
Mimochodem, i studie CERGE stávající systém rozdělování peněz přes tzv. koeficienty ekonomické náročnosti kritizuje.
A jak trefně poznamenala nedávná analýza mezd na VŠ od Govlab, problém systému rozdělování peněz uvnitř vysokých škol je, že „stávající stav je mnohými vlivnými aktéry vnímaný jako „přirozený” a „neutrální”, zatímco případné změny by znamenaly někomu „nespravedlivě brát”, abychom mohli jiným dávat. Je ovšem třeba připomenout, že ani dnešní situace není výsledkem „přírodních sil”, ale dlouhé série normativních politických rozhodnutí, která nás do tohoto bodu přivedla.”
Šlo by namítnout, že peníze od státu na vzdělávací činnost vysokých škol jsou pouze částí příjmů veřejných vysokých škol; že akademici přece můžou dělat granty a projekty, které jim výrazně zvyšují mzdy. Ano, ale množství těchto grantových výzev se diametrálně liší podle toho, jakou vědní oblast děláte. Pro stát a grantové agentury jsou zkrátka nějaké obory prioritní oproti jiným, tedy je zde politické rozhodnutí, že určité vědní obory je třeba podporovat víc než jiné. OK, ale ani toto kritérium také nemá s volnotržním prostředím nic společného.
Další oblíbený argument je, jestli to mám propočítané, co by s celým systémem udělalo, pokud by se musel dodržovat zákoník práce. Nemám, to není moje role. Chci, aby i vysoké školy dodržovaly zákony. Když platí určitá pravidla pro soukromý sektor, není důvod, aby veřejní zaměstnavatelé měli výjimku. Právo platí i pro vysoké školy.
Autor: Jakub Čech
Příspěvky z rubriky Názory nevyjadřují názory a postoje redakce.
