Co je to homeoffice, jaké má výhody a jaké záludnosti? Na takové téma už dnes, po letech covidových, dokáže pojednat každý. Osobní zkušenosti jsou dobré či špatné ale zejména bohaté. Lišit se budou, pochopitelně, podle charakteru činnosti.
Podívejme se na problém z pohledu vědce-badatele a poněkud zeširoka. Náplň práce badatelů je samozřejmě neobyčejně rozmanitá a individuální: někdo je teoretik – jiný experimentátor, jeden vede velký tým – druhý je solitér, tenhle si buduje svoje experimentální vybavení – onen využívá získaný čas na obrovských zařízeních (např. synchrotronu).
Když je ale zavřeme doma, paleta činností se poněkud sjednotí: studium literatury, psaní projektů, reportů a článků, komunikace s kolegy, příprava a provádění experimentů, zpracování dat, kontrola a vedení práce studentů a spolupracovníků, administrativa, popularizace vědy ... ale třeba i hledání inspirace v jiných oborech, v historii vědy, snad i v umění či sportu.
Nyní mi dovolte malou historickou vsuvku. Nejsou daleko doby, kdy pojem homeoffice neexistoval a pevná pracovní doba byla striktně aplikována na všechny zaměstnance. V některých ústavech přežily píchačky do 21. století a mnohé katedry měly alespoň prezenční sešity. Opatrně a pozvolna se objevil koncept pružné pracovní doby – adekvátní pro tvůrčí povolání, mezi které patří i vědecké bádání. Uvolnění okovů pevné pracovní doby však volnost nezavládla, neboť zároveň vyrostly pestré možnosti kvantitativního hodnocení výkonů ... kafemlejnky a H-indexy. Žádná z metod vnější „motivace“ však nemůže být tak účinná jako vnitřní motivace – touha po poznání a objevování. To už jsem ale odběhnul příliš stranou.
Vraťme se opět k nucenému homeoffice. Největší zádrhel v takové situaci je v tom, jak se jedinec dokáže adaptovat na změnu, jak nastavit pracovní režim, vyhnout se prokrastinaci a rušivým podnětům... Není to vůbec snadné. Jsou ale mistři, kteří toto umění zvládli již dříve, dávno před covidem. Obdivuji je, dokážou se soustředit kdekoliv: na cestách v letadle či vlaku, v kantýně nebo v nabitém přednáškovém sále, při běhu či při čekání ve frontě. Jsou stále produktivní, jakoby si nesli svoji klidnou pracovnu stále s sebou – mají „everywhere-office“.
Zároveň ale dokážou udržet pracovní vytížení na udržitelné úrovni, ovládli tedy i umění odpočívat – jsou to totiž většinou postarší badatelky a badatelé a bez této schopnosti by už dávno odpadli (zřejmě tu působí i přírodní výběr).
Bylo by hezké, kdyby tito mistři pořádali kurzy Everywhere-office/relax. Reklamní slogan „S naším guru zvýšíte produktivitu dvakrát po každé lekci!“ by jistě zabral. Obávám se ale, že je toto umění těžko přenositelné – nejen kvůli odlišnosti činností a úkolů, ale i osobních vlastností. Je třeba najít vlastní cesty k pracovní produktivitě a účinnému odpočinku. K tomu je dobré experimentovat, prozkoumávat vlastní limity a učit se z chyb (nejen vlastních).
Co bych tak nalezl u sebe jako fungující metody? Řekl bych, že funguje „pestrost“ – mít více činností dosti odlišných a střídat je dle rozpoložení a potřeb (dedlajnů). Můžete namítnout: Já už mám úkolů dost na to, abych si vymyslel ještě něco odlišného! Pak je asi nutné naučit se odmítat a prostor si udělat.
A co jako mají být ty „pestrosti“? Třeba popularizace vědy – psaní nebo přednášky, angažovanost ve vědeckých společnostech, ediční činnost (časopisy, knihy), studium historie vlastního oboru, práce na osobním rozvoji – získávání „soft“ znalostí (organizačních, komunikačních, aplikačních ...) – na to už leckde dokonce máme „dny osobního rozvoje“ a mnohá školení. Nejde vlastně o nic nového, všechno tu už v nějaké formě bylo. Koneckonců i účasti na konferencích, seminářích, návštěvy cizích ústavů a pracovišť, navazování spolupráce, pracovní pobyty ... to vše už dávno pomáhá občerstvovat myšlenky, inspirovat a posouvat vědce i jejich obory dál.
A jak je to s tím uměním „everywhere-relax“ či „relax-enough“? To je stále těžší úkol, když můžeme být pořád on-line, kontrolovat přístroje či náročné výpočty na dálku, dostupné literatury máme víc, než bychom dokázali přečíst za několik životů, nadřízení tlačí na výkony... Ani zde nelze přijít se zásadně novým návodem. Je třeba se prostě občas odpojit, zapomenout na multitasking, věnovat se plně rodině, najít si čas na sport a kulturu, pěstovat koníčky, hudbu, umění atd.
Přeji vám, nejen nyní v období letních dovolených, ať se vám daří nacházet vlastní cestičky k mistrovskému vyvážení everywhere-office a relax-enough.
Autor: Jan Valenta
Článek je verzí úvodníku z aktuálního čísla Čs. časopisu pro fyziku (2/2022). Ukázka z časopisu je dostupná také v online verzi.
