Před pár týdny byly oznámeny Nobelovy ceny za rok 2023. Jako vždy vyvolaly nevšední zájem médií a široké veřejnosti. Populárně-vědecká média pak již s předstihem nadhodila některá stále se opakující témata – mezi nimi opět i otázku možné změny pravidel udělování cen, která prý nevyhovují tomu, jak se dnes věda provozuje.
Jde tedy především o pravidlo, že jednu cenu lze rozdělit maximálně třem osobám (Výjimku má Nobelova cena (NC) za mír). Některé nátlakové skupiny by rády otevřely možnost udílení i velkým kolektivům (v odborné hantýrce se používá „otrocký“ překlad z angličtiny: kolaborace). Dále se opakovaně objevují podněty zahrnout i Nobelem opomenuté obory, tedy zejména matematiku. Návrhy na „update“ pravidel Nobelových cen (NC) jsou i pro mě výrazným impulzem k přemítání, ale s rostoucím věkem (nepřekvapivě) se stále více kloním k postoji „nic neměnit“. Není to jen vštípená fyzikální zásada „Nesahej na to, co dobře funguje“, která mě k tomu vede, ale také ohledy na popularizaci vědy.
Předně je třeba konstatovat dlouhou historií dané výjimečné postavení NC v širokém portfoliu vědeckých cen, které se v současnosti udělují lokálně či mezinárodně ve všech možných vědních disciplínách. Některé z nich jsou spojeny i s finančním obnosem větším, než přináší NC (např. Kavliho cena). V oborech vynechaných Alfredem Nobelem, jako je zmíněná matematika, se časem ustavily ceny téměř stejně prestižní (Fieldsova medaile). Není tedy třeba přidělávat Královské švédské akademii věd více starostí s novými obory a sestavováním dalších výborů pro udělování NC.
Mnohé hlasy žádající změny v udělování NC mohou pramenit z pocitu nespravedlnosti při výběru laureátů. Ale takový pocit je, a vždy bude, vedlejším produktem komplikovaného výběru, pro nějž nelze sestavit jednoznačný „klíč k určení nejvýznamnějších individuí v ekosystému určité vědní oblasti / tématu“. Žádná změna pravidel nezajistí dokonalou spravedlnost a spokojenost všech.
A co rozšíření počtu osob, mezi které lze jednu cenu rozdělit, či dokonce možnost ocenit velký kolektiv – kolaboraci? Dovedl bych si představit zvýšení třeba na čtyři pět. Ale znáte to – jak se udělá jedna změna, tlak na další a další změny silně vzroste. Doposud bylo za 123 let odměněno přibližně tisíc laureátů všech Nobelových cen.
Obrovská prestiž a obecná známost NC je podtržena i množinou laureátů, mezi něž patří osobnosti, jež se staly součástí popkultury, jako Albert Einstein, Marie Curie, Niels Bohr nebo Richard Feynman. Kdyby mohla cenu obdržet i kolaborace, tak se může jedním udělením NC počet laureátů zdvojnásobit (např. kolaborace ATLAS zahrnuje bezmála 3000 osob). Přitom je v takové kolaboraci i spousta (ne-li většina) osob, které zajišťují „pouze“ technické věci a nepřinášejí žádné přelomové vědecké myšlenky – je to zcela pochopitelné; nic proti tomu, tak to funguje.
Nechme na nominujících (profesoři v severských zemích, oslovení profesoři po celém světě, členové Královské akademie, bývalí laureáti atd.), aby pronikli do historie kolaborací a našli vývoj myšlenek v pozadí a identifikovali nejvýznamnější postavy. Že to jde, ukázal případ Nobelovy ceny za fyziku v roce 2017, jež byla udělena za detekci gravitačních vln třem osobám z velké kolaborace kolem detektoru LIGO.
Práce velkých kolaborací je pro člověka z vnějšku těžko pochopitelná, dokonce i pro vědce pracující v příbuzných oborech, ale v malých kolektivech. Již delší dobu se pokouším přesvědčit někoho zkušeného, aby pro náš Čs. časopis pro fyziku popsal fungování kolaborací, ale zatím bez úspěchu.
Je známo, že při popularizaci vědy nejvíce zabírají zajímavé příběhy – novináři a popularizátoři mluví o HLP (háelpéčku – hlubokém lidském příběhu). HLP za výsledky kolaborací těžko uvidíme. Proto jsem rád, že nominující profesoři a nobelovské výbory si musejí dát tu práci a najít maximálně tři nejvíce zasloužilé průkopníky nových oborů. Tím nám dávají základ pro vyprávění HVP (hlubokého vědeckého příběhu). Nalezení těch pravých vědců k ocenění je často přetěžký úkol, neboť důležitých aktérů bývá hodně. Až se někdy zdá, jako by některé ceny byly zdržovány schválně tak dlouho, až řada zakladatelů zemře a tím se „přirozeným výběrem“ vyselektují laureáti.
Z tohoto postřehu by se nakonec dala (opět podle „příručky popularizace“) vyvodit „myšlenka, která čtenáři chvíli vydrží v hlavě“ (take-home message): Pokud byste chtěli získat Nobelovu cenu, musíte nejen vykonat nějaké průkopnické dílo a pak se dávat vidět na konferencích a v médiích, ale také zdravě žít a tím zvyšovat šanci na svou dlouhověkost.
Autor: Jan Valenta
Tento blog je upraveným úvodníkem Čs. časopisu pro fyziku (č. 5/2023).
