Inspirací pro téma tohoto blogu se stala diskuse, která proběhla 7. ledna 2019 na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v rámci tradiční Tříkrálové konference zaměřené na setkávání mladých českých a slovenských fyziků. Téma Má ešte zmysel písať texty o fyzike česky alebo slovensky? navrhnul kolega Jaroslav Bielčík a pozval mě jako jednoho z diskutujících.
Pochopitelně - jako šéfredaktor Československého časopisu pro fyziku psaného česky a slovensky - jsem nemohl na základní otázku odpovědět jinak než: ano, má to smysl. Proč? Odpovědět se pokusím v této úvaze.
Předně je nutné zdůraznit, že původní, originální výsledky musí dnes být publikovány v angličtině a v časopisech co nejvyšší úrovně – ostatně za to vědci dostávají „body“, které ovlivňují jejich prestiž a financování. Psát česky a slovensky má smysl v případě přehledových článků a zjednodušených zpráv o novinkách příslušného fyzikálního oboru, kdy cílovou skupinou je laická veřejnost, politikové (kteří určují financování vědy), nadaní studenti (u nichž lze zažehnout jiskřičku zájmu) nebo třeba i badatelé z jiných oborů.
Věda je součástí národní kultury a každý sebevědomý národ si ji pěstuje a sám, podle svých možností, přispívá do pokladnice lidského poznání přírody. S kulturní hodnotou vědy souvisí i jedna zásadní věc - vytváření a udržování odborného názvosloví v národním jazyce (vzpomeňme na dobu národního obrození). Nevím, jak je tomu v jiných vědních oborech, ale ve fyzice je péče o české názvosloví v současnosti téměř nulová – názvoslovná komise při Jednotě českých matematiků a fyziků již delší dobu není aktivní, ale hlavně, výsledky její poslední činnosti nejsou dostupné. Studenti (a nejen oni) pak nemají kde vyhledat „správné“ české termíny. Podle mě by bylo nejlepší vytvořit webový slovník odborné fyziky vycházející z posledních závěrů názvoslovné komise a následně umožnit diskusi nad novými termíny a tím slovník doplňovat (pokud by se někdo našel, tak poslední výsledky komise máme k dispozici).
Ale zpět k tématu. Psaní populárních statí je jen jednou ze složek vědecké komunikace. Každý vědec musí výsledky své práce nějak sdělit, jinak jsou bezcenné. Sdělení (ať už ústní nebo písemné) sahá od nejvíce technického a detailního popisu určeného kolegům a specialistům v dané problematice, přes méně podrobné sdělení zasazující práci do širšího kontextu, až po přehled jisté oblasti, kde vlastní práce je jen menší částí nebo chybí vůbec. Zde někde přechází vědecké sdělení do popularizace, kterou bychom také mohli rozdělit podle cílových skupin: (a) sdělování informace mezi speciálními obory (je často inspirující překročit svou úzkou specializaci), (b) dále mezi různými přírodovědnými disciplínami (chemie, fyzika, biologie, medicína atd.), (c) popularizace pro učitele a studenty poučené o základech daného oboru, (d) popularizace pro laickou veřejnost.
Na první pohled by se zdálo, že popularizování vědy v národních jazycích je tak trochu obětování drahocenného času a energie, která by se jinak mohla „přetavit“ do většího počtu impaktovaných článků, růstu H-indexu a mezinárodní prestiže vědce. Prostě do péče o vlastní kariéru. Domnívám se, že to tak úplně není. Jednak může být popularizace dobrým oddychem od „tvrdé“ vědecké práce, ale také přináší autorovi širší přehled a „spisovatelské“ zkušenosti se stavbou textu, gradováním, zdůrazněním hlavní myšlenky – tyto schopnosti jsou stále potřebnější pro prosazení vědeckého článku do nejlepších časopisů, kde musíte umět zaujmout téměř ihned první větou, nemluvě o psaní návrhů grantů ... Dobře postavené a čtivé články jistě mají vyšší ohlas a citovanost. Jsem tedy přesvědčen, že badateli, který se pravidelně věnuje popularizaci, je odměnou nejen případný dobrý pocit, ale i široký rozhled, inspirace a zlepšení komunikačních dovedností pro vlastní vědeckou činnost.
Vědci by neměli přenechávat informování o své práci, o nových poznatcích či o stavu a vývoji svých oborů pouze na PR odděleních svých institucí a na profesionálních novinářích. Je důležité vstupovat na mediální kolbiště a pokoušet se kultivovat upadající úroveň veřejné diskuse, dodávat seriózní informace (třeba i exekutivním a zákonodárným orgánům). Při popularizaci pro veřejnost je dobré nesnažit se získávat pozornost za každou cenu, myslím tím především přílišnou „bulvarizaci“, slibování vzdušných zámků (že náš drobný objev převrátí celou vědu naruby nebo přinese blahobyt celému lidstvu) a podobně. Také není třeba se vloupávat do zavřených dveří – myslím tím snažit se získávat tu část společnosti, kterou věda vůbec nezajímá (zde je právě nutné použít „toxický“ vědecký bulvár). Jako cílová skupina popularizujícím vědcům postačí ta menšina společnosti, která má touhu po poznání a vyhledává si příslušné komunikační kanály. Tuto část veřejnosti musíme uspokojit kvalitním informováním o vědě v českém jazyce.
Vědci, nezapomínejte na svůj mateřský jazyk a pište!
Autor: Jan Valenta
Tento text je upraven z Úvodníku Čs. časopisu pro fyziku č. 1, ročník 69 (2019).
Jan Valenta je profesorem fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde se zabývá vývojem speciálních spektroskopických metod a zkoumáním nanostruktur polovodičů a kovů. Působil také na Univerzitě ve Štrasburku a Kjótu, Královské technice ve Stockholmu, Fyzikálním ústavu AV ČR či Jihočeské univerzitě. Od roku 2018 je vedoucím redaktorem Čs. časopisu pro fyziku. Dlouhodobě se zabývá popularizací vědy a vztahem vědy a výtvarného umění. V roce 2004 založil Malou galerii vědeckého obrazu na MFF UK, kterou dodnes vede (dosud zde zorganizoval kolem 80 výstav).
