Jan Valenta se v úvodníku Československého časopisu pro fyziku zamýšlí nad naší produktivitou v karanténě. Jaké dopady má izolace na efektivitu práce? Může nám pomoci? A jsme vůbec během karantény skutečně izolovaní?
Roku 1665 v létě zemřel v Cambridge malý chlapec a při jeho ohledání si lékaři povšimli tmavých skvrnek na hrudi – neklamného to znamení dýmějového moru. Mor, který vypuknul v Londýně na jaře toho roku, tedy již dorazil do sto kilometrů vzdálené Cambridge. Po této zprávě nastala karanténa, a kdo mohl, tak rychle prchnul na venkov. Tak učinil i mladý učenec z Trinity College Isaak Newton, jelikož kolegium bylo z důvodu epidemie rozpuštěno. Newton se uchýlil na rodinnou usedlost Woolsthorpe u Granthamu (Lincolnshire) a během epidemie tu strávil téměř dva roky. Historici označují toto Newtonovo období jako „annus mirabilis“, kdy vymyslel svůj diferenciální počet, pohybové zákony, popis gravitace atd. Také zde údajně prováděl své pokusy s rozkladem světla pomocí skleněných hranolů, které vkládal do cesty paprsku procházejícímu dírkou v zavřené okenici.
Že by to byla právě dlouhá karanténa, která vytvořila ideální podmínky pro vznik moderní fyziky? To by byl krásný vzor pro naše studenty, badatele a profesory, ukazující jak lze skvěle využít nucenou izolaci! Ve snaze trochu povzbudit obyvatelstvo o tom psala řada světových médií vloni na jaře při začátku současné pandemie.
Bohužel, tehdy v 17. století zřejmě nešlo o „zázrak díky karanténě“. Práci na svých zásadních dílech započal Newton už nejméně rok před epidemií, kdy si sestavil okruh problémů, které chtěl studovat. V roce 1664 také začal hluboce přemýšlet o matematice a chopil se vytčených úkolů s velkou energií dříve, než opustil Cambridge. Pracoval na nich v izolaci podobně jako by byl činil v Cambridge a pokračoval i po návratu. Nezdá se tedy říct, že „lock-down“ sám o sobě byl nezbytnou podmínkou velkých Newtonových prací.
Ale něco bychom z toho příběhu přece snad mohli vysledovat pro dnešek, ne? Zkusme to! Rozhodující pro velké dílo je zřejmě vhodně nastavený směr, skvělé znalosti dosavadních poznatků, položení správných otázek a soustavnost práce na jejich vyřešení. Sám Newton odpověděl na otázku, jak došel ke svému gravitačnímu zákonu: Tak, že jsem o tom stále přemýšlel. To bude ono! Možnost soustředěně a soustavně přemýšlet v klidném prostředí, to nám lock-down dopřál vrchovatě. Nebo ne?
Není to tak! Dnes ani prostorová izolace neznamená klid na soustředěnou práci. Máme mnohé vymoženosti, které Newton neměl: Mobilní telefony, internet, televizi, Zoomy, Teamsy, sociální sítě či chytrou domácnost. Kvalita podnětů se většinou proměnila v kvantitu. Reklamy nás vyzývají k tomu život užívat, bavit se, být akční, cool and up-to-date. Nikdo nemluví o potřebě skromnosti, klidu a soustředění na nějaké dílo. Dokázali byste vypnout mobil a internet na několik dnů (neřku-li měsíců a být izolovaní jako Isaak před 356 lety), pracovat soustředěně bez nutkání vědět, co je právě nového ve zprávách a na sociálních sítích, jaký je vývoj reprodukčního čísla nebo státního dluhu? Dnes, i kdyby Newton prchnul z Cambridge ne 70, ale třeba 700 mil, byl by v dosahu sítí a mohl by být stále on-line… nebo by musel, jak by to jeho nadřízení (manželku a děti neměl) vyžadovali.
Chci tím říci, že epidemické uzávěry samy o sobě dnes k soustředění na práci nepomohou (u sebe pozoruji spíše opak). I před nimi zde byly možnosti, jak si zajistit klid na určité náročnější dílo, třeba tzv. tvůrčí volno, sabbatical či rezidenční pobyty (pro umělce) – lock-downy k tomu nepotřebujeme. Základem k vytvoření prostředí pro soustředěnou práci je sebekázeň – schopnost vypnout rušivé vlivy, doprovázená ohleduplností okolí – rodiny a kolegů, jež dokáže pochopit, když dotyčný nezvedá telefon a na emaily odpovídá se zpožděním. Komunikujme méně agresivně a používejme empatii!
Je docela možné, že tyto mé úvahy jsou jen generačním problémem. Progresivní mládež, která vyrůstala s mobilem v kapse a s účtem na sociální síti od školního věku, snad nemá problém se soustředěním pod palbou rušivých podnětů. Rád bych tomu věřil. Pak už by mi stačilo, aby tyto on-line generace měly pochopení pro nás, kdo si ještě pamatují telegramy a dálnopis.
Autor: Jan Valenta
Tento článek je upravenou verzí Úvodníku Čs. časopisu pro fyziku 2/2021 (ccf.fzu.cz)
