V posledním roce se nám z různých stran připomíná sté výročí vzniku slova robot, které navrhnul Josef Čapek a do světa vypustil jeho bratr Karel ve hře R.U.R. Já bych ale teď chtěl začít vzpomínkou na Čapkovo dílo, které mě v mládí zaujalo více – byly to tři novely seřazené do jednoho celku: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (tzv. noetická trilogie).
Pamatuji si, jak mě tehdy na gymnáziu Čapek zaujal tímto představením spletitosti lidských osudů. Nádherně ukázal, jak obtížné, až nemožné, je pochopit jiného člověka, natož jej hodnotit.
Vzpomínka na tuto četbu se mi vybavila, když nám do redakce Československého časopisu pro fyziku postupně přišly tři články o životě a díle Helmara Franka (1919–2015) – průkopníka polovodičové techniky v Československu. Články napsali tři různí autoři, kteří poznali H. Franka v různých etapách jeho života. Rozhodl jsem se postupně publikovat všechny tři různé pohledy [1 , 2], včetně toho kritičtějšího, publikovaného nyní [3].
Frank byl rakouský Němec, i když narozený až po vzniku Čs. republiky roku 1919 na Moravě. V době jeho studií na německé univerzitě v Praze přišla válka a on se pro své schopnosti stal asistentem ředitele Fyzikálního ústavu prof. Guddena. Pod Guddenovým vedením se zde úspěšně vyvíjel noktovizor (přístroj pro noční vidění) a infračervený naváděcí systém pro rakety – tento fakt je velmi pozoruhodný, leč málo známý, a článek Bo Lojka o tom přináší nová fakta na základě dosud neznámých dokumentů. Turbulentní konec války pro Franka neznamenal odsun, ale „nucené setrvání“, v důsledku toho, že byl označen za nezbytného specialistu. Zanedlouho nastala komunistická totalita a s ní nutnost opět dělat ústupky moci, která vládla nad životy „poddaných“. I nyní měl Helmar Frank skvělé výsledky – vyrobil první transistory v Evropě (oceněné Státní cenou Klementa Gottwalda) a přispěl k založení čs. polovodičového průmyslu. Pozdější žádost o vystěhování byla zamítnuta…
Není již přímých pamětníků mladých let Helmara Franka. I kdyby takoví byli, zřejmě by každý měl jiný pohled a hodnocení. Nám ostatním nezbývá než sbírat fakta a dostupné vzpomínky a udělat si svou představu o těch dobách. Jak se má vědec nebo technik zachovat, když přijde totalitní režim? Pracovat dál a dělat úlitby moci, tajně škodit či nasadit krk v přímém boji proti zlu? Když proplouvat, co je ještě přijatelná kolaborace s režimem a co už je moc? Jak řešit neustálé volby mezi špatným a ještě horším? Příkladů takových kontroverzních osudů máme mnoho: Otto Hahn, Fritz Haber, Werner von Braun aj.
Posledně jmenovaný konstruktér raket V-2, ale také amerických Saturnů, mě přivádí k připomínce „honu na mozky“, který koncem války rozpoutaly v Evropě obě vítězné strany. Nestačilo najít a zajistit plány a zbytky výroby raket, jaderních zařízení, elektroniky apod. Efektivnější bylo vzít si praktické znalosti i s jejich nositeli. Vědci a technici byli vyhledáváni speciálními oddíly a sbíráni jako houby v lese. Americké operace (Paperclip, Alsos atd.) údajně vedly k získání 1600 německých specialistů a obdobná ruská akce zajistila asi 2200 lidí. Například Frankův o rok starší spolužák Kurt Lehovec byl subjektem operace Paperclip a skončil v USA. Jaký byl podíl nedobrovolného odvlečení a dobrovolného přesídlení za nabídkou skvělých podmínek v případě USA a SSSR, je těžké říct.
Ale zpět k situaci vědců ve zdejších dvou totalitních režimech. Zdá se mi, že i za takových podmínek je věnování se usilovnému bádání, technickému vývoji a vzdělávání příštích generací, které se nakonec dočkají svobody, správné a těžko je pokládat za kolaboraci. Potíž je ten, že možnost tohle dělat bývala podmíněna občasnou úlitbou moci – a hranice toho, co bylo nezbytné a co ne, byla vždy neostrá (v dané chvíli i retrospektivně). Proto bychom neměli házet kameny, ale ani zatajovat temnější stránky, které zdánlivě poskvrňují velké dílo výjimečných osobností.
Koneckonců, jde o věci morálky, etiky a cti. I dnes, kdy žijeme v celkem svobodném prostředí, musíme volit, např. zda budeme bádat co nejpoctivěji, dbát na správnou metodiku, výsledky ověřovat a publikovat až solidní celek nebo budeme optimalizovat výstupy pro kafemlejnková hodnocení, maximální H-index, kariérní postup a slávu.
Autor: Jan Valenta
Tento příspěvek je upravenou verzí úvodníku 1. letošního čísla Čs. čas. fyz., které vyšlo minulý týden, viz ccf.fzu.cz
- M. Pospíšil: Fyzik Helmar Frank – život. Čs. čas. fyz. 69, 41 (2019).
- R. Kinder: M. Pospíšil: Fyzik Helmar Frank – dielo nestora a priekopníka fyziky, techniky a technológie polovodičov. Čs. čas. fyz. 70, 463 (2020).
- B. Lojek: Helmar Frank – život zasvěcený vědě se skrytými chybami. Čs. čas. fyz. 71, 76 (2021).
