Jiří Nantl se ve svém novém blogu zamýšlí nad výsledky žebříčku Nature Index, kde se ze všech českých výzkumných organizací nejvýše umístila Akademie věd ČR. Co nám to ale říká? A nebylo by pro českou vědu lepší mít raději univerzitu na skutečně excelentní úrovni?
Akademie věd ČR se nachází na 19. místě žebříčku Nature Index 2019 v kategorii vládních institucí. To je jistě radostná zpráva, jakkoli k ní (resp. k přístupu Nature Index) je možno mít metodologickou výhradu. Akademie věd v našem systému není v pravém slova smyslu vědeckou institucí, nýbrž střešní organizací, která kombinuje role zřizovatele jednotlivých ústavů a poskytovatele institucionálního financování. Tedy jakýsi kvaziresort se samosprávnými prvky. Umístění Akademie věd v jakémkoli žebříčku je tedy do jisté míry nutno číst podobně, jako kdyby se v rankingu univerzit objevilo ministerstvo školství s agregovanými daty za všechny vysoké školy v jeho působnosti. To mimochodem není tak absurdní přirovnání, jak se může zdát, protože v Nature Index 2018 se objevuje ministerstev a podobných organizací celá řada (zejména z USA, Číny, Indie a Brazílie). Problém srovnávání velikostí a charakterem nesrovnatelného pak vede k tomu, že v Nature Index předbíhá například takový EMBL – European Molecular Biology Laboratory (32. místo) nejen česká Akademie věd (19.), ale také Čínská lidově osvobozenecká armáda (25.).
Podnět pro tuzemské úvahy však leží jinde. Zatímco celek označovaný souhrnně jako Akademie věd ČR se při všech uvedených otaznících nad metodologií vyskytuje na čele světového žebříčku organizací působících v oblasti přírodních věd, umístění univerzit již vypadá jinak. Univerzita Karlova se v Nature Index objevuje na 362. místě v kategorii akademických institucí, Masarykova univerzita na 445. místě. Rovněž v komplexních (oborově nezaměřených) globálních žebříčcích univerzit, vezmeme-li nedávno zveřejněný QS World University Ranking 2020, je nejlepší umístění za Česko v první třístovce (Univerzita Karlova, 291.), následuje Masarykova univerzita (571.-580.) a další.
Existuje řada důvodů domnívat se, že přítomnost špičkové univerzity je pro stát celkovými efekty daleko významnější, než mít samy o sobě špičkové, ale od vzdělávání separované výzkumné instituce. Význam existence globálně špičkové univerzity pro přitahování talentů a koncentraci výzkumných kapacit doložila například studie Světové banky z roku 2009.
Otázka pro naši vědní (a vysokoškolskou) politiku by proto měla znít, zda současná situace, kdy máme mezinárodně špičkovou vládní výzkumnou organizaci (v agregovaném pohledu – díky škálování Metodiky 2017+ samozřejmě dnes již i oficiálně víme, že také v Akademii věd je napříč ústavy realita barvitější), ale žádnou opravdu globálně špičkovou výzkumnou univerzitu, je rozumná a odpovídající zájmům tohoto státu, který to vše nakonec financuje. Ve zdejší tradici již pouhé otevření takové otázky znamená podezření ze záměru rušit Akademii věd. O to zde však nejde. Bavit se je v prvním sledu nutné o legislativním nastavení vzájemných vazeb mezi ústavy Akademie a vysokými školami a o celkové politice financování.
Celé téma je dosud silně poznamenáno traumatem Akademie věd z roku 2009, kdy vládní návrh rozpočtových škrtů v původní verzi měl na Akademii silně dopadnout. Toto téma rezonovalo dokonce ještě v nedávné prezidentské volbě, kde bylo silně zmiňováno Jiřím Drahošem, a samozřejmě jej bystře zaznamenaly a uchopily Sobotkova a nyní Babišova vláda, které jako jednu z příležitostí vymezit se vůči předchozí éře sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol. (Řada veřejně viditelných postav Akademie jim to oplatila příchylností, což při rostoucí polarizaci společnosti a politického prostoru nakonec může pro Akademii v delším časovém horizontu být až nebezpečné.) Jakákoli celková politická představa o výzkumných kapacitách a prioritách napříč resorty resp. segmenty dnes reálně chybí. Výsledkem působení Pavla Bělobrádka jako vicepremiéra pro vědu a jeho deklarované snahy o vybudování ministerstva vědy byl naprostý rozpad řízení vědní politiky zpět na resorty, což jen potvrdil postup implementace nové metodiky hodnocení. Strukturálním problémům plynoucím z toho, že jako středně velká země v evropském měřítku si vždy budeme moci dovolit jen něco - a jen v nějakém množství - však neutečeme. Možná by se tak Nature Index 2019 a jeho porovnání s rankingy univerzit mohl stát konečně budíčkem pro nějakou celkovou rozvahu, co v české vědní a vysokoškolské politice v příštím desetiletí dělat.
Autor: Jiří Nantl
