Nerušme Akademii věd

Jiřímu Nantlovi samozřejmě jde o to, aby se brněnský CEITEC vyčlenil z mateřských institucí a stal se brněnským IST. Což by byl celkem fajn cíl, kdybych nebyl hodnotitelem pro Metodiku 17+ a neviděl, že ke mně z této superinstituce přicházejí i vcelku průměrné výsledky. A naopak, že i v Brně mimo CEITEC vznikají lepší věci. Ono je něco jiného udělat instituci na zelené louce a něco úplně jiného je vytvářet instituci rozptýlenou po všech brněnských organizacích přírodovědného výzkumu s financováním závislým na vnitřní politice těchto institucí. I BIOCEV by mohl vyprávět. Ale to nic, IST taky časem zestárne, byť nikdy do té úrovně degenerace, z níž CEITEC startuje. Mnohem horší je, že obrovská příležitost strukturálních fondů EU (kolikátá už od výzkumných center 1999) opět zůstala nevyužita. Jak správně říká Jiří Chýla, kvůli odporu akademických funkcionářů.

Co IST a jeho předobraz Weizmannův ústav má je systémová podpora nadšení dětí a učitelů základních a středních škol pro vědu. Tyto dvě instituce se tedy zabývají vzděláváním největších talentů od základních a středních škol až po magistersko-doktorské studium, vynechávají jen bakalářský stupeň.

Jak jsem již psal, Akademie věd umí rozdělovat financování svým nejlepším zaměstnancům podle Harnackova principu. Říká tomu Premium Academie. Jen to dělá tak trošku, aby se to náhodou neprozradilo.

Též vzdělávání středoškolských studentů a učitelů jsme s (tehdy) Ústavem systémové biologie a ekologie AV ČR a Střediskem společných činností AV ČR kdysi docela úspěšně dělali. Inspirování Zahavou Scherz z Weizmannova ústavu. My (Ústav fyzikální biologie Jihočeské univerzity) jsme pořádali letní školy pro středoškoláky, AV ČR k nám v rámci projektu Otevřená věda přivážela středoškolské učitele a ti nám zas posílali své nejlepší studenty. Pak se ovšem Středisko společných činností AV ČR v.v.i rozhodlo sanovat Otevřenou vědou provoz zámku v Třešti a letní pobyty pro středoškoláky se staly postupně jihočeskými, poté jednogymnaziálními, a dnes je v původní formě už ani nepořádáme. Z celé Otevřené vědy pro středoškoláky zbylo pár nabídek stáží.

I já jsem mnohokrát konstatoval, že nějaká větší změna proti vůli současných akademických funkcionářů je nemožná. Vznikli předstíráním toho, že jsou hodní dědečkové chránící své bobánky od bakalářské práce až do důchodu. Oni jsou ta vlídná tvář matky Akademie i té fakulty, na níž se tak příjemně tráví čas. Tím získali potenciál dostat do ulic a do tisku významné množství podporovatelů, jejichž eventuální akce jsou politikům nepříjemné. A za ty drobné peníze, co dávají do vědy, jim nějaké prosazování změn nestojí. Lze očekávat nanejvýš nějaký ten mírný pokrok v mezích zákona. Ale, jak dovozuji výše, Akademie věd potenciál chovat se ve prospěch společnosti v minulosti, s jistou mírou cudnosti, prokázala tak trochu z vlastní iniciativy. Stačilo by jen ho institucionalizovat, rozšířit všeobecně, založit na něm financování. Jako úlitba pro všeobecnou přijatelnost této radikální změny by mohla být možnost akreditovat na ústavech Akademie věd magisterské a doktorské studium – a povinnost je provozovat.

Nadporučík Lukáš 17+

Implementace Metodiky 17+ pro vysoké školy byla vypořádána. Došlo k tomu, co jsem očekával, totiž že požadavky Národního akreditačního úřadu a Metodiky 17+ se rozcházejí. Vyřešilo se to tím, že Metodika 17+ „…nemá nahrazovat vnitřní formativní hodnocení…“. Jinými slovy, pokud základem hodnocení vysokých škol je jejich schopnost samy řídit svou kvalitu, nikdo by na základě Metodiky 17+ neměl vysoké školy nijak posuzovat.

Ještě o něco zábavnější je tvrzení, že „… Hodnocení by mělo představovat zátěž pouze pro manažery a vedení fakult a vysokých škol….“ Letitého vysokého akademického funkcionáře jistě nepodezřívám, že by netušil, že statutárním orgánem univerzity, který se pod vše podepisuje a za vše zodpovídá, je rektor. A rektor by přece měl být první mezi rovnými, nejlepší reprezentant vědy a vysokoškolské pedagogiky na instituci. Možná je to takové drobné Freudovské přeřeknutí, přiznání skutečného osobního přínosu daného funkcionáře ke světovému poznání. Ne všichni rektoři a prorektoři jsou takoví. Inu, jak pravil klasik: „… Luště tyto šifry povzdechl si nadporučík Lukáš: „Der Teufel soll das buserieren…“ (Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka, kniha druhá, hlava 5).

Nehledě na invektivy, pracovní doba skutečných administrátorů by se zajisté mnohem lépe využila na podporu studia, výzkumu a, třeba, získávání grantů. Nebo by se mohli vyhodit a místo nich přidat profesorům.

 

Autor: Dalibor Štys