Nad probíhající debatou o výši doktorandských stipendií si kladu principiální otázku: má výše příjmů doktorandů být odpovědností státu, když stát přímo neurčuje ani výši příjmů akademických pracovníků?
České veřejné vysoké školy mají od roku 1999 významnou autonomii v otázkách zaměstnávání a odměňování ale také v oblasti studia. Ostatně ani dnes výši doktorandských stipendií přesně vzato stát neurčuje, poskytuje sice účelově k tomu poukázané prostředky, ale skutečná výše závisí na rozhodnutí instituce v souladu s jejím stipendijním řádem.
Neklid, který kolem tématu doktorandských stipendií existuje, však ukazuje, že nějaká změna by mohla být žádoucí. Je však nutné ujasnit si základní východiska. Argumentace na podporu navyšování stipendií je vedena (kromě jiného) tím, že potřebujeme doktorandy důstojně platit, abychom měli v budoucnu kvalifikované vědecké pracovníky. Zatímco první část je zcela v pořádku (každý má být za svoji činnost důstojně odměňován), druhá je již spornější. Když už nic jiného, kvalifikované vědecké pracovníky lze (s vědomím výjimek) nepochybně shánět i na mezinárodním akademickém trhu práce.
Nemluvě o tom, a to je ještě závažnější fakt, že z většiny doktorandů vědečtí pracovníci nakonec nebudou. Řada z nich do doktorského studia s takovým cílem ani nevstupuje, ale je to pro ně náhradní alternativa, prodloužení mládí a času na rozmyšlenou. Jiní samozřejmě takový cíl mají, ovšem věda je velmi kompetitivní povolání. V řadě oborů je tomu tak, že jen menšina absolventů doktorského studia postoupí do další mezinárodně obvyklé kariérní fáze, tedy na místo postdoka, a jen naprostá menšina dosáhne pozice vedoucího samostatného vědeckého týmu. To samozřejmě neznamená, že doktorské studium nemá smysl. Poskytuje vzdělání a zkušenost, což jsou hodnoty samy o sobě, a absolventi se skvěle uplatní jinde, a to i v průmyslu a byznysu.
Tyto faktory by měly vést k celkové úvaze nad podobou doktorského studia včetně možnosti jeho diferenciace. Neprospělo by nakonec určité odlišení opravdové tvrdé vědecké přípravy od prostého studia třetího cyklu, které by mohlo být profesněji zaměřené? V posledních letech se jinde v Evropě ukazuje trend, že vysoce náročná profesní příprava se posouvá do stále vyšších stupňů, což má své dobré důvody. Bylo to v určitý moment diskutováno před lety v rámci prací na tehdejším věcném záměru vysokoškolského zákona (názory na to tehdy byly ovšem vesměs negativní). V České republice je doktorské studium realizováno na 29 vysokých školách univerzitního typu, které dohromady uskutečňují zhruba 2700 oborů doktorského studia. Opravdu jsme přesvědčení, že ve všech případech jde o pravou a nefalšovanou vědeckou přípravu odpovídající tomu, že podle našeho zákona se na konci všem bez rozdílu uděluje mezinárodně cosi znamenající titul PhD? Nebylo by vůči vnějšímu světu poctivé odlišit doktoráty jiného typu, které poskytují znalosti a dovednosti odpovídající třetímu cyklu vysokoškolského studia podle evropských kvalifikačních rámců, ale reálně nejde o první stupeň vědecké kariérní dráhy? Možná by se mnoha institucím i lidem při takovém řešení nakonec ulevilo, a celé by se to zlepšilo.
Takové změny by samozřejmě byly dalekosáhlé, a tudíž je těžké je očekávat. Ale přesto by se pročištění terénu doktorských studií (a možná vzniku poptávky po nějakém systémovém rozlišení typů doktorátů) dalo napomoci právě skrze změnu politiky ohledně odměňování doktorandů. Co kdyby stát specificky na doktorandská stipendia vůbec žádné účelové prostředky neposkytoval, ale naopak požadoval po vysokých školách univerzitního typu (jako podmínku poskytnutí příspěvku na jejich vzdělávací činnost) zajištění určité minimální hladiny příjmu u každého doktorského studenta v prezenční formě, ať již formou stipendia nebo příjmu z pracovního poměru či z grantových nebo institucionálních prostředků. Požadovaná minimální příjmová hladina by mohla například odpovídat nejnižšímu mzdovému tarifu akademického pracovníka podle vnitřního mzdového předpisu dané vysoké školy.
Zavedením takového přístupu by se doktorandská místa více sladila s logikou organizace vědecké práce školících pracovišť a doktorské školy se přirozeně začaly soustřeďovat na institucích, které jsou vědecky výkonné a mají granty, anebo na institucích, které nějakou vnitřní shodou přerozdělí prostředky s cílem provozování dobré doktorské školy. Systém by se začal čistit; instituce by si v kombinaci s institucionální akreditací musely lépe promyslet strategie a sladit hodnocení vědeckého výkonu s uvažováním o vzdělávání; podmínky doktorandů na prvním vědeckém kariérním stupínku by se zlepšily. Jedinou nevýhodu by to mělo pro doktorandské odbory, které by neměly s ministerstvem školství o čem vyjednávat.
Autor: Jiří Nantl
K tématu si přečtěte názor Dalibora Štyse: Doktorandská stipendia a financování vzdělávání (a metodika jako evergreen) a reakci předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů (ČAD) Kateřiny Cidlinské: Pro změnu trochu faktů o doktorandech v ČR.
