Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zatím nezveřejnilo opatření, kterými by reagovalo na koronavirovou krizi v oblasti vysokých škol a výzkumu. Tato témata zůstávají ve veřejné pozornosti ve stínu zejména maturity, svatého grálu české vzdělávací politiky, a relativní autonomie vysokých škol a výzkumných institucí jim umožňuje v krátkodobém horizontu zatím přijímat opatření ve své gesci.
Přesto je několik otázek, které bychom měli z úrovně státu s různou mírou naléhavosti řešit:
1. Na vysokých školách v současnosti probíhá příprava strategických plánů na další období (tentokrát už ne pětileté, ale sedmileté). Kromě operativních problémů spojených s organizací jednání orgánů vysokých škol v podmínkách epidemie je také jasné, že vnější kontext se dramaticky mění. Změní se také střednědobé ekonomické podmínky. V této situaci by bylo rozumné, aby ministerstvo školství prostě prodloužilo platnost stávajících strategických plánů o dva až tři roky a vyzvalo pouze k aktualizaci, která by se měla týkat systematického uchopení dopadů, které nynější epidemie v chodu vysokých škol způsobí. Budou velké, neboť reálně vypadne jeden semestr. Plnohodnotné distanční náhrady výuky plošně připravené nejsou, ať to kdokoli veřejnosti prezentuje jakkoli. Nové strategie by instituce měly formulovat až v obnovených normálních poměrech, se zralou úvahou toho, co nynější mimořádná zkušenost pro vzdělávání a vědu bude znamenat.
2. Nejen na vysokých školách, ale v sektoru výzkumných organizací vůbec je v chodu zavádění nové metodiky hodnocení výzkumu (M17+). Je potřeba položit si otázku, jak s tím dál. V květnu se například mělo konat hodnocení modulu 3 (společenská relevance), v příštím roce pak plné hodnocení organizací. V tuto chvíli nevím, jak se celková epidemiologická a společenská situace bude odvíjet; podle některých odhadů se virus může vracet ve vlnách, a to až do doby dostupnosti vakcíny, což realisticky bývá odhadováno v horizontu do dvou let. Stát a všechny organizace proto budou muset být připraveni na možná další narušení činnosti v různé délce. Z tohoto důvodu – a také proto, že nebude peněz a sil nazbyt – by zejména měly být zváženy všechny činnosti, které nejsou zcela nepostradatelné. V případě M17+ si řekněme na rovinu, že ve stávající podobě a s očekávatelným (tedy minimálním) dopadem na rozdělování veřejných prostředků na výzkum je to aktivita sice dobře míněná, ale nikoli esenciální. Sebehodnocení institucí orientované na zlepšování lze zavádět kdykoli později, až všechno bude standardně fungovat. Proto bych dal k úvaze redukovat M17+ na bibliometrické moduly (1 a 2) a z nich plynoucí kategorizaci výzkumných organizací.
3. Protože lze očekávat významný dopad koronavirové krize na veřejné rozpočty, již nyní bychom měli začít přemýšlet o strategii dalšího financování výzkumu v podmínkách, kdy celkový objem prostředků dost možná neporoste (což byla premisa spojená s konceptem M17+). Doporučoval bych začít finančními dopady stratifikace (kategorizace) výzkumných organizací, která vyplynula z bibliometrických modulů M17+. Stát by měl výzkumným organizacím v kategorii A garantovat, že objem prostředků institucionálního financování jim přidělovaných nebude nižší a optimálně bude narůstat o 5 až 10 procent ročně. Rada pro výzkum, vývoj a inovace by měla moderovat jednání s jednotlivými resorty (poskytovateli), aby cílenější přístup prostoupil i do této roviny. Měli bychom se začínat připravovat na neortodoxní řešení, například na diskusi o tom, zda by nebylo zdravé, aby Akademie věd podstatně zredukovala počet svých ústavů (do nejvyšší kategorie A spadá jen asi čtvrtina z nich) při garanci zachování objemu své rozpočtové kapitoly. Podobně na vysokých školách je otázkou, zda by „inkrementální“ vysokoškolský výzkum prostě neměl být součástí obecného příspěvku (jmenuje se to de iure příspěvek na vzdělávací a vědeckou činnost) a institucionální podpora výzkumu směřována pouze na výzkumně opravdu intenzivní univerzity. Všechny tyto věci by samozřejmě vyžadovaly úpravu legislativy a změny struktury rozpočtových zdrojů. Chytré redukce v sektoru výzkumných organizací a jejich strategická profilace by ale umožnily v dlouhodobém horizontu využívat veřejné prostředky na výzkum, ve kterém má naše země být ve světovém měřítku mezi nejlepšími.
4. Celkový postup řešení krize ukázal, že výzkumné organizace (zejména ústavy Akademie věd a univerzity) mají rozsáhlé kapacity, které lze v časech veřejné krize nasadit na pomoc (testování koronaviru, zajištění dostupnosti respirátorů apod.), ale státní orgány o těchto kapacitách prakticky nemají přehled, nepočítají s nimi v oficiálních krizových plánech, takže vše stojí na iniciativě zespoda. Plyne z toho velké poučení pro napojení státní vědní politiky (vnímané dosud izolovaně jako řešení otázky, jak vědcům rozdělovat peníze) na jiné sektorové veřejné politiky, zejména v oblastech kritických infrastruktur a služeb státu. Vyžádá si to úpravy fungování ministerstev a inovaci celého pojetí koordinace vědní politiky, které je teoreticky nadresortní, ale jak se ukázalo, jen ve vztahu k plánování rozpočtu.
5. Měli bychom začít vytvářet klastry výzkumných organizací orientované na strategická rizika pro společnost, něco na způsob center kompetence TAČR, ale bez potřeby bezprostředního aplikovatelného přesahu, tedy jakousi strategickou vědeckou zálohu státu. Samozřejmostí by mělo být rozumné napojení do analogických mezinárodních sítí, abychom neobjevovali kolo, ale specializovaným dílem, který jsou české instituce schopny přinést na nejvyšší možné úrovni, se účastnili příslušných spoluprací a současně měli přístup k nejlepšímu možnému know-how. Vyžadovat to bude rozvahu a objednávku státu na základě jasné a veřejně známé koncepce. Může jít i o téma, která by do hry vrátilo úvahy o ministerstvu vědy. Tentokrát v pravém slova smyslu, jak to mívají v některých jiných zemích, nikoli jen jako detašované ministerstvo financí pro vědce z návrhu vzniklého před pár lety za Sobotkovy vlády.
Dopady současné krize budou dramatické. Na rozdíl od předchozích krizí finančních, současná pandemie je a v příštích týdnech a měsících zřejmě bude spojena s faktickým pozastavením normálního chodu ekonomiky (a života) po celé planetě. Důsledky pro veřejné rozpočty, které jsou kdekoli na světě naprosto nezastupitelným zdrojem financování vědy, nelze podcenit. Bude dobře, když nad tím vším začneme v komunitě vědců, manažerů vědy a odborníků na vědní politiku již nyní přemýšlet pod úhlem pohledu z toho vyplývajícím a nepodlehneme momentálnímu optickému klamu, že na rozdíl od světa živnostníků, průmyslu a obchodu se v těchto týdnech ještě na výzkumných organizacích z existenčního hlediska jakoby nic neděje.
Autor: Jiří Nantl
