Pro české vědce jsou Francouzi čtvrtými nejčastějšími vědeckými partnery. „My máme skvělou matematiku a v Praze je též výborná,“ říká rektor oživené Sorbonny. Vědci by se dle něj mohli společně zaměřit také na klimatologii, problematiku stárnutí anebo takzvaná Smart Cities.
Psalo se jaro 2017. A velký přednáškový sál Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze (MFF UK) byl naplněn k prasknutí, takřka ke stropu. Dole, na pódiu, totiž přednášel elegantní Francouz s modrou kravatou a velikým zlatým pavoukem v klopě.
Onoho dubnového dne vyprávěl profesor Cédric Villani českým studentům a vědcům O částicích, hvězdách a věčnosti, jak se přímo jmenovala jeho přednáška. Villani je předním světovým matematikem a držitelem Fieldsovy medaile (2010). Působí jako ředitel Institutu Henriho Poincaré v Paříži a učí na Univerzitě Claude Bernarda v Lyonu, kde se zabývá parciálními diferenciálními rovnicemi, Riemannovou geometrií i matematickou fyzikou...
Tak vypadal jeden z nedávných kontaktů špičkového francouzského vědce s Čechy, kteří spolu samozřejmě sdílí další vazby v mnoha oborech. Matematika a fyzika jsou však těmi disciplínami, jež kvalitou vynikají. Potvrzuje to i rektor „znovuobnovené“ Sorbonny. Školy byly rozděleny, ovšem před několika lety se dvě pařížské univerzity – Université Paris Sorbonne (Paris IV) a Université Pierre et Marie Curie (Paris VI) rozhodly, že veleslavné jméno plně oživí. A spojí své síly; stalo se tak vloni v lednu. Myslí i na české kontakty.
Pražský hlas ze Sorbonny
„V zásadě je Sorbonna velmi mladá univerzita, ovšem s pamětí osmi století. Debatovali jsme v Česku o synergiích i rozvoji excelentního výzkumu. Osobně jsem v Praze poprvé, ale řada mých kolegů ze Sorbonny už tu kontakty má. My máme skvělou matematiku, v Praze je též výborná. Nabízí se i úzká spolupráce ve fyzice spolu s Univerzitou Karlovou a Heidelbergem a v dalších oborech,“ řekl letos v červenci Lidovým novinám rektor Jean Chambaz.
Vědci by se dle něj mohli společně zaměřit i na klimatologii, problematiku stárnutí anebo takzvaná Smart Cities. Všechny tři výše zmíněné školy jsou spolu s Varšavou členy aliance 4EU, tedy nové platformy pro výuku, bádání a řešení výzev doby; chystají i společné studijní programy. „Praha i Varšava jsou přední výzkumné univerzity a my potřebujeme partnery ve střední Evropě,“ dodal muž, jenž šéfoval i univerzitě s přízviskem manželů Curieových.
Není také náhodou, že jednou z členek Mezinárodní rady Univerzity Karlovy je též Maria Estebanová, francouzská matematička, jež řídí výzkumy v národním Centre national de la recherche scientifique (CNRS). Někteří čeští matematici či fyzikové už vynikli přímo v zemi „galského kohouta“. Přede dvěma lety získala česká fyzička Lenka Zdeborová – právě ve středisku CNRS – startovní grant Evropské výzkumné rady (ERC); rok před ní v institutu pro informatiku INRIA dosáhl matematik Martin Vohralík zase na konsolidační grant ERC.
„Obsahem grantu je numerická matematika, ale se studenty a kolegy se budeme věnovat též aplikacím pro akutní ekologické problémy,“ říkal Lidovým novinám Vohralík. Vystudoval jadernou fakultu ČVUT v Praze, pak pokračoval na univerzitě Paris-Sud. Jeho výzkumný projekt se zaměřuje na teorii tzv. aposteriorních odhadů. „Umožňují malý zázrak: odhadnutí chyby v provedené numerické simulaci. Díky tomu lze určit, do jaké míry je spočítaný výsledek věrohodný, blízký neznámému přesnému řešení,“ líčil. Rozvoj teorie by mohl vést k podstatnému zrychlení složitých výpočtů a byl by využitelný pro dvě očekávané aplikace: pro simulace hlubinných úložišť vyhořelých jaderných odpadů, za druhé i pro simulaci eventuálních podzemních úložišť oxidu uhličitého, jehož nadbytek je v atmosféře.
Od fyziky až po energetiku
Francie je vědecký gigant, jemuž v aktuální edici žebříčku Nature Index patří v publikační objemu zásadního výzkumu šesté místo na světě (těsně za Japonskem). Francouzi excelují ve fyzikálních vědách, pak v biomedicínských oborech a chemii. Nejvíce špičkových článků pochází z CNRS, které má významného českého partnera v Akademii věd ČR, dále pak zmíněné Université Pierre et Marie Curie (Paris VI) a Commissariat à l'énergie atomique et aux énergies alternatives (CEA), který se zabývá energetikou a novými technologiemi.
Z analýzy společných prací, které byly publikovány v letech 2016 až 2017 a jsou evidovány na Web of Science, vyplývá, že Francouzi jsou čtvrtými nejčastějšími partnery českých vědců. První byli Němci s 3918 kolaborativními studiemi, druzí Američané (3862), třetí Britové (2913) a čtvrtí jsou francouzští badatelé, kteří měli 2690 společných studií.
Důkazem, že pro obě unijní země jsou zvláště důležitá fyzikální a energetická témata, byl i vznik Česko-francouzské pracovní skupiny pro energetiku. Na pátém zasedání (2016) obě delegace vyjádřily zájem o výzkum problémů spjatých s dekarbonizací energetického mixu (integrace obnovitelných zdrojů či modernizace sítí). „Setkání se zúčastnili zástupci českých a francouzských společností zabývajících se nakládáním s radioaktivním odpadem (ANDRA France a Správa úložišť radioaktivních odpadů ČR), výzkumných center (CEA spolu s Ústavem jaderného výzkumu Řež) a univerzit. Velká část jednání byla věnována hodnocení pozitivní spolupráce mezi těmito institucemi a pozici jaderné energetiky v tomto měnícím se sektoru,“ uvedlo Francouzské velvyslanectví v Praze. Už dříve oba státy vyjádřily zájem zlepšovat vzdělání v oblasti jaderné energetiky (za Francii konscorcium I2EN sdružujícím školy, ústavy i firmy bádající kolem „jádra“), v čemž vyniká na české straně Fakulta jaderná fyzikálně-inženýrská ČVUT i se svými dvěma školními reaktory: Golemem a Vrabcem.
Vědecká diplomacie po francouzsku
Právě francouzská ambasáda je ostatně v podpoře spolupráce s ČR dosti aktivní; o smyslu vědecké diplomacie hovořil vloni v létě ve Francouzském institutu i profesor Pierre-Bruno Ruffini, autor knihy Věda a diplomacie. Dobře známá jsou stipendia pro studenty-stážisty i doktorandy anebo už 21krát udělené ceny pro vynikající mladé vědce z Česka. Od loňska vybírá komise vítěze hned v šesti kategoriích: chemie, lékařství, počítačové vědy, farmacie, jaderný výzkum a humanitní/společenské vědy. Letos předávali ceny dvaceti Čechům tři francouzští nobelisté. „Nepracujte jen kvůli své kariéře, pracujte pro vědu. Pokud máte vášeň pro vědu, budete úspěšní,“ řekl Serge Haroch (Nobelova cena za fyziku v roce 2012).
V hledáčku Francouzů jsou i nová výzkumná centra v ČR – ať již laserové Extreme Light Infrastructure (ELI), k jehož pojetí přispěl i čerstvý nobelista Gérard Mourou, anebo lékařské ICRC-FNUSA v Brně specializující se na nemoci srdce. Před časem jej proto navštívil i vědecký atašé Mathieu Wellhoff. „Rozvoj spolupráce s výzkumníky francouzských institucí je jednou z našich priorit, protože francouzská věda má v Evropské unii významnou pozici. Francie je například třetím největším příjemcem grantů z programu Horizon 2020 podle finančního objemu,“ chválil Martin Pavlík, ředitel Fakultní nemocnie U svaté Anny. Brněnští vědci již spolupracují s kolegy v Lyonu (epigenetika, stárnutí) nebo Montpellier (kmenové buňky).
Francouzské inovativní firmy jsou silné v chemii, farmacii i strojírenství (ve středočeském Kolíně vyrábí v továrně TPCA vozy Peugeot a Citroën), tudíž si hledají partnerství často na technických univerzitách. Kontakty si vybudoval ve Francii jistě i kybernetik Josef Šivic, jenž tam v roce 2013 získal v ústavu INRIA startovní ERC grant, přičemž dnes bádá na jedné ze součástí ČVUT, v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC). A není bez zajímavosti, že docent Vladimír Velebný z firmy Contipro, tedy jedné z nejúspěšnějších biotechnologických firem v Česku, která vyrábí přípravky pro léčbu a kosmetiku z kyseliny hyaluronové, kdysi bádal v Paříži (1983 až 1984) a inspiroval se v lyonském institutu kůže.
Věcem „pod kůží“, pod povrchem, by měli rozumět i společenskovědní experti, kteří již celé dekády nacházejí inspiraci ve francouzském myšlení a osobnostech typu Foucaulta, Derridy či Barthese. Již od roku 1991 v Praze působí institut CEFRES, jenž se před pár lety proměnil v badatelskou platformu za přímé účasti Akademie věd ČR a taktéž Univerzity Karlovy.
Autor: Martin Rychlík
Článek vyšel v anglické verzi na webu www.czech-research.com.
