„Odorik musel být zvídavý člověk,“ říká o poutníkovi ze 14. století sinolog Vladimír Liščák, jenž o něm napsal 662stránkovou knihu. Mnich českého původu vyrazil do Číny i Tibetu před 700 lety.
Musel to být úžasný počin. Někdy před 700 lety – patrně od roku 1314 či 1318/19 – už byl mnich Odorik z Pordenone na cestě do Asie. Zahájil ji v Itálii, neboť se narodil ve Furlansku, a na cestách po Indii, Indonésii či Číně strávil desítky let. Zpátky do Evropy se ze dvora velikého chána v Chánbályku (Pekingu) vrátil až kolem roku 1330, kdy bratru Vilémovi nadiktoval vzpomínky. V nich například píše: „Znamením vznešenosti v této zemi (kraji Manzi, v Číně) jest míti dlouhé nehty. A proto někteří si nechávají růst nehty palců, až nehty obtáčejí ruce. Pokud jde o ženy, jsou pokládány za krásné, mají-li malé nohy. Proto mají tu matky tento zvyk: narodí-li se jí dcera, chodidla jí svazují, a tak způsobují, že noha nemůže ani trochu růsti,“ uvádí pokračovatel Marka Pola s částečně českým původem. Odorik zemřel roku 1331.
První popisy bankovek
Podle sinologa Vladimíra Liščáka z Orientálního ústavu Akademie věd, jenž po řadě dílčích studií nyní vydal o Odorikových osudech 662stránkovou knihu, jsou právě zmínky o dlouhých nehtech a mutilacích noh, tzv. zlatých liliích, jasným dokladem, že Odorik v Číně ve 14. století vskutku byl a nevymýšlel si, jako tomu bylo třeba v případě jiného tak řečeného Mandevillova cestopisu.
Dalším důkazem, že Odorik Čínu navštívil, je rovněž jeho popis „moře nefritu“, což byl veliký opracovaný kus nefritu, který ve 13. století dostal chán Chubilaj (Kublajchán) od barmského krále. „Dnes je vystavený v Pekingu, v parku Pej-chaj, kde jsem před pár lety i byl a viděl jej na vlastní oči. Ten Odorikův popis je velmi přesný,“ řekl LN Liščák. Podle něj již není o autenticitě Odorikovy cesty, stejně jako o té Marka Pola, pochyb. Oba mimochodem zmínili užívání papírových peněz v Číně, o nichž bratr Odorik zpravoval Evropu přesně takto: „V celé říši nikomu nic neplatí penězi, leda jakýmisi lístečky, které tam považují za peníze...“ Odorik navštívil zřejmě jako první Evropan Tibet, popsal též Lhasu.
V polovině 13. století začínaly intenzivnější kontakty Evropy s Čínou – ještě před slavným Markem Polem (a jeho Miliónem) se do Asie vydali poslové Vilém z Rubruku či Jan z Plano Carpini, k němuž se načas přidal i jistý Štěpán (nebo Česlav) Čech, o němž však mnoho nevíme. Asi výpravu opustil někde u Kyjeva...
V případě Odorika jsme na tom lépe; je známo okolo 130 rukopisů – poměrně stručného – cestopisu. Dříve se o něm psávalo výslovně jako o „bratru Oldřichu Čechovi z Furlanska“, neboť jeho otec byl dle jednoho z přípisů vojákem sloužícím králi Přemyslu Otakaru II. (= odtud „Boemus“). Dá se tedy spekulovat, že Odorik byl „poloviční Čech“. Sám Liščák užívá jen variantu s Odorikem, která byla ve Furlansku běžnější a je německého původu.
Asi dvacet let práce
Kolik času věnoval přípravě knihy? „Bude to něco málo přes dvacet let,“ říká přední orientalista. Prošel archivy, porovnával různé verze. „Pro mě nejzajímavější byla asi středověká velština,“ vypráví Liščák. V českých fondech je pět latinských rukopisů – v Praze, Brně či ve Vyšším Brodě. Téměř prý neexistují dvě stejné verze, stejné opisy. Dílo, v němž Odorik píše i o foukačkách s jedovými šipkami na Jávě či kanibalismu v jihovýchodní Asii, se šířilo ve středověké francouzštině, kastilštině, němčině i italštině. „Ten úplně původní zápis se ovšem nezachoval,“ líčí Liščák, jenž se věnuje i tématu křesťanských misií.
Vyprávění „polovičního Čecha“ vyšlo prvně česky až roku 1962 péčí Františka Gela. „Bohužel není znám středověký převod do češtiny. Je pravda, že obecně se o Odorikovi v Česku málo ví, což je i jedním z důvodů, proč jsem knihu napsal. Příliš o něm nevěděli ani zdejší františkáni,“ dodává Liščák, který s nimi od roku 2005 na problematice Odorika spolupracuje i s ohledem na uvažované svatořečení. Knize se tedy dostalo i požehnání a byla pokřtěna otcem františkánem.
Dle autora práce, v níž nechybí soupisy pramenů a četné ohlasy na cestu, musel být Odorik velmi zvídavý i pracovitý člověk. Nosil vous i vystříhanou tonsuru. Pohřben je dnes v Udine, přičemž po smrti byl františkány, kteří sepsali jeho údajně zázračné skutky, velmi oceňován. Roku 1755 byl blahoslaven a v roce 2002 byl zahájen proces směřující k jeho svatořečení.
Autor: Martin Rychlík
Text vyšel v Lidových novinách 29. června 2019
