Masarykova univerzita zavádí – jako první u nás – povinné habilitace v cizím jazyce. Chce být mezinárodnější. Od roku 2021 bude udělovat titul docenta pouze autorům prací předložených v angličtině nebo jiném světovém jazyce – a to podle zvyklostí daného oboru.
„Dnes byla na filozofické fakultě obhájena habilitace, kterou psala Češka německy o byzantské literatuře. Oponenti z Vídně a Kypru. A prý že to nejde,“ tweetoval Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity (MU).
Ač řada českých škol či fakult už nyní „tlačí“ své studenty a doktorandy ke psaní diplomek a disertací v angličtině (už běžně tomu bývá v biologii či chemii), takový mezinárodní přesah odborných prací ještě není zdaleka samozřejmý... Připomínek bývá, kvůli specifikům různých oborů, plno.
Dlouhá a místy i vášnivá debata o tom, jak zajistit co nejdůvěryhodnější oponenturu habilitací, se rok vedla na MU. „Shodli jsme se, že v českém prostředí je prakticky ve všech oborech lokální komunita tak malá a provázaná osobními vazbami, že musíme proces peer-review (hodnocení), otevřít mezinárodní komunitě. Naše univerzita usiluje o to, aby soutěžila v globálním měřítku s předními univerzitami a to nejde bez toho, aby byla kvalita habilitačních řízení ověřena v mezinárodním prostředí,“ řekl LN Bek. Takto nastavené nároky na vědeckou habilitaci zavede Masarykova univerzita nejspíše jako první veřejná vysoká škola v Česku.
V Olomouci nepovinně
„Univerzita Karlova zatím nic takového nechystá,“ říká Václav Hájek, mluvčí největší školy v zemi, jež má sedmnáct fakult. Na některých z nich, třeba na Přírodovědecké fakultě UK, se už řadu let odevzdávají cizojazyčné doktorské disertace, mnohdy i magisterské diplomky.
Na druhém nejstarším vysokém učení v ČR, na olomoucké Univerzitě Palackého, mohou být anglicky psané habilitace předloženy, ale nejsou povinné. „Žádné omezení neplánujeme,“ řekl LN prorektor Petr Bilík. Výhody cizojazyčných prací jsou zjevné. „Například v přímé vazbě na publikační činnost ve světovém jazyce. Nevýhody lze shledávat u některých specifických oborů přímo souvisejících s českým jazykovým zázemím. Příklad? Je sice možné, ale snad i zbytečné, habilitovat na téma,staroslověnština‘ v jazyce, do nějž bude poměrně složité konkrétní terminologii převádět,“ vysvětluje Bilík.
Pražské ČVUT habilitační řízení v angličtině podporuje. „Je běžnou praxí, že pokud je přítomen – třeba i mezi diváky u veřejné přednášky – někdo, kdo nerozumí česky, přechází jednání do angličtiny. Vedení ČVUT podporuje internacionalizaci komisí, přitom očekáváme, že letos bude asi polovina habilitačních komisí s mezinárodní účastí. Uvažujeme o zavedení plošné povinnosti řízení a spisu ve světovém jazyce,“ sdělil LN Zbyněk Škvor, prorektor pro výzkumnou činnost. Například loni se jednoho takového jednání zúčastnil díky mezinárodnímu pojetí i Jan Woerner, ředitel Evropské kosmické agentury (ESA).
Přibudou také disertace?
Věda je výsostně nadnárodní činnost, takže by její výsledky měly být globálně srozumitelné i hodnotitelné. Se zavedením cizojazyčných docentur však ne všichni souhlasí. „Diskuse byla rozsáhlá, otevřená, místy kontroverzní, a přesto kolegiální. Samotné hlasování senátu skončilo 27 hlasy pro, 5 proti, další se zdrželi. Mezi odpůrci návrhu jsou kolegové, kterých si odborně i lidsky vážím, neshodneme se ovšem v hodnocení míry rizika,“ uvádí Bek. Kupříkladu část kritiků se obává obtíží při překladu specifické české terminologie, další se prý bojí úpadku odborné češtiny v důsledku upřednostňování cizího jazyka.
„První argument považuji za relevantní pro některé speciální případy oborů, jako je právo. Obava o český jazyk kvůli jedné habilitační práci se mi zdá přehnaná; moji učitelé psali i v době socialismu většinu studií německy a přitom vládli překrásnou češtinou,“ říká muzikolog Bek. Škola počítá s možností udělit výjimku, třeba docentům české literatury, ale to musí schválit vědecká rada univerzity. Do roku 2021 je čas se na změny připravit, jenže u docentů to možná neskončí. „Již vedeme diskusi, zda by neměl následovat požadavek i na disertační práce v cizích jazycích,“ říká Bek.
Autor: Martin Rychlík
Článek vyšel 10. 5. 2017 v Lidových novinách.
