„Jsou dvě země, které jsou ve vědecké diplomacii napřed. A to Spojené státy americké a Velká Británie,“ říká Pierre-Bruno Ruffini, francouzský autor ojedinělé knihy, jež vyšla v češtině.
Francouzsky v roce 2015, dva roky nato anglicky a teď i česky. „Ano, je skutečně hned třetí v řadě,“ řekl LN Pierre-Bruno Ruffini, autor knihy Věda a diplomacie – nový rozměr mezinárodních vztahů, která vyšla pouhý rok po vydání v nakladatelství Springer. Ekonom, jenž má za sebou zkušenosti rady pro vědu a technologie z francouzských ambasád v Rusku a Itálii, v ní popisuje význam poměrně nového oboru.
Přestože zmínky o tom, aby byli vyslanci bystří a „omrkli“ technologie cizích zemí, známe již ze starověké Indie, teprve v poslední dekádě dostává vědecká diplomacie přesnější kontury. Načrtly je mimo jiné významné vědecké společnosti, jako jsou britská Royal Society nebo American Association for the Advancement of Science (AAAS).
Módní i užitečný obor
Jak Ruffini v nové knize připomíná, jde vlastně o tři dimenze vztahů: vědu v diplomacii (kdy vědci dodávají expertízu pro mezinárodní témata typu diskusí o otázkách klimatu či o energetice), diplomacii pro vědu (podporu svých vědců, studentů a projektů na mezinárodní scéně) a vědu pro diplomacii (jako předvoj či mírnění politického napětí mezi státy). „Američané přikládají této dimenzi vědecké diplomacie značnou důležitost,“ píše v úvodu Ruffini.
Čím to, že kniha vychází tak záhy v češtině? „Ze svého působení v Rusku se znám s Vladimírem Majerem, který pro francouzskou vědeckou diplomacii též pracoval, a ten zprostředkoval české vydání v Academii. Navrhl také přidání pasáží o Česku a Maďarsku,“ říká ekonom, jehož celé téma vědy a diplomacie během osmi let působení na ambasádách hodně zaujalo. Rozhodl se tak jít hlouběji a vydal k tomu patrně první specializovanou knihu vůbec.
„Je to hlavně anglosaské, ale také francouzské téma. Z nových zemí EU začali Maďaři s vědeckou diplomacií jako první, mají asi deset lidí na svých ambasádách, kteří se plně věnují vědě. U vás je to poměrně nová věc, máte pouze dva. Vědecká diplomacie je dnes i trochu módní téma, takže Česko následuje příklad řady dalších zemí,“ říká Ruffini. První dva české vědecké atašé v Izraeli (2015) a USA (2017) prosazovala Sobotkova vláda, hlavně její vicepremiér pro vědu Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL). Ruffini v pražském francouzském institutu debatoval o možném přínosu takových diplomatů s odborníky včetně někdejšího předsedy Akademie věd ČR a prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše. Ten napsal k českému vydání knížky předmluvu.
„Hlavními úkoly (diplomatů) mají být prohlubování vztahů a navazování partnerství s klíčovými institucemi, reprezentace české vědy na odborných fórech, podpora mobility vědců a propojování českých výzkumných týmů se špičkovými zahraničními firmami. Bylo by logické v tomto trendu pokračovat a uvažovat v příštích letech o vyslání dalších vědeckých diplomatů do zahraničí,“ píše Drahoš. Takoví vyslanci mohou významně pomoci ekonomickým zájmům státu.
Zajímaví i kvůli brexitu
Jaké modely vědecké diplomacie jsou úspěšné? „Jsou dvě země, které jsou napřed. A to Spojené státy americké a Velká Británie. Mají i něco, co shledávám velmi případným: vědecké šéfporadce, kteří poskytují rady vládě i různým ministerstvům. To považuji za užitečné, neboť se do politiky přidává vědecký rozměr. Líbí se mi i model Švýcarska, jež má své švýcarské domy v Brazílii, Číně či USA, kde propagují svoje success stories z byznysu i inovací,“ říká Ruffini. Sami Francouzi mají síť zastoupení asi v padesáti státech včetně Česka. Aktivní v Praze je též expert britské ambasády Otakar Fojt, jenž byl nedávno, jak psaly LN, oceněn coby nejlepší pracovník globální Science Innovation Network (SIN).
Právě Velká Británie by mohla být tou evropskou zemí, kam by Ruffini doporučil vyslat našeho dalšího diplomata. „Jeho úkolem bývá úžeji propojit vědecké komunity. Kdybych měl tedy někoho uvést, tak se mi zdá, že smysl by to mělo ve Spojeném království,“ míní Ruffini v souvislosti s brexitem a otázkou dalšího vztahu Británie k Evropské unii.
Prací takového atašé bývá propagace národních zájmů a vědců, komunikace mezi univerzitami či institucemi typu francouzského CNRS či Akademie věd ČR, organizace konferencí a přednášek význačných vědců, reportování o silných stránkách výzkumu v dané zemi, ale i podpora doktorských studií, včetně doktorátů s dvojími školiteli. „Univerzity by si měly hledat dobré partnery v cizině; nemusí jich být moc, zato dobrých,“ říká Ruffini, jenž působil i jako rektor univerzity v Le Havru v letech 2000 až 2005.
A kdo se tedy na vědeckého diplomata hodí? „Myslím, že by to měl být někdo, kdo má zkušenosti s managementem vědy, měl by mít akademický background, nejlépe doktorát Ph. D. Musí mít schopnost nadhledu, poněvadž jednáte o tématech od fyziky až po archeologii, a také by měl mít cit pro vyjednávání s rozličnými partnery,“ uzavírá profesor.
Autor: Martin Rychlík
Článek byl publikován 15. 6. 2018 v Lidových novinách.
Pierre-Bruno Ruffini
- Francouzský profesor ekonomie a mezinárodních vztahů. Bývalý diplomat.
- Je autorem knihy Věda a diplomacie: Nový rozměr mezinárodních vztahů (francouzsky 2015, česky 2018).
- Působil jako poradce pro vědu na francouzských ambasádách v Rusku (2007 až 2010) a v Itálii (2010 až 2013).
- V letech 2000 až 2005 byl rektorem univerzity v Le Havru, kde stále působí a přednáší.
