Bohatství v rozmanitosti, chudoba v kvalitě. Lesk žebříčků a bída studie vysokých škol.

Špičkové zahraniční školy nedoháníme, ale vzdalujeme se jim. Vinou akademiků i politiků. Podobně zaostáváme v jiných oblastech a vysoké školství je jednou z příčin. Tato a podobné lokální studie mlží, problémy nevidí, a tím se na mizérii podílí.

Autory zřejmě irituje, že by někdo mohl být lepší než ostatní. Není to typicky české? Připomíná to soutěže pro naše vinaře. Těch je tolik, že nějakou medaili dostane každý – a o to jde. Ukázat, že jsme všichni stejně dobří! Jenže nejsme. Ale pokud své chyby nevidíme, nemůžeme je napravit! Proto se za světem opožďujeme a všechny (!) naše univerzity se v mezinárodních žebříčcích propadají. Autoři studie reagují podivně: Tvrdí, že mezinárodní žebříčky jsou spatně a my je máme ignorovat. Podobně se propadají naši fotbalisté a na jejich poslední úspěch na mistrovství světa jsme už dávno zapomněli. Tak mezinárodní soutěž ignorujme a napišme si svou studii, ze které vyjde, že jsme všichni dobří i ve fotbale.

Postřehy

Nejprve shrnu hlavní postřehy. Univerzity jsou na světě rozmanité. Liší se zaměřením, cíli, způsobem financování - a proto také typy výsledků. U nás je to jinak, tady k řízené diverzifikaci nedošlo. Naše školy se liší jen výsledky! Zaměření a cíle jsou nejasné; zákony, předpisy a pravidla financováni pro všechny stejné. Taková rozmanitost není bohatstvím, ale zmatkem. Studie to však nevidí a slepě se raduje.

Autoři nerozlišují zaměření od kvality, snahu od výsledku, cíle od reality. Pětihvězdičkový herec hraje a hraje dobře. Jednohvězdičkový herec hraje, ale špatně. Ale kdo nehraje, není jednohvězdičkový, ten prostě není herec vůbec! Výzkumná univerzita musí mít špičkový výzkum – je to její cíl a láká na něj studenty z celého světa. U ní se výzkum hodnotí. Ale proč hodnotit výzkum regionální, profesní, nevýzkumné univerzity, pokud na výzkum nedostává peníze? Výzkumná univerzita hledá nejlepší studenty po světě, a není důležité, kolik jich má z blízkého okolí. Naopak pro regionální univerzitu je „domácí adresa“ to hlavní. Nemá-li dost studentů z regionu, je na zavření.

Světové univerzity jsou vnitřně homogenní – v zaměření i kvalitě – a tak má smysl je hodnotit vcelku. Fakulty nejsou navenek důležité, není je přes hranice vidět. Naše školy jsou „slepence fakult“ s velmi rozdílnou kvalitou. Proto je vhodné hodnotit fakulty samostatně, což studie dělá. Proč ale autoři bez diskuse považují takovou rozdílnost fakult jedné školy za správnou a dokonce výhodnou? Vůbec si nevšimli, že ve světě to je jinak?

Zahraniční benchmarky studii chybí, určitě by se hodily. Přesto je lokální pohled jejím rysem a ne nutně chybou. Respektovat „domácí specifika“ je choulostivé, ale někdy se může hodit. Proč toho studie nevyužívá? Nikdo se nediví, že mezinárodní žebříček považuje Slováky na českých školách za cizince. Nerozlišit je při pohledu zblízka, je však trestuhodné. Chtějí snad autoři vážně tvrdit, že Slováci na brněnských školách svědčí o velké „ceně těchto škol ve světě?“

Studii prostupuje - možná i motivuje - odpor k mezinárodním žebříčkům. Taky se od nich liší. Uznávané žebříčky přesně deklarují svou metodiku a uvádějí data, která lze ověřit. Třeba pomocí Web od Science. Školy v žebříčku lze porovnat, principiálně i konkrétně, pořadí, údaj či metodu verifikovat nebo falzifikovat. Podezřelé umístění lze zpochybnit. Studie naopak metodiku přesně nepopisuje. Neuvádí ani data, a dokonce na ně ani řádně neodkazuje! Neurčitá reference „Zdroj: MŠMT“ čtenáři v hledání a ověřování nepomůže. Zdroj „vedení fakult“ zas u nás není vzorem pravdivosti a spolehlivosti. Konečně, na rozdíl od žebříčků, jsou některé ukazatele studie nesprávné a jiné přímo legrační.

Ukazatele žebříčků autoři „tvrdě kritizují,“ ale jen do chvíle, než nějaký sami použijí – to se hned chlubí, že stejný ukazatel používají i mezinárodní žebříčky. Když někde autoři nahradili mezinárodně užívaná kritéria vlastními, je to k velké škodě! Jako když k hodnocení vědy použili RIV místo WoS. Na žebříčcích jim také vadí údajně malé a nepřímé zastoupení kvality výuky. Překvapivě, i ve studii dimenze kvality výuky chybí, a její nepřímé zastoupení jinde je diskutabilní.

Mnohá tvrzení autorů nejsou doložena, a přesto na nich zakládají další úvahy. Mně tedy není vůbec zřejmé, proč je „rozmanitost fakult uvnitř jedné školy dobrá věc?” Mají pro to autoři nějaké vysvětlení, když už ne důkaz? Pak jsou tam tvrzení vyloženě komická.

Pokud se naše školy mění každým dnem, tak proč učitelé, metody a obsah zůstávají pořád stejné? Proč se ty omílané ostrůvky excelence nerozrůstají? Proč vinou špatného zákona ovládají naše univerzity průměrní a podprůměrní akademici? Proč nevítězí lepší myšlenky, ale vlivové skupiny? Proč každý hájí svoje zájmy a ne zájmy školy? Proč se rozhoduje tajně, a nikdo nenese osobní zodpovědnost? Proč je zápecnictví ceněno a inbreeding vychvalován? Proč nejsou rozšířena přijímací řízení v západním stylu, s inzeráty po světě a s výběrem nejlepšího z desítek z uchazečů výběrovými komisemi, na vyšší funkce mezinárodními? Ba ne, kdyby, jak tvrdí autoři, „Vývoj byl u nás podobný jako v jiných zemích, ale navíc mnohem rychlejší“, tak bychom se za světem neopožďovali a naše univerzity by se v mezinárodních srovnáních pořád nepropadaly!

A koho by napadlo, že jdeme vlastní cestou, že je to u nás sice jinak, ale možná lépe, tomu doporučuji cestu kolem světa. Ne, opravdu nejsme na špici světového vývoje, opravdu nejsme mistři světa! A ani v univerzitách, ani v ničem jiném. Když si to nejprve nepřiznáme, nikdy jimi nebudeme. Mlžící studie rozhodně nepomáhají! Tolik na úvod. Ve druhé části se podrobněji vyjádřím k tématům, která studie zmiňuje nebo rozebírá.

Proměny a diverzita

V úvodu studie zmiňuje proměny vysokých škol. Autoři hbitě přeskakují sem tam a nakonec to vypadá, že je vše doma i ve světě stejné. Není! To potvrdí každý, kdo pár let pracoval na dobré zahraniční univerzitě.

V civilizovaných zemích najdeme různé typy univerzit. Ať už se dělí podle dopadu, nejvyššího udělovaného titulu anebo zaměření, typy jsou obvykle tři:

1. mezinárodní/doktorské/výzkumné;
2. národní/magisterské/výukové;
3. regionální/ bakalářské/profesní.

K rozřazení dochází rozhodnutím! Ať už to rozhodnou aktéři externí (zakladatelé, zaměstnavatelé, státní a veřejná správa, politici a další stakeholders), anebo interní (škola si „vybere sama“), rozhodnutím se vše mění: Každý typ školy má jiné cíle a úkoly, jiný způsob financování, jiný způsob práce a jiný způsob hodnocení. Škola zaměřená „do světa“ tam samozřejmě shání studenty i peníze. O uznání a hodnocení přirozeně bojuje na mezinárodním kolbišti. A naopak. Čím blíže je škola zaměřena, tím více peněz z blízkého okolí dostává a tím více se svému okolí zodpovídá. Tím více má místních studentů, ti mají slevy na školném, rozdíly dotuje „místo“ a region.

Nic takového se u nás nestalo. Chybí diverzifikace vstupů - tedy zadání, cílů a financování. Pokud dochází k různosti, pak jen na straně výstupů a výsledků, které jsou – při stejném systému financování – dost rozdílné. Klobouk dolů před školou, která se rozhodne nedělat výzkum, nemít doktorandy a nečerpat na to peníze! Obdiv škole, která se rozhodne (!) věnovat svému regionu a plnit jeho potřeby, za jeho peníze a pod jeho kontrolou! Takovou školu bych nehledal v mezinárodních žebříčcích, tu bych hodnotil regionálně. Kolik však takových veřejných škol znáte? Já ani jednu! Protože rozmanitost u nás nevzniká rozhodnutím, ale rozdílnou ne-schopností. Taková rozmanitost není bohatstvím, ale bídou.

Vnitřní heterogenita

Ve světě bývají univerzity vnitřně homogenní? Stanford je ve všech oborech výzkumný a ve všech moc dobrý. V Backwoods bych nobelisty nehledal a úroveň všech fakult bude asi tak stejně špatná. Každému záleží na jménu školy, fakulty nejsou zvenku vidět. Slýcháme, že někdo je „absolvent Harvardu“, má „magistra z CalTechu,“ studoval „matiku na MIT.“ A také jméno profesora: „Studoval u Boyda na Stanfordu!“ I já vždy říkám „pracoval jsem na ETH.“ To stačí, na fakultu se mně nikdo nikdy nezeptal. Protože to je jedno. Všechny fakulty jsou tam výborné, všechny „stejně zaměřené.“ Špičkové univerzity nemají špatné ani regionálně zaměřené fakulty. Na regionálních školách nejsou světové fakulty. Tak to prostě v civilizovaném svět chodí.

U nás ne! Naše univerzity jsou heterogenní, mezi fakultami jsou nebetyčné rozdíly - v kvalitě, výsledcích, hodnotách a cílech. Důsledek špatných zákonů, vina akademiků a jedna z hlavních brzd rozvoje. Autoři studie heterogenitu z nepochopitelných důvodů vítají a chválí! Doslova píší, že heterogenita „nepochybně přináší mnohé jiné hodnoty a výhody.“ Škoda, že autoři neuvedli, jaké. Já žádné nevidím! A je to ještě horší. Stejně heterogenní jsou i fakulty. Často jsou slepence dobrých a mizerných kateder, mezinárodních a regionálních týmů. Protože vývoj přes senáty neovlivňují katedry lepší, ale ty průměrné a podprůměrné.

Mezinárodní žebříčky

Na zavedených a respektovaných mezinárodních žebříčcích univerzit vadí autorům studie snad úplně všechno. Pár výroků vyberu a budu komentovat. Vadí jim, že „neustále poutají pozornost nejen současných a budoucích studentů, ale také představitelů vysokých škol, tvůrců vzdělávacích politik a dalších zainteresovaných partnerů včetně zaměstnavatelů?“ Ano, poutají, na rozdíl od této studie. Proč asi?

Také vadí, že se „podle míry zastoupení vysokých škol v různých žebříčcích usuzuje na úroveň vysokého školství celé země, vybírají se partneři pro mezinárodní spolupráci, navrhují se společné studijní programy a v zahraničí se zakládají pobočky nebo se vybírají instituce, kam posílat nejlepší domácí studenty, případně jim i zaplatit státní stipendium.“ No a? Také se podle nich orientují zaměstnavatelé a uchazeči o studium! Dokonce autorům vadí, že „Řada zemí například koncentruje značné prostředky na menší počty institucí s cílem dosáhnout posunu v žebříčcích mezi světovou špičku.“ No a proč ne? Zřejmě nechtějí být zeměmi průměrných?

Autoři žebříčkům dále vyčítají údajné „jednostranné či omezené zaměření, často na nejsnáze měřitelné veličiny, tedy zejména na kvantitativní monitorování výzkumné činnosti“ čímž je „nepřípustně redukována rozmanitost rolí, funkcí a aktivit vysokých škol na jediný rozměr.“ Ponechme stranou zbytečnou emotivnost, ale na nejsnáze měřitelné veličiny se omezuje i tato studie! Žebříčky rozhodně monitorují výzkumnou činnost mnohem lépe. Počty nobelistů, WoS citace na učitele, příjmy za výzkum a další časté mezinárodní ukazatele ukazují kvalitu výzkumu lépe než RIV, použitý autory. Žebříčky přirozeně hodnotí to, co zajímá jejich uživatele, ale jednostranné nejsou.

Legrační je přání „přesunout pozornost od žebříčků nejlepších vysokých škol k nejlepším vysokoškolským systémům.“ Hodnocení škol a hodnocení systémů jsou prostě různé věci! Studenty, rodiče i zaměstnavatele zajímá hodnocení konkrétních škol. Student si musí školu dobře vybrat - studuje přece jen jednu, dvě nebo tři školy? Hodnocení systémů je důležité pro vlády, politiky a daňové poplatníky. Mělo by. Ty naše nezajímá vůbec, ale to je na jinou debatu. Při srovnání systémů vyvstává otázka, co vlastně srovnávat? Nejlepší školy, nejhorší nebo průměr? Autory studie a další zastánce průměru varuji: Nebude země bez alespoň několika mezinárodně úspěšných škol odsouzena k průměru, odchodu domácích talentů a „nepříchodu“ talentů odjinud? Opravdu máme být zemí průměrnou? Zemí průměrných škol a montoven?

Ano „v USA vedle dvoustovky špičkových univerzit funguje také několik tisíc velmi průměrných vysokoškolských institucí.“ A proč je to automaticky špatně? USA jsou nejúspěšnější zemí světa, vždy na čele pokroku a demokracie! Možná je tohle naopak nejlepší systém? „V Německu funguje kolem 150 kvalitativně mnohem spíše srovnatelných univerzit.“ Ano, jenže Němci si v poslední době uvědomili nedostatek excelence a proto vybrali a výrazně podpořili několik málo elitních škol!

Metodika

Zatímco žebříčky kritizují, svou vlastní studii autoři chválí. Tvrdí, že jejich metodika je postavena „na rozboru několika stovek z různých zdrojů získaných údajů.“ Ale proč chybí přesné odkazy na tyto zdroje? Proč nelze data ověřit, pro zajímavost i kontrolu? Dnes přece jde zdroje napojit přes jeden klik? Proč nejsou alespoň základní data přímo ve studii? Proč nejsou na jejím webu? Kde vlastně jsou? Nechci být paranoidní, ale čtenáře napadne ledasco.

„Žebříčky neříkají takřka nic o kvalitě jejich vzdělávací funkce, přestože jejich základním cílem bylo pomoci studentům při výběru vysoké školy.“ Tohle je od autorů chucpe! Kvalitu výuky a její dopad na rozvoj myšlení, osobnosti, znalostí a dovedností studentů nelze posoudit přímo, snadno a objektivně. Proto to nedělají žebříčky – ani studie! Všichni užívají jen nepřímé ukazatele! Ukazatele v žebříčcích - počet učitelů na žáka; poměr zahraničních studentů k domácím; poměr zahraničních učitelů k domácím; vědecká sláva a úspěchy obhájené v mezinárodní konkurenci a jejich dopad na světovou komunitu; názory akademiků z jiných škol; a názory firem-zaměstnavatelů z celého světa na absolventy – svědčí o kvalitě výuky poměrně dobře a objektivně. Určitě lépe, než stejně nepřímé – jak jinak – ukazatele používané autory. Studie měří kvalitu výuky podivně, „kvalifikační strukturou učitelů,“ tedy počty titulů, které sama fakulta a škola svým zaměstnancům uděluje podle doma upečených nároků a zájmů! Méně vypovídající a méně spolehlivé kritérium si snad ani nelze představit.

S penězi nemůže veřejná instituce manipulovat tak snadno jako s počty docentů. Proto je autoři nevyužili? Vysvětlení, že „museli upustit od použití finančních údajů, protože je sice máme zmapovány na úrovni jednotlivých škol, ale již zdaleka ne na úrovni jednotlivých fakult. Do analýz tudíž nemohly být zařazeny například ukazatele zohledňující úroveň výnosů, investičních i neinvestičních dotací a příspěvků nebo dotací na výzkum, vývoj a granty“ je těžko obhajitelné. Fakulty mají oddělené účetnictví a jako veřejné instituce musí údaje poskytnout. Já tuším problém jinde: Fakulty možná nechtějí ukázat, kolik peněz získávají na darech či smluvím výzkumu, například od regionálních firem, prostě proto, že skoro žádné nedostávají. Ono se snadno povídá o regionální, průmyslové a praktické důležitosti, o těsné spolupráci. Ale když se to má prokázat na penězích, snadno to ošidit nelze.

Nejvíce metodických problémů jsem našel v dimenzi Vědecká, výzkumná a tvůrčí orientace! Použití problematických dat z RIV namísto WoS jsem už kritizoval. Autoři ještě používají „podíl studujících v doktorských studijních programech ze všech studujících.“ Těžko si v našem prostředí představit méně spolehlivý ukazatel. V doktorském studiu jsou tu obrovské rozdíly a prostý podíl doktorandů neříká nic! Někde přijmou každého, jinde si přísně vybírají. Někde s doktorandy denně pracují, jinde je nevidí týdny. Špatné doktorandy někde včas vyhazují, jinde je udrží ve stavu roky. Proč tam raději nezahrnuli počet hotových doktorátů? Ani to v našich podmínkách neznamená mnoho - někde jsou v komisích cizinci ze slavných škol, jinde se práce píší česky; někde se před obhajobou vyžaduje článek v Q1 časopise a student už má pár WoS citací, jinde se nepožaduje skoro nic. Přesto alespoň ti nejneschopnější nedostudují ani na špatných pracovištích. Jenom tam začnou a léta vydrží. Dalším ukazatelem je index „vyjadřující odbornou kvalifikační úroveň zaměstnanců vysokých škol a jejich fakult.“ Po přečtení mě napadlo, že si z nás autoři dělají legraci? Věda se přece hodnotí podle výsledků a ne podle titulů? Tituly jsou tu nesrovnatelné - vždyť si je školy a fakulty udělují samy, podle vlastních pravidel, a jak se jim zachce.

V dimenzi Mezinárodní otevřenost a atraktivita mě zaráží, že vedle podílu cizinců a mobility u studentů, nezajímá autory totéž i u učitelů? Přitom mezinárodní žebříčky podíl cizinců mezi učiteli běžně hodnotí. Nedovedou si autoři představit cizince jako učitele? Nevědí, že by v akademickém prostředí měli být? Pro zajímavost, na naší katedře tvoří cizinci z celého světa skoro polovinu tvůrčích pracovníků.

Také v dimenzi Zájem uchazečů a úroveň studentů mají autoři zmatek. Podíl přijatí / přihlášení, a podíl zapsaní /přijatí jsou standardní ukazatele přitažlivosti školy. Ten první má být co nejmenší, ten druhý co největší, to je každému jasné. Proč ale studie započítává i podíl zapsaní / přihlášení? Za prvé je prostým součinem předchozích dvou ukazatelů, a tedy žádnou novou informaci nepřináší! Navíc, jak má být ideálně velký? Když je součinem co největšího a co nejmenšího? Jak je přesně použit, autoři tají?

Při vědomí jednostrannosti a snadné ovlivnitelnosti nemám obecně nic proti dimenzi Názory studentů a absolventů, proč ne? Do konkrétních šetření nevidím, autoři mi v tom nepomohli, ale jejich rozpornost a nejspíš malá statistická průkaznost budí pochybnosti. Stejně tak budí pochybnost některé konkrétní otázky: Proč se ptát na možnost kombinace studia s jinými aktivitami? Nemá být hlavní činností studenta samotné studium? Nemá podle pravidel ECTS průměrný student studovat 40 hodin týdně, tedy plnou evropskou pracovní dobu? A jak může proboha student vědět, jestli je jeho fakulta „v rámci ČR nadprůměrná nebo podprůměrná“? Kolik pak různých fakult asi zná, aby je mohl férově porovnat? Nesmyslnost ukazatele odborná kvalifikace akademických pracovníků jsem už kritizoval. Ale proč je zamíchán i mezi názory studentů a absolventů, nad tím zůstává rozum stát?

... a po práci legraci

Objevených závad je ještě víc, ale už mne to nebaví. Na závěr už jen odměna těm, kteří to snad až sem dočetli. Nejlegračnější tvrzení studie o „permanentní modernizaci českého vysokého školství, jež se po roce 1990 projevila nejen v několika etapách zavádění viditelných systémových reforem, ale především neutuchajícím proudu méně zřetelných inovací různého druhu a úrovně, které probíhají na všech možných úrovních vysokoškolského systému i jednotlivých institucí.“ Humor to je, ale dost černý: Pokud si budeme pořád něco nalhávat, naše univerzity lepší nebudou.