Ach, ty zatracené univerzitní žebříčky

Vzhledem k výhodné poloze a ekonomickému výkonu země si ani ty nejlepší české univerzity v mezinárodních žebříčcích nevedou dost dobře. Přitom již uběhlo více než čtvrt století od pádu komunismu a státního dirigismu. Chlácholit nás může, že lépe na tom nejsou ani sousední post-komunistické země. Zveřejnění každého nového žebříčku sice u nás vyvolá diskuse, ale prim v nich hraje buď účelová kritika jejich metodiky nebo alibistické výmluvy. Nápadů, jak by naše univerzity mohly zařadit dvojku, je pomálu. Nějaké nápady bych tedy vrátil do hry.

České univerzity se v mezinárodním srovnání propadly

S výše uvedeným titulkem otiskly Lidovky (29.9. 2016) článek Martina Rychlíka, který reaguje na nové výsledky mezinárodního žebříčku THE. Byť se o hodnocení výzkumu a vývoje (VaV) zajímám, světové univerzitní žebříčky sleduji již spíše jen po očku. Moc se ani nepouštím do četných diskusí, které zveřejnění každého žebříčku vyvolá. Na můj vkus jsou žebříčky příliš černou datovou skřínkou. Autoři i těch solidnější žebříčků totiž dají člověku nahlédnout do metodologie a zdrojových dat jen v omezeném rozsahu. Podívejte se třeba, co píší o konstrukci dílčích indikátorů citovanosti výzkumných výsledků (THE | QS). Po přečtení se člověku v hlavě honí více otázek než před ním.

Žebříčky ale pro jejich nedokonalosti nezatracuji. Vím, že pro hodnocení vysokých škol není žádný nástroj dokonalý. Zavřít oči, nehodnotit, neposuzovat, nesrovnávat a nepřemýšlet o hybatelích trendů je sice pohodlné, ale neodpovědné a nejhorší z možných řešení. Přímo o žebříčcích ale psát nechci.

Mnoho příspěvků v české diskusi výsledků žebříčků představuje spíše účelovou než věcnou kritiku. Častou reakcí jsou také alibistické výmluvy a přenášení zodpovědnosti na někoho jiného - na stát, na nedostatek peněz, atp. Stále čekáme na zásadnější kroky alespoň ze strany ambicióznějších a zodpovědnějších z fakult našich veřejných vysokých škol (čest a sláva světlým výjimkám).

Co místo účelové kritiky žebříčků a výmluv udělat následujícími kroky?

Bezpodmínečně a explicitně si zakázat akademický inbreeding, tedy najímání vlastních absolventů do akademického sboru.
Na vysokých školách, fakultách a katedrách přestat používat kafemlejnek, vládní datový automat, k hodnocení a řízení.
Přestat s alibisticky výmluvami na dlouhodobou neschopnost státu připravit a zorganizovat hodnocení výzkumných organizací a svižně se dohodnout na vlastním hodnotícím protokolu (alespoň ve skupině ambicióznějších, zodpovědnějších univerzit) a připravit a zorganizovat si normální hodnocení VaV, jako to dělá již roky AV ČR.
Dát si bobříka neremcání na nízkou veřejnou podporu, dokud vysoká škola v řádném otevřeném mezinárodním peer-review hodnocení VaV veřejnosti neodhalí, k čemu a jak moc je její VaV, financovaný dominantně z veřejných prostředků, společnosti užitečný.
Zatlačit v jednáních s ministerstvem školství na změnu normativního financování škol tak, aby stát přestal financovat školy i podle nadstandardně dlouhých studií a neúměrného podílu nedokončovaných studií, aby se razantněji snížily kvóty na dnes příliš vysoký podíl státem financovaných studentů přijímaných do navazujících magisterských programů na těch fakultách, kde jsou na štíru s kvalitou VaV. A ruku v ruce s tím si restrukturalizovat kurikulární obsah bakalářských programů, aby se s bakalářským titulem dalo na trhu práce lépe uplatnit.
Smířit se konečně s realitou (ani středo-levicová vláda více peněz VŠ nedá) a podpořit zavedení zastropovaného školného doprovázeného bezrizikovými studentskými půjčkami s rozumným úročením a umožnit tak výrazné posílení chudých rozpočtů kvalitnějších a ambicióznějších veřejných vysokých škol.
Zavést si vlastní transparentní pravidla pro podnikání a spolupráci akademiků se soukromým sektorem.