Matěj Búřil: Transfer technologií očima transferového právníka

Ať už chceme, nebo ne, právo je všude kolem nás. Když nastoupíte do prostředku hromadné dopravy, uzavíráte s poskytovatelem příslušné přepravní služby smlouvu. Když zapomenete zaplatit za svoz komunálního odpadu, právně „omisivně“ jednáte. Takto bychom mohli v podstatě pokračovat donekonečna. Své životy nežijeme ve vakuu, ale ve spletitém systému norem a v právním státě. Můžeme diskutovat o jeho úrovni, kvalitě, efektivitě, přebujelosti byrokracie, vymahatelnosti práva a podobně, ale buďme upřímně rádi, že byť jde o nedokonalý systém, jej máme. Bez práva, jeho vymahatelnosti a příslušných institucí by totiž panovala anarchie, případně situace podle známého rčení anglického filozofa Thomase Hobbse „člověk člověku vlkem“. Právní normy a obecně pak systém práva nám stanovují mantinely pro naše právní jednání a určují „základní pravidla hry“.

Transfer technologií, o kterém zde budeme hovořit, má tyto formální rámce jasné – právo duševního vlastnictví a jeho ochrana (zejména autorská práva, průmyslová práva), závazkové právo (uzavírání smluv a dohod), oblast veřejného financování vědy (veřejná podpora, grantová schémata) apod. Jak to s právem v transferu technologií v ČR je a co vlastně duševní vlastnictví znamená, si řekneme na následujících řádcích.

Často slýcháme, že co právník, to názor. Z pohledu právního laika bývá toto tvrzení mnohdy nepochopitelné a nesmyslné, neboť se prý stačí podívat do zákona, a tam je přece vše napsané. Anebo obdobně v případě smlouvy – rozhodující přeci je, že co si strany ujednaly ve smlouvě, na čem se dohodly, to platí. Kéž by to však bylo tak jednoduché. Mimo tyto formalizované a zhmotněné podoby práva v podobě zákona či smlouvy je tu ještě něco pro praxi mnohem důležitějšího, a to jejich interpretace a výklad. Tím se dostáváme k úvodní myšlence, že v právu není nic tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Na druhou stranu téměř vždy má každá situace nějaké řešení, pokud jsou strany ochotny se dohodnout, a rovněž pokud jsou schopny akceptovat určitou míru ústupků vedoucích ke konsensu nebo kompromisu.

V transferu technologií a obecně na pozici in-house podnikového právníka, který má na starosti komplexní procesy a mechanismy dané instituce včetně jejich posuzování či uvádění do souladu s právem (tzv. compliance), vše řečené platí dvojnásob. Na úrovni legislativní bojujeme nezřídkakdy s výkladem, interpretací a implementací (resp. jejich zaváděním do praxe), zejména evropského práva, jímž je většina české legislativy prosycena. Výslovně bych si dovolil zmínit autorský zákon, zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, a zejména pak komplex předpisů upravujících nedovolenou veřejnou podporu, která nás všechny obchází jak strašidlo, o kterém každý mluví, ale ještě ho nikdo nikdy neviděl.

Aktuálně velmi žhavým tématem s velkým právním dopadem je rovněž „open access“ publikování, resp. spíše komplexnější „open science“, o kterých teď můžete slyšet ze všech stran. Nic proti „otvírání vědy“ s cílem posílení šíření myšlenek, vědomostí, dat, reprodukovatelnosti a transparentnosti, které jsou bezesporu bohulibé. Nesmíme však opomenout zcela zásadní dopady na transfery technologií a komercializaci duševního vlastnictví, které jsou primárně „uzavřenými systémy“. Zásada „open as possible, closed as necessary“ pak nabývá na veledůležitosti, a každá instituce realizující transfer a komercializaci si pak bude muset nastavit kvalitní a smysluplné interní mechanismy, procesy a vnitřní předpisy pro vybalancování těchto dvou pomyslných protipólů. Nezřídka pak budeme muset umět přejít z jedné strany spektra na druhou, tedy zejména umět otevřené operativně uzavřít tak, abychom nezabili veškerý komercializační potenciál výsledku aplikovaného výzkumu, a zvláště pak možnost jeho průmyslověprávní ochrany (např. patentu). Tímto ovšem nechci myšlenku „open science“ nijak deklasovat, neboť bezpochyby má své místo, a čím dál častěji se ozývají hlasy, že otevřenost může ve finále potenciál komercializace vědeckých výsledků posílit a posunout mnohem dále. Nezbývá než se těšit na další vývoj v této oblasti.

Na smluvní úrovni se zase nacházíme často rozkročeni napříč právními úpravami různých zemí, rozdílnými právními systémy (např. autorské právo je výrazně teritoriální), a zejména pak rozdílnou právní mentalitou. Anglosaský a kontinentální právní okruh už bychom jakž takž měli zvládnutý, problém však nastává, pokud vědec přijde s úžasným nápadem navázat spolupráci např. s Keňou se záměrem dovážet a zkoumat části těl ohrožených živočichů. Pak teprve nastává správné právní „peklo na zemi“. Když už se dopídíme k uzavření nějakého kontraktu s takto vzdálenou zemí, je pak stěžejní i to, zda strany daný smluvní vztah shodně vykládají a interpretují, a zda jsou ochotny se jím vůbec řídit.

Samostatnou kapitolou, o které by bylo možné napsat habilitační práci, jsou pak i velmi zvučné a populární akademické spin-off společnosti, tedy obchodní společnosti zakládané zaměstnanci akademických institucí nebo těmito institucemi samotnými za účelem komercializace duševního vlastnictví vzniklého na této instituci. Zní to krkolomně, ale podstatné je, že jde o pomyslný vrchol komercializace – například pokud vše ostatní selže nebo pokud tomu všechny indicie nasvědčují a jeví se to jako nejvhodnější řešení. Jde o často složitou a náročnou cestu, jak uvést vědecký výsledek do praxe. Pokud se však povede a společnost nejen vznikne, ale rovněž se i prosadí a začne žít svým životem, benefity pak převáží nad jakýmikoliv prvotními překážkami. Za omyl ovšem považuji, že každé transferové pracoviště by mělo zakládat spin-off společnosti jako na běžícím pásu. Smysl to má pouze tam, kde je to efektivní, ekonomicky a byznysově smysluplné, všemi zúčastněnými podporované a chtěné (včetně mateřské instituce), kde si to zakladatel řádně zvážil, pevně si za svým rozhodnutím stojí a je ochotný věnovat tomu svůj čas, energii a prostředky. A zejména pak, kde tomu odpovídá i příslušný vědecký výsledek. Z právního pohledu jde v případě zakládání spin-off společností o velmi komplexní proces zahrnující i pro transfer netypické právní disciplíny, jako je korporátní, pracovní nebo daňové právo. To pak takový transferový právník oprašuje studentské vědomosti nebo se obrací pro pomoc a spolupráci. Vývoj v této oblasti ovšem v posledních letech nabral na obrátkách, a to mimo jiné díky komercializačnímu modelu externího transferového pracoviště (tzv. SPV), který umožňuje větší flexibilitu a efektivitu při zakládání spin-off společností. Zde jsme ovšem tak trochu v právním vakuu, neboť zde faktický vývoj předbíhá ten právně-legislativní, jak tomu v praxi velmi často bývá. Zmíněný výklad a interpretace právních norem jsou pak o to důležitější a potřebnější. Dovolím si doporučit sledovat vývoj v této oblasti, neboť se domnívám, že aktuálně zdolávané výzvy a jejich výsledky budou udávat budoucí trendy.

Smutně se pak jeví pozice státních příspěvkových organizací, kterými jsou například fakultní nemocnice, jež jsou svázány velmi zkostnatělými předpisy o hospodaření s majetkem státu (státní příspěvková organizace svůj majetek totiž nevlastní, hospodaří s majetkem státu, který jí byl svěřen), a kterým by se hodila nová právní forma (např. v minulosti navrhovaný model „univerzitních nemocnic“). Těm je tato cesta „pravých spin-off společností“ s účastí mateřské instituce de facto zapovězena.

Na závěr své úvahy si dovolím skromný apel – mějte prosím s námi právníky shovívavost a pamatujte, že čím dříve s námi příslušný transferový nebo komercializační případ zkonzultujete, tím to pro vás v budoucnu může být jednodušší. Na začátku se sice mohou objevit určité „porodní bolesti“ a na první pohled se může zdát, že vše jenom komplikujeme. Za to, že se díky tomu vyvarujete např. žalobě a případnému soudnímu sporu, správnímu řízení, nezpůsobilým výdajům nebo nějakému jinému postihu, to snad ale stojí.

 

Autor: Matěj Búřil

Článek vyšel v aktuálním čísle časopisu pro vysokoškolskou a vědní politiku AULA (29/2021), který je v online formě dostupný zde. Časopis AULA vydává Centrum pro studium vysokého školství.

---

Centrum pro studium vysokého školství vzniklo v roce 1991 transformací tehdejšího Ústavu pro rozvoj vysokého školství jako příspěvková organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a od roku 2007 působí jako veřejná výzkumná instituce CSVŠ v.v.i. zřízená MŠMT. Zkoumáme široké spektrum témat napříč těmito oblastmi: vysokoškolské systémy a jejich fungování, mezinárodní rozměr terciárního vzdělávání, problematika vysokoškolských studentů a absolventů (Absolvent 2018, Eurograduate, Eurostudent VII, apod.), třetí role vysokých škol a univerzit a nebo digitalizace terciárního vzdělávání.