Názorník: Co by vyřešilo finanční situaci doktorandů?

Myslíte si, že by současnou problematickou finanční situaci doktorandů řešilo nejlépe plošné navýšení stipendií, systém grantů pro školitele či něco jiného? 

Ing. Rut Bízková

Ředitelka Středočeského inovačního centra, bývalá předsedkyně Technologické agentury ČR

Myslím, že není možné zásadním způsobem omezit počet studentů na vysokých školách. Na druhé straně by se mělo vážně uvažovat o tom, kdo má být doktorandem. Opravdu jich má být tolik? Co je cílem doktorského studia? Máme snad tak nekvalitní vysokoškolské studium, že se v doktorandském studiu teprve doktorandi “dovzdělávají”? Občas to tak vypadá… Podle mého názoru není možné, aby se doktorandi někde živili a vedle toho absolvovali doktorandské studium. Do tohoto prostředí příliš nevidím, ale myslím, že na vstupu by měla být laťka hodně vysoko a do doktorského studia by měli vstoupit jen ti nejlepší, ti by však měli být financováni tak, aby se “své” věci mohli věnovat naplno a ze všech sil.

Mgr. Lukáš Dvořáček

Molekulární biolog, doktorand na Přírodovědecké fakultě UK, místopředseda ČAD, předseda Fóra Věda Žije!

Evropská Charta a Kodex pro vědecké pracovníky doporučují, aby se k doktorandům a doktorandkám přistupovalo jako k začínajícím výzkumníkům a výzkumnicím. V Evropském prostoru se pod pojem „researcher“ běžně zahrnují všichni akademičtí pracovníci, od doktorandů až po profesory. Ideální by tedy bylo, kdyby doktorandi měli pracovní úvazky a plat odpovídající dosaženému vzdělání a náročnosti vykonávané práce (výzkum, výuka, práce v laboratoři, složité výpočty, rešeršní činnost apod.).

Status studenta (a s ním spojené stipendium) je problematický. Pokud je doktorand jednoduše student, tak proč nemají nárok na stipendium všichni prezenční studenti bakalářských a magisterských studijních programů? A pokud je tedy spíš začínající akademický/vědecký pracovník, tak proč se pro sociální systém jeví jako přesluhující student, resp. nezaměstnaný, jemuž se práce na doktorátu nezapočítává do výše důchodu a v případě žen do výše mateřské „dovolené“? O možnostech pořídit si hypotéku ani nemluvě… Krom těchto praktických aspektů, je třeba říci, že doktorandský status dále zapříčiňuje, že nejsou doktorandi většinou bráni ani jako plnohodnotní členové akademické komunity na daném pracovišti, přestože se (významně) podílejí na jeho vědecké produkci. Celé to v důsledku až nebezpečně připomíná akademickou verzi „Švarc systému“. Není proto divu, že si doktorandi a doktorandky hledají stabilní pracovní úvazky mimo akademickou sféru a doktoráty pak dělají o svátcích a po večerech.

Rozdíl v kvalitě doktorátů a obecně vědeckého výzkumu (který dělají všude na světě zejména v experimentálních oborech primárně doktorandky a doktorandi) v zemích, kde se k doktorandům přistupuje jako k běžným studentům, a v zemích, kde platí za začínající výzkumníky, tedy pracovníky, je markantní (zjednodušeně je možné tuto hranici vymezit v Evropě jako Západ a Východ). Jako ČAD proto požadujeme zásadní reformu doktorského vzdělávání, jejíž klíčovou součástí bude vnímání „dělání doktorátu“ jako práce na plný úvazek.

Jak toho docílit? Jednou z možností je, že by většina prezenčních doktorandů participovala na grantech svých školitelů. To se v současné situaci, kdy je poměr institucionálního a účelového financování VaVaI na úrovni cca 40 : 60 % (Mezinárodní audit výzkumu, vývoje a inovací v ČR, Technopolis group 2011), bude realizovat jen velmi obtížně. Ve světě je běžné, že školitelé granty nevyužívají, na rozdíl od ČR, na „lepení“ svého platu (mají důstojně zaplacené institucionální úvazky), ale zaměstnávají na nich své doktorandy a postdoktorandy. Takovému modelu nevychází v ČR vstříc ani nastavení nejdůležitějších grantových schémat, v jejichž rámci jsou projekty často podávány na kratší dobu, než je řádná doba doktorského studia (např. GA ČR, tři roky).

ČAD je proto jasné, že taková výrazná reforma doktorského vzdělávání je „běh na dlouhou trať“. Abychom však „nepohřbili“ celou jednu generaci nadějných doktorandek a doktorandů, navrhujeme alespoň „zazáplatovat“ největší nedostatky tím, že se zvýší stipendium na takovou úroveň, aby ti, kteří ještě mají vůli dělat vědu, nebyli nuceni dělat prezenční (!) doktorát po (placené) práci a neodcházeli z akademické sféry. Zvýšení stipendia bude mít nepochybně dopad na počet úspěšně dokončených doktorátů i kvalitu dizertací. Zvýší se sice objem vynakládaných prostředků, ale zvedne se i efektivita jejich využívání (úspěšně dokončených doktorátů je méně než 50%, finanční situace doktorandů je uváděna jako jedna z hlavních příčin, viz šetření DOKTORANDI 2014).

Jako argument proti zvyšování stipendií přitom bývá často uváděno, že se doktorské studium potýká s tzv. „černými dušemi“, tedy doktorandy zapsanými do prezenčního studia, leč nevykazujícími žádnou, nebo jen minimální činnost, přestože jim plyne stipendium. Proti tomu se však ČAD nekompromisně ohrazuje. Není chybou samotných doktorandek a doktorandů, že se vysokoškolský systém neumí s tímto jevem vypořádat a nehodláme za to nést nezasloužené následky. Za ČAD říkáme: chceme dělat vědu a chceme ji dělat pořádně, na mezinárodní úrovni!

Prof. RNDr. Libor Grubhoffer, CSc.

Ředitel Biologického centra AV ČR, bývalý rektor Jihočeské univerzity

Zcela jistě, jakákoliv další příležitost k vylepšení finanční situace doktorandů je žádoucí, plošné navýšení stipendií jakož i patřičné grantové možnosti pro doktorandy, ty ostatně už dnes řada univerzit nabízí dokorandům sama v rámci interních grantových agentur, na Jihočeské univerzitě s tím máme výborné zkušenosti. Plošné navýšení v současné době ostudně nízkých stipendií je ovšem nutné, podporuji proto rozhodné kroky a protesty asociace doktorandů za tuto zcela zásadní věc. Realita doktorského studia má v naší zemi své další – a řekl bych – principiální problémy v samotné podstatě studia a jeho uskutečňování, s těmito problémy také velmi úzce souvisí i otázka finančního odměňování doktorandů. Je to na samostané povídání, ve stručnosti; také doktorském studijní obory/programy za bezmála čtvrt století fungování systému nežádoucím způsobem hypertrofovaly, čehož důsledkem je devalvace doktorského studia s nejrůznějšími konsekvencemi, nejvíce je to vidět v „měkkých“ oborech, ale nejenom tam je velmi často doktorská disertace pouze druhou diplomovou prací. Dosud ne vždy fungují dobře kontrolní mechanismy, obávám se, že jsou školy, které nikdy neměly získat akreditaci k uskutečňování doktorských studijních programů. Mrzí mě, že se v naší zemi nepodařilo prosadit myšlenku škol doktorských studií, jak je tomu v civilizovaných zemích ve světě, ty by měly patřičné nástroje k uskutečňování kvalitních programů a jejich kontroly. Mnohem lépe by se v rámci takových škol daly uplatnit zkušenosti z vědecké a jiné tvůrčí činnosti např. veřejných výzkumných institucí typu pracovišť Akademie věd, ale i dalších. To by nepochybně bylo ku prospěchu kvality absolventů doktorských studijních programů a současně ku prospěchu moderní lidské společnosti. Masifikace doktorského studia a s ní spojené plošné navyšování stipendií by určitě bylo to nejméně šťastné nesprávně motivující řešení.

Mgr. Michael Komm, Ph.D.

Místopředseda spolku Fórum Věda žije!

Plošné navýšení stipendií zcela jistě není nejlepší řešení, je to nesystémový krok, který ale v současné situaci dokáže rychle pomoci těm doktorandům, kteří se bez dodatečných úvazků nemohou věnovat vědě na plno. Podle mého názoru by doktorandi měli mít status zaměstnance, s veškerým zázemím, které k tomu patří (dovolená, odbory, odvody pojištění atd.), protože jejich aktivity jsou daleko více skutečnou vědeckou prací než studiem. Docela se mi líbí systém doktorského studia ve Francii, kde každý doktorand (a jeho/její školitel) má svůj grant, ze kterého je mu placena mzda. Tyto granty musí uspět v soutěži s dalšími, což vytváří tlak na zvyšování jejich kvality. To je velký rozdíl oproti současnému stavu v ČR, kdy se vysokým školám v podstatě vyplatí mít doktorandů co nejvíc a občas chybí důraz na kvalitu jak doktorského studijního programu, tak samotných doktorandů.

Prof. RNDr. Tomáš Opatrný, CSc.

Katedra optiky, Přírodovědecká fakulta UP, člen předsednictva RVŠ, bývalý člen RVVI

Pokud by se jen plošně zvedla stipendia aniž by se jasně stanovilo, kdo může mít kolik doktorandů, asi by to situaci příliš nezlepšilo. Byl by z toho jen ekonomický stimul přijímat doktorandy jakožto externě placenou pracovní sílu. Na naší fakultě musí každé pracoviště, které chce přijmout doktoranda, sehnat peníze na jeho zaplacení tak, aby ke stipendiu měl ještě jednou tolik navrch. Takže jen pracoviště, která jsou schopná sehnat dostatek grantů, si mohou dovolit doktorandy, a ti se pak nemají zas tak úplně špatně. Asi bych šel tímto směrem a celkově to řešil spíš tím systémem grantů, o které by školící pracoviště soutěžila.

Doc. RNDr. Martin Štěpnička, Ph.D.

Zástupce ředitele Ústavu pro fuzzy modelování a aplikace Ostravské univerzity

Obecně platí, že co je plošné, to není efektivní, nicméně doktorandi jsou natolik podfinancovaní, že zde bych se i za plošné navýšení přimlouval. Ale mělo by jít ruku v ruce s dalšími změnami. Platit armádu doktorandů, na něž nejsou kladeny nároky, je hýření prostředky, které mohly být účelně využity na ty nadané a pracovité. Například omezme počet doktorandů u jednotlivých školitelů dle jejich školitelských předpokladů. Školitel který nenapsal kvalitní publikaci, to nenaučí ani žádného doktoranda. Podívejme se oborově na indikace jednotlivých školitelů. Dejme jim „vouchery“ např. na 1-5 slušně zaplacených doktorandů. Po letech studujme, jaké výstupy měli daní doktorandi. Pokud špatné či žádné, počet voucherů snižujme až k nule. V opačném případě počet zvyšujme, ale musí zde být rozumný strop, jinak bude na pracovišti 30 doktorandů formálně pod jedním školitelem, ale fakticky je budou školit jeho kolegové.

Mgr. Michaela Trtíková Vojtková

Socioložka a demografka, spolek Věda žije!, Sociologický ústav AV ČR, doktorandka na Přírodovědecké fakultě UK

Myslím si, že věnovat se naplno Ph.D. studiu za stávajících podmínek v ČR prostě nelze, za 6000 – 8000 Kč měsíčně potřebujete druhou práci, a pravděpodobnost, že Ph.D. doděláte, se tím pádem rapidně snižuje. Navíc statistiky mluví jasně. Já osobně bych viděla stipendium minimálně ve výši 15 až 20 tisíc, plus by měl student/ka status zaměstnance/kyně. Míra dokončení Ph.D. je v ČR kritická a pohybuje se kolem 30 až 40% v závislosti na oborech. Pokud bychom měli funkční sytém, kdy školitel studenta/ku vede a věnuje se mu, pak bychom nemohli mluvit o tak alarmujícím faktu jako je podíl nedokončených Ph.D. studií.

Mgr. Martin Víta

Zakladatel webu researchjobs.cz, doktorand na Fakultě informatiky MU

Finanční situace „klasických“ doktorandů – tím myslím těch, kteří nastupují na prezenční studium bezprostředně po absolvování magisterského studia – není zrovna růžová, což s sebou nese řadu dalších negativních důsledků. Lze samozřejmě vymýšlet robustní systémová řešení sahajících až k legislativnímu ukotvení doktorského studia, k pracovně právním vztahům atd., ale obávám se, že v české praxi by z toho vylezl kočkopes, na kterého bychom navíc čekali ještě velmi dlouho. Plošné zvýšení stipendií sice vyřeší část problému, nicméně přineslo by řadu (neříkám, že nepřekonatelných) problémů. Jako výrazně schůdnější se mi jeví nové grantové programy současných poskytovatelů (ale i třeba komerčních institucí) pro školitele či ještě spíše pro skupiny školitelů. V rámci hodnocení těchto grantových žádostí by vznikl prostor pro „oddělování zrna od plev“, který by mohl doplnit proces akreditace doktorských studijních programů/oborů.

Mgr. Aleš Vlk, Dr.

Zakladatel portálu Vědavýzkum.cz

Musím se přiznat, že nevím, co v České republice bude či nebude fungovat. Chci upozornit na to, že v některých zemích se dokonce za Ph.D. studium platí, takže je těžké někde hledat osvědčené vzory. Z vlastní zkušenosti znám pouze nizozemský systém. Ten mi připadá docela zajímavý a z pohledu doktoranda jasný a motivující. Doktorand je ve speciálním zaměstnaneckém vztahu (AIO – assistant in training). Jeho úkol je zpravidla jediný – napsat kvalitní disertační práci. Takže žádné státní zkoušky, žádné chození do školy, většinou žádná výuka studentů. Koncentrace na zásadní a jediný cíl za maximální podpory školitele nebo školitelů, kterých může být více. Mimochodem, vlastní obhajoba disertace je už spíše společenskou záležitostí – prezentace výstupů práce před komisí a současně před rodinou a přáteli. Kniha leží již vytištěna před vámi na stole. Jen na okraj dodávám, že v době, kdy jsem v Nizozemí studoval (2003–2006), bylo dle tehdejšího nastavení financování celého systému pro vědecká pracoviště v podstatě nejvýhodnější „produkovat“ doktorské studenty. Stát za každou obhájenou a publikovanou disertaci platil určitou sumu, přičemž některé vysoké školy v rámci zvýšení motivace tuto sumu ještě navyšovaly ze svých rozpočtů. Jednalo se o desítky tisíc EURO. To už je dnes zase trochu jinak. Mimochodem, kvalita výsledných prací se hlídala kromě komise také tím, že disertace jsou ve většině případů psány anglicky, publikovány jako kniha, zveřejňovány na webech škol a rozesílány do knihoven celého světa. Takže si pracoviště nemůže udělat ostudu tím, že pustí do světa práci, která neodpovídá oborovým standardům…

Na závěr si dovolím poznámku o tom, že si nejsem jist, zda při počtu vysokých škol a fakult v České republice máme dostatek školitelů schopných a především ochotných se doktorandům věnovat. Možná by jich mohlo být méně, mohli by mít vyšší studijní úspěšnost, a tím by se mohlo zvýšit jejich finanční ohodnocení v jakékoliv formě. Ale to by pak nemohli doktorandi sloužit jako levná pracovní síla, což je bezesporu případ některých vysokoškolských pracovišť. To, že téma doktorského studia je aktuální a důležité, naznačuje například to, že se mu bude věnovat konference Knowledge, Research and Education Conference – KRECON 2017 v Praze. Sice se bude konat až 10 a 11. listopadu, ale už nyní je téměř celá kapacita sálu vyčerpána. Důležitost tématu také naznačují často emotivní příspěvky a diskuse na našem portále Vědavýzkum.cz.

PhDr. Petr Witz, Ph.D.

Postdok, Fakulta sociálních věd UK

Osobně se přikláním k většímu rozlišení doktorandů/ek pomocí systému odměňování v závislosti na kvalitě a počtu výstupů. Dle mé vlastní zkušenosti existují mezi doktorandy/kami velké rozdíly v přístupu ke studiu. Plošné navýšení stipendií by bylo nespravedlivé k těm, kteří jsou aktivní a mají hodnotné výstupy. Naopak by zvýhodňovalo ty, kteří studují spíše formálně a stipendium je pro ně jen vítaným „bezpracným“ přivýdělkem. Relativně dobře dle mého funguje systém tzv. center doktorských studií při jednotlivých pracovištích, která mohou pilným a talentovaným doktorandům/kám poskytnout lepší podmínky pro jejich nerušenou práci. Pokud navyšovat prostředky na stipendia, tak je vhodnější investovat právě do rozvoje těchto center sdružujících vynikající doktorandy/ky, kteří/které se chtějí věnovat akademické práci na plný úvazek.

 

Publikováno na portále ResearchJobs.cz.

Přečtěte si také Názorník na téma povinné zahraniční mobility doktorandů.