Umělecké veřejné vysoké školy zaujímají spolu s vysokými školami zaměřenými na společensko-vědní a humanitní vědy speciální postavení uvnitř českého systému fungování a hodnocení vědy. Díky nízkému povědomí o umělecké činnosti a jejích formách jsou tyto výzkumné oblasti zcela mimo hlavní proud takzvaných „tvrdých oborů“. S příchodem implementace Metodiky 17+ je nutné si klást otázky, jaké dopady bude mít hodnocení v jejím rámci na tyto školy a jejich budoucí vývoj.
Politika výzkumu a vývoje v České republice se významně rozchází s politikou evropských výzkumných priorit v oblasti společenských výzev. Zatímco na evropské úrovni jsou hlavními tématy klimatické změny, udržitelný rozvoj či inkluzivní společnost, česká věda by se měla dle Inovační strategie 2019-2030 orientovat především na indikátory ekonomické přínosnosti. Takový přístup nutí umělecké vysoké školy orientovat svůj výzkum pouze na zájmy komerční sféry, jejíž potřeby by nyní měly výzkumné organizace saturovat.
Veřejné vysoké školy zaměřené na umělecké a uměno-vědné obory stojí mimo ústřední pozornost celého systému výzkumu, vývoje a inovací. S ohledem na jejich počet se nacházejí v jakési „šedé“ zóně zájmu, a to i za vysokými školami věnujícími se společensko-vědním oborům, které si již, alespoň částečně, vydobyly jisté uznání. Politika výzkumu, vývoje a inovací cílí v České republice na dobře uchopitelné, takzvané „tvrdé obory“, pro jejichž potřeby je jak právní rámec, tak příbuzná problematika vytvářena. Nízké povědomí o výzkumu a vývoji na uměleckých vysokých školách pak determinuje celý systém hodnocení a plánování budoucího rozvoje výše uvedené sféry. Leitmotivy situace uměleckých veřejných vysokých škol jako výzkumných organizací jsou významné paradoxy, které vyčleňují tyto organizace na chvost činnosti a hodnocení jejich konkurentů. Otázkou, kterou si musíme klást je, zda se zde nabízí jiný model fungování, zda je žádoucí, a jaké přínosy a negativa by mohl přinést.
Jak již vyplývá z výše zmíněného, umělecké veřejné vysoké školy jsou ve výzkumu a vývoji zcela přehlíženy, přičemž lze uvést, že hlavní důvody jsou následující: jejich nízký počet, malé povědomí laické i odborné veřejnosti o náplni studia a předmětu výzkumu, nezájem o informovanost a neznalost typů výstupů tvůrčí a designérské práce. Čím nebo kým je tato situace zapříčiněna, ponechme stranou, neboť se pravděpodobně jedná o souběh několika faktorů jak na straně samotných škol (nedostatečná propagace a postavení se za vlastní zájmy), tak na straně tvůrců politik a jistým přezíravým přístupem od zástupců „tvrdých“ oborů.
Chabé znalosti o činnosti daného typu škol má pak několikeré nezamýšlené důsledky. V prvé řadě se jedná o paradoxní situaci, kdy jsou umělecké školy součástí celého systému hodnocení VVI a v požadavcích jsou tak postaveny na roveň velkým univerzitám typu Univerzity Karlovy nebo Masarykovy univerzity. Je zcela očividné, že tyto školy nejsou porovnatelné jak velikostí, personální obsazeností, rozpočtem, tak i okruhem zaměření a možnostmi výzkumných výsledků. Požadavky a kritéria hodnocení výzkumných organizací tak dopadají na různorodé a v zásadě neporovnatelné subjekty. Zároveň však, a to bych ráda zdůraznila, se díky těmto stejným (a tedy teoreticky rovným) podmínkám, doslova zneviditelňuje umělecká výzkumná činnost, která může nabývat mnoha podob. Umělecký, stejně jako společensko-vědní a humanitní výzkum, je marginalizován a přehlížen.
Považuji proto za důležité upozornit na aspekty, které mohou, byť možná neplánovaně, dopadat na určitý typ výzkumných oborů, typicky pak umělecké a společně s nimi i společensko-vědní a humanitní obory. Jedinou podmínkou jejich výsledků by neměla být aplikovatelnost a finanční ziskovost, ale rozvoj lidského vědění, poznání a rozvíjení společenských hodnot ve světle proměňujících se společenských výzev. Profitabilita nemůže být jediným ukazatelem excelence vědy, ačkoli některé z modulů Metodiky 17+ představují i jiné nástroje. I s ohledem na rétoriku Inovační strategie však můžeme předpokládat, že například posuzování společenské relevance bude rovněž ovlivněno potenciálem komerčního využití.
Pokud bude zachován současný systém hodnocení dle Metodiky 17+ bez širší diskuze o neporovnatelnosti některých výzkumných oborů a společenské důležitosti i těch výsledků, jež slouží k rozvíjení lidského poznání, vědění a celkového rozvoje společnosti, pak se přeci jen obávám postupné redefinice fungování takových výzkumných organizací. Redefinici fungování vidím v zásadě ve třech možných prognózách vývoje: první z nich je přizpůsobení se výzkumných organizací (v tomto případě vysokých škol), které podřídí svá vzdělávací kurikula zcela požadavkům aplikační sféry a trhu; dále nepřizpůsobení se a fungování pod hrozbou nedostatečné finanční podpory a devalvování společenského významu; a konečně zatřetí, vyjmutí neprofitabilně zaměřených výzkumných organizací ze stávajícího systému a zajištění hodnocení, které by reflektovalo jejich „speciální“ pozici vůči jiným vědním oborům.
Umělecké, humanitní a společensko-vědní studijní programy a výzkumná činnost stále zastávají jakousi defenzivní pozici, ze které musí obhajovat smysluplnost svojí existence. Často vidíme, že základní obhajovací taktika pramení z argumentu o akademické svobodě. Jak ale správně poznamenala Lisa Duggan, abychom mohli z defenzivní pozice vystoupit, je nutné se zasadit o viditelnost naší společenské relevance v oblastech, ke kterým byly vysoké školy zřízeny, a zároveň chápat provázanost kulturních, politických a ekonomických vztahů v dané zemi a době (Duggan 2013: 27-30, 40-42). V době, kdy jsou výše uvedené obory považovány za zbytečné, což vyplývá jak z politické rétoriky, tak z neustálé nutnosti svůj význam a pozici obhajovat, je obtížné za podporu bojovat. Jestliže budou umělecké vysoké školy stavěny do postavení „vysavačů daňových poplatníků“, a to samotnou politickou reprezentací, pak je nutné se obávat nového druhu vědecké totality, kdy z opravdu podstatných otázek celospolečenského významu (kam patří nejenom problematika obnovitelných zdrojů apod., ale i zpracovávání společenských témat prostřednictvím uměleckých prostředků) je odváděna pozornost pouze na ekonomický růst. Jednou z možností je pro české prostředí držet se evropských výzkumných priorit a nenivelizovat neporovnatelné obory.
Autorka: Timea Crofony
Článek je výňatkem z příspěvku na konferenci Veřejná politika v oblasti výzkumu, vývoje a inovací 2019. Celý text je k dispozici v konferenčním sborníku, který naleznete v příloze článku zde.
Timea Crofony
V roce 2013 dokončila magisterský studijní program na Právnické fakultě UK a po studiích působila ve veřejné správě, advokacii a na vysoké škole jako právnička, metodička spolupráce s aplikační sférou a koordinátorka genderové rovnosti. Od roku 2019 je členkou NKC – gender a věda, kde se soustředí na kulturní a institucionální změnu ve vysokém školství a výzkumných organizacích v rámci programu INTER-EXCELLENCE.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
