Věda je náročná a ne každý, kdo vystuduje doktorát, v ní musí zůstat. Mladí vědci čelí mnoha výzvám, které často vedou k rozhodnutí z vědy odejít. Od strukturálních, přes socioekonomické, až po ty individuální. Některé z nich jsou však výraznější či přímo specifické u žen. Výsledkem je snižující se zastoupení žen ve vědě na každém dalším kariérním stupni. Při příležitosti dnešního Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě přinášíme pohled bývalé vědkyně a naší spolupracovnice Venduly Lužné a dalších žen.
Ta čísla jsou notoricky známá. Na bakalářském a magisterském stupni tvoří ženy kolem 60 % všech studujících. Na doktorátu už muži drobně převažují. A potom se něco stane… a mezi vědeckými pracovníky, a hlavně těmi ve vedoucích pozicích, už ženy tvoří výraznou menšinu. Nemluvě o ženách v čele výzkumných institucí. Ty by se daly spočítat na prstech několika málo rukou.
Tématu zvažovaného odchodu z vědy se věnovaly v uplynulých několika letech vědkyně ze Sociologického ústavu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Marty Vohlídalové. Z jejich zatím nepublikovaných dat (z Výzkumu Genderové nerovnosti v akademických kariérách: organizační kontext jako faktor akumulace ne/výhod, financovaného Grantovou agenturou ČR) vyplývá, že nejčastějšími důvody pro zvažování odchodu z vědy byla na prvním místě nedostatečná výše finančního ohodnocení (60 % mužů a 63 % žen uvedlo tento důvod), následovaná nespokojeností se systémem hodnocení vědecké práce (37 % mužů a 35 % žen) a obecná frustrace z této práce (27 % mužů a 32 % žen). Dále se mezi nejčastějšími odpověďmi objevovala finanční nejistota, stres či časová náročnost. U žen se však vyskytují častěji než u mužů důvody, jako je špatná atmosféra na pracovišti, frustrace z nedostatečného vedení ze strany nadřízených, nároky na mobilitu, pocit vlastní nedostatečnosti (tzv. imposter syndrom) či sexuální obtěžování.
V posledních 12 měsících (v době sběru dat) podle zmíněného výzkumu zvažovalo odchod z vědy 46 % mužů a dokonce 56 % žen z celkového počtu 1 412 dotázaných akademiček a akademiků. Zeptala jsem se několika bývalých vědkyň, proč z vědy odešly, i těch, které to někdy zvažovaly, a přináším vám jejich příběhy, které jsou v některých případech na přání respondentek anonymizované z důvodu citlivosti sdělovaných informací.
Buď velkorysá a trpělivá
„Po přesunu na postdoka do zahraničí jsem zjistila, že mi nikdo na meetingu neskáče do řeči, a že mě slyší a reagují na to, co říkám. Zpětně jsem si tak uvědomila, jak velká bolest byla, aby mě v Čechách někdo vůbec vnímal. Kdybych se ozvala asertivněji, byla bych zase vnímaná jako problémová, hysterická. U vědeckých publikací jsem zase pozorovala, jak jsou ženy ve výčtu spoluautorů v ČR posouvány v pořadí na méně významné pozice. Když jsem se ozvala, bylo mi vysvětleno, že bych měla být velkorysá, a že se to časem srovná. Zajímavé bylo, že muži velkorysí být nemuseli, vždycky se to dělo jenom ženám. Zatímco v zahraničí si práce žen váží a o pozice v seznamu autorů nemusím (tolik) bojovat. Při diskuzi o možném návratu do Čech a založení vlastní skupiny mi bylo řečeno, že bych měla nejdřív získat ERC grant, a že teprve potom by se o tom dalo uvažovat. Zatímco u mužů jsem viděla, že se vraceli a zakládali skupiny s menšími úspěchy,“ popisuje tuzemský přístup na jedné z největších výzkumných institucí vědkyně, která momentálně působí na prestižní univerzitě v USA. Podobné komentáře tak zadělávají ženám ve vědě na zmiňovaný imposter syndrom – pocit vlastní nedostatečnosti překládaný také jako syndrom podvodníka, který se u vědkyň vyskytuje častěji než u mužů-vědců a podle zmiňovaného průzkumu je právě imposter syndrom jedním z důvodů zvažovaných odchodů z vědy.
Nežehli a pracuj!
„Během doktorátu mi na vánočním večírku šéf jiné výzkumné skupiny sahal na zadek, a říkal mi, že mi sežene místo v Německu, a jestli s ním půjdu ven. Podotýkám, že se to stalo během první půl hodiny akce, takže se to nedá svést na alkohol – i když ten by takové chování samozřejmě také neospravedlňoval. Od té doby si dávám pozor, abych nebyla nikdy s žádným šéfem skupiny o samotě, nebo měla alespoň nějakou únikovou cestu. Člověku každý takový zážitek zůstane v hlavě a ovlivní jeho chování do budoucna,“ popsala dlouhodobé dopady, jaké podobné chování má, vědkyně působící tou dobou na jednom z ústavů AV ČR.
„Ona sice nevěděla, co dělá v laboratoři, ale měla jiné přednosti, kterých si jsem plně vědom‘ – utrousil před mými bývalými kolegy šéf laboratoře,“ přibližuje motivace k výběru studentek jednoho z vedoucích laboratoře na Přírodovědecké fakultě UK další bývalá vědkyně.
„Školitel mi na doktorátu například řekl, abych po nocích nežehlila, ale pracovala – upozorňuji, že jsem o žehlení nikdy nemluvila,“ uvádí vědkyně, která v té době působila na AV ČR.
Jiná vědkyně, taktéž z AV ČR, popisuje, jaké postřehy jí sděloval šéf: „Můj vedoucí řekl, že se na mě pěkně kouká, když držím v ruce pipetu.“
Výčet podobných genderově/sexuálně zabarvených poznámek či přímo sexuálního obtěžovaní, kterým pravidelně čelí české vědkyně, by mohl být nekonečný – ostatně jako v mnoha jiných profesích. Ve vědě přicházejí často od vzdělaných lidí, kteří rozhodují o vaší budoucí kariéře či studiu, jsou to navíc chytří a po mnoha stránkách inspirativní lidé, jichž si až do podobného útoku vážíte a vzhlížíte k nim. Takové chování tedy může vést k demotivaci v akademické sféře setrvat.
Štěstí nestačí
Jedním z nejčastějších důvodů pro odchod z vědy bývá u žen rodina. Zahraniční stáže či dlouhodobé pobyty, tzv. mobility, jež jsou podmínkou pro získání většiny grantů, jsou ale zároveň překážkou pro vědkyně, které mají rodinu a například děti školou povinné (o grantových podmínkách pro rodiče jsme psali dvoudílný seriál – první díl, druhý díl). Akcentovaný je také nedostatek míst v dětských skupinách či jejich finanční nedostupnost. Nezřídka tak na hlídání dětí padne celý částečný úvazek, který v laboratoři během rodičovské dovolené dostanete. Pokud vypadnete na několik let z rozjetého vědeckého vlaku, je ohromně těžké se vrátit, i když tomu nově mají pomáhat také specifické návratové granty, o kterých jsme také publikovali článek. Donedávna byla také velkým problémem nemožnost získat peněžitou pomoc v mateřství pro studentky doktorského studia (o nové právní úpravě a jejích dopadech jsme psali zde).
Vedle těchto „velkých“ strukturálních obtíží jsou zde také ty „malé“, týkající se mezilidských vztahů, ať už na pracovišti či doma. Významné vědkyně, kterým se podařilo kariéru vybudovat a skloubit s rodinou a péčí o děti, často zdůrazňují, že měly štěstí na podporujícího manžela a šéfa, bez nichž by jejich úspěch ve vědě nebyl možný a možná by v ní vůbec nebyly. Naproti tomu v některých zemích je rovnoměrné rozdělení péče o děti standard a vědkyně ho nezdůrazňují jako nějakou výjimečnost. Bioložka Kateřina Sam k tomu v rozhovoru pro magazín Universitas poznamenává:
„V Kodani jsem viděla, jak funguje rovnoprávný systém. Chlapi jsou absolutně zvyklí dělit se o péči o děti a společnost to bere jako samozřejmost, instituce s tím počítají. „Moje dcera má narozeniny, žádný meeting!“ „Jedeme na výlet, sorry, meeting se nekoná.“ Někdy byl problém uhnat garanta mé stáže, byl pořád doma s dětmi. Jenže on to vysvětloval: „Žena je s nimi dopoledne, já odpoledne.“
Důležitá je však samozřejmě i podpora a atmosféra v práci. Volbu pracoviště, kde bude vědkyně či vědec pracovat na svém doktorátu či postdoku, ovlivňuje mnoho faktorů, jako je téma, místo a prestiž instituce. Jenže pro to, abyste s dětmi zdárně dokončila doktorát, či pokračovala ve své vědecké dráze, je potřeba trošku jiná osobnostní výbava vedoucího a nastavení daného pracoviště, než jste potřebovala v době, kdy jste děti ještě neměla.
Proto jsem se nestačila divit, když jsem v momentě otěhotnění během postdoku přestala pro šéfa i své kolegy jako vědkyně v podstatě existovat. „Když nemůžeš do laboratoře, můžeš mi aspoň vařit kafe,“ řekl mi například jeden starší kolega. Šéf mi zase jednou v odpovědi na ranní pozdrav ukázal na chodbě prstem na rostoucí břicho a začal se smát. Jiný kolega mi řekl, že nemá partnerku, protože: „Podívej se na sebe, mohl bych dopadnout jako ty.“ Tyhle drobné narážky a komentáře potom vedou nejenom k nechuti setrvat v dané laboratoři a podkopají důvěru ve vaše vědecké schopnosti a další směřování.
I v českém vědeckém prostředí lze však samozřejmě najít pozitivní příklady. Chemička Hana Macíčková Cahová v rozhovoru pro magazín Universitas zmiňuje třeba bývalého ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Zdeňka Hostomského, který jednak učinil systémová opatření pro podporu rodičovství:
„Náš bývalý ředitel Zdeněk Hostomský ustanovil institut podpory pro ženy na mateřské. Když pracujete s malým dítětem ve věku od narození do asi čtyř let, dostáváte slušný příspěvek k platu, který pokrývá nějakou část financování jeslí nebo chůvy. Záleží na úvazku, podle toho se ten příspěvek pohybuje.“ Zdeněk Hostomský dále také Hanu Macíčkovou Cahovou podpořil slovně, když stála před otázkou, že chce vést skupinu a zároveň čeká dítě:
„Když jsem čekala druhou holčičku, zakládala jsem si zrovna skupinu na ÚOCHB. Přišla jsem za ředitelem s tím, že jsem těhotná. On byl úžasný, prý jestli se na to sama cítím, tak on udělá maximum, abych to zvládla. Jsem přesvědčená, že hodně lidí by mi řeklo: „Víš co, poroď, odkoj si to. A tak za tři roky přijď, uvidíme.“ To se nestalo.“
Kam ženy nejčastěji odcházejí?
Častou volbou pro ženy, které z vědy chtějí odejít – ať už z některého z výše zmíněných důvodů či nikoliv, jsou projektové pozice v grantových kancelářích výzkumných institucí. Jedná se o administrativní pozice, které mohou být pro někoho lépe slučitelné s rodinným životem a vědě přesto blízké. Například v asociaci CZARMA (Česká asociace manažerů a administrátorů ve výzkumu), která tyto pracovníky sdružuje, bylo v roce 2023 z celkového počtu 509 členů 80 % žen.
V projektové kanceláři pracovala po odchodu z laboratoře také Blanka Collis. Žena, která má za sebou magisterské studium v Cambridge, doktorát v britském Sheffieldu či postdoka na Oxfordu a Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB), po letech strávených v top vědeckých institucích zjistila, že už ji práce vědce nenaplňuje.
„S nějakým předsudečným zacházením jsem se na své cestě převážně zahraničními akademickými laboratořemi nesetkala, výzkum mě bavil, ale měla jsem pocit, že zkoumat do detailu dva tři proteiny není to, co bych chtěla dělat po zbytek kariéry. Zároveň jsem v tom období byla aktivní v organizaci iniciativy Postdoc Club na ÚOCHB – setkávání postdoků k různým soft-skills, sdílení zkušeností, organizaci panelu ke grantům a rodičovství a podobně. Díky tomu jsem byla v obecném povědomí, a když kolegyně z projektové kanceláře hledala někoho jako zástup za mateřskou, tak jsem nabídku pozice rozesílala mezi kolegy/ně postdoky a studenty, a nakonec se na tu pozici sama přihlásila a stala se projektovou manažerkou. V rámci kanceláře pomáháme vědkyním a vědcům připravovat projekty do grantových soutěží: mapujeme a aktivně vyhledáváme příležitosti, do kterých se mohou hlásit, čteme a shrnujeme zadávací dokumentace, pomáháme s přípravou projektů, rozpočtů. Také s vědci a vědkyněmi připravujeme podklady pro různé stáže. Tahle práce s jednotlivci, kteří pak i díky naší pomoci vycestují do zahraničí a vrací se plni nových zkušeností a poznatků, mě baví nejvíc,“ popisuje svoji nedávnou roli a cestu k ní Blanka, která se nyní, stále na ÚOCHB, věnuje podpoře profesního rozvoje juniorních vědkyň a vědců a podpoře rovných příležitostí v rámci oddělení podpory výzkumu.
„Myslím, že ženy tyto pozice často vyhledávají proto, že se jednodušeji kloubí s péčí o malé děti než věda v laboratoři. Administrativa se dá jednodušeji dělat z domova a po večerech, když jsou například děti nemocné. Zároveň je to práce, kterou mohu nechat za dveřmi kanceláře a vrátit se k ní další den s prázdnou hlavou. V neposlední řadě mám po mnoha letech řetězících se smluv na dobu určitou smlouvu na dobu neurčitou a nějakou finanční jistotu. A navíc – moje zaměstnatelnost je nyní přesoborová – jako grantová specialistka můžu tuhle práci dělat na filozofickém, stejně jako na fyzikálním ústavu, na vysoké škole či v neziskové organizaci,“ dodává Blanka Collis, která na své současné práci oceňuje také to, že se díky projektům, které spravuje, seznámí s mnohem širší škálou témat a oborů.
Svobodná volba, ne z nouze ctnost
„Na doktorát jsem šla s tím, že mě věda baví a chci se jí věnovat dlouhodobě. Přišel do toho covid a doba chaosu, do laboratoře jsem moc nemohla, ale tlak na rychlost dokončení práce byl stále stejný. Ze strany šéfa bylo velké očekávání, že budeme v práci i o víkendech a po večerech. To jsem ale dlouhodobě nevydržela, nedokázala jsem nikdy vypnout hlavu, a nakonec jsem víkendy striktně vypustila. Potom jsem se ale dozvěděla, že o mně školitel trousí, že kdybych makala víc, tak jsem doktorát mohla mít už dávno hotový. Byl extrémní v mikromanagementu, když byl někdo pomalejší, tak ho začal až chorobně hlídat. Navíc jsem neustále žila v nejistotě, jestli na mou pozici budou peníze, všechny institucionální úvazky byly obsazené seniorními vědci až do důchodu. Už v průběhu doktorátu jsem tak zjistila, že jej sice chci dodělat, když už jsem do toho vložila tolik úsilí, ale dále ve vědě pokračovat nebudu,“ popisuje důvody ke svému opuštění vědy Jitka, v té době studentka biologie na Univerzitě Karlově.
„Spousta lidí se mě ptala, proč jsem se do toho teda vůbec pustila. Nicméně zkušenosti a znalosti, které jsem načerpala v průběhu doktorátu i moje přirozené organizační tendence jsem jednoznačně uplatnila při své současné pozici,“ přibližuje Jitka svou cestu od vědy k vědeckému PR, kde působí nyní.
Vědecká komunikace je tak pro vědkyně další možností, kam napřít své znalosti z vědy a využít spoustu soft-skills, které získaly během doktorského studia. Komunikaci vědy se tak stále častěji věnují ženy mající vědecký background, a tudíž vhled do systému výzkumné práce. To přináší nejen záruku určité expertízy při pokrývání odborných témat, ale také snazší komunikaci s vědci samotnými, kteří mají důvěru, že jejich téma příliš nezjednoduší a pomohou jim najít správný balanc mezi srozumitelností a odborností předkládaného tématu. Potvrzuje to i Barbora Šmídová, popularizátorka vědy na Univerzitě Karlově a event manažerka projektu Zeptej se vědce, ale nakonec i já, která jsem po postdoku v oblasti molekulární biologie a spolupráci s redakcí VědaVýzkum.cz nastoupila do pozice popularizátorky vědy na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Zmíněné příklady ukazují, že odejít z vědy není ostuda nebo podřadnost. Žádná z námi oslovených žen, která z vědy odešla, nelitovala toho, že vystudovala doktorát a vědě se věnovala. Přineslo jim to zkušenosti v time-managementu, analytickém myšlení či vystupování před publikem. Věda není jen práce, ale i způsob myšlení. Také pro mě byla předchozí vědecká kariéra klíčová pro získání potřebných znalostí a zkušeností, jež mohu uplatňovat na současné pozici, která s vědou úzce souvisí, a přispívat tak celému vědecko-výzkumnému ekosystému. Krásné a důležité pozice jsou jak ve vědě, tak mimo ni.
A co naopak ženám ve vědě pomáhá, kromě lepšího systémového nastavení, jako je třeba dostatek zařízení péče o děti, flexibilnost grantů a hlavně rovné podmínky? Mohou to být příklady úspěšných vědkyň. „Je pro mě hodně motivující vidět ženy ve vedení vědeckých skupin či celých institucí. To mi pomáhá vidět cestu za vlastní vědeckou skupinou jako reálnou možnost,“ říká vědkyně působící na prestižní univerzitě v USA zmíněná výše.
Tak pěkný Mezinárodní den žen a dívek ve vědě a hodně úspěchů ve vědě bez nepříjemných zkušeností!
Foto: Vendula Lužná, Kateřina Sam, Blanka Collis
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
