Umělá inteligence se rychle stala nedílnou součástí moderní vědy. Přináší rychlost, efektivitu a zvyšuje dopad jednotlivých vědců. Ale za touto technickou efektivitou se skrývá jemně znepokojivý fenomén, který může postupně změnit dlouhodobý trend ve vědeckých výstupech.
Analýza více než čtyřiceti milionů článků publikovaných za poslední čtyři dekády, která vyšla v časopise Nature, odhaluje zajímavý trend. Vědci, kteří využívají umělou inteligenci (AI), publikují více a jejich práce je častěji citována. Často se také dříve stávají vedoucími projektů. Na individuální úrovni tedy AI přináší jasné výhody: větší dopad, rychlejší profesní růst a vyšší viditelnost.
Osamělé davy – růst jedinců, stagnace kolektivu
Kolektivní pohled je však odlišný. AI má tendenci soustředit pozornost na datově bohaté a již populární oblasti výzkumu. V důsledku toho se celkový tematický rozsah vědy při jejím využívání zmenšuje a oslabuje se přirozená návaznost výzkumů, tedy schopnost vědců systematicky navazovat na práci ostatních. Stále více badatelů se koncentruje na úzce vymezená, módní témata, zatímco méně probádané oblasti zůstávají stranou zájmu.
Autoři studie tento jev označují jako „osamělé davy“. Jednotlivé práce či autoři mohou dosahovat vysokého dopadu, avšak interakce mezi články je omezená, výzkum se nadměrně překrývá a kolektivní obzory vědy se postupně zužují, což omezuje její celkový rozsah i rozmanitost poznání.
Přitom je dobré myslet na to, že průlomy ve vědě často vznikají z ochoty zkoumat neprobádané směry a hledat nečekané souvislosti. AI může vědcům pomoci zpracovat obrovské množství dat a odhalit vzory rychle a efektivně. Pokud ji však používáme především k optimalizaci existujícího výzkumu, riskujeme, že se veškerá pozornost obrátí na dobře prozkoumatelná „bezpečná” témata a mnoho oblastí zůstane nepovšimnuto a spolu s nimi potenciálně i zásadní objevy.
Nezapomínejme na oblasti, z nichž zatím nemáme data
AI ve vědě tak vytváří paradox. Rozšiřuje individuální dopad, ale zužuje kolektivní vědecké obzory. Budoucnost výzkumu proto vyžaduje promyšlený a strategický přístup. Je třeba podporovat zkoumání méně prozkoumaných oblastí, udržovat rozmanitost témat a vědomě směřovat pozornost tam, kde existuje největší prostor pro nové objevy. AI může být při tom mocným spojencem, pokud ji využijeme nejen k rychlé analýze velkých dat, ale i k cílenému bádání v oblastech, které těmito daty nedisponují. Pouze tak může AI plně rozšířit obzory vědy a odhalit to, co jsme dosud přehlíželi.
Publikaci si můžete přečíst v časopise Nature.
Autor: Ondřej Havelka
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
