Institucionální financování (nejen výzkumu) může mít v podstatě dvě formy:
- Dlouhodobý institucionální projekt s příslibem návaznosti
- Politické rozhodnutí nějakou instituci dlouhodobě financovat
Prvními institucionálními projekty byly sedmileté výzkumné záměry. Jejich hodnocení bylo spojeno zejména s mnoha problémy, což bylo dáno především masovostí hodnocení všech institucí najednou, v případě Akademie věd dokonce dvakrát, protože ta si uspořádala ještě své vlastní hodnocení. Některé fakulty výzkumný záměr nedostaly, což vedlo k hlasitému zavržení tohoto způsobu institucionálního financování. I když ne tak docela. U některých institucí na výzkumné záměry plynule navázaly pětileté granty OP VaVpI, které měly jak investiční, tak provozní, složku. A na OP VaVpI zas navázaly národní programy udržitelnosti (NPU) I a II. A na NPU navazuje zas několik dalších podobných výzev OP VVV. Dokonce se v textu těchto výzev objevuje i zavržený termín výzkumné záměry, byť na jiné úrovni.
Jak jsem již rozváděl (Společné hodnocení všech činností vysokých škol), podle novely vysokoškolského zákona byla zřízena nezávislá instituce, která posuzuje všechny činnosti vysokých škol, Národní akreditační úřad pro vysoké školy. Posuzovat se bude zejména schopnost vysoké školy zajistit vnitřními mechanismy kvalitu svých činností. Předpokládá se, že vysoké školy budou s Ministerstvem školství uzavírat dlouhodobé smlouvy a ty budou odrážet jaké akreditace (institucionální, oborové) příslušná vysoká škola má, ale i politické rozhodnutí tyto obory provozovat. Jak jsem dříve psal, panuje nebezpečí, že některá ze stále se měnících metodik hodnocení výzkumu bude s rozhodnutím akreditačního úřadu v rozporu. Takže by bylo zdaleka nejvhodnější rozdělovat prostředky pro vysoké školy jako jeden balík na základě institucionální smlouvy. Hlavní naděje, která z tohoto postupu plyne, je, že vysoké školy nebudou nuceny přijímat masy studentů.
Máme tedy vybudovány mechanismy na oba typy hodnocení. Hodnocení institucionálních projektů je opakovaně kontrolováno orgány Evropské unie. Ano, i já mám námitky. Národní programy udržitelnosti vypadají jinak a i proti nim jsou námitky. Jak bude fungovat akreditační orgán, se teprve ukáže. Vysoké školy si stěžují na novou byrokracii a v tom si notují se svými protějšky kdekoliv Evropě. „Ich war schikaniert.“ stěžovala si jedna známá prorektorka po návštěvě akreditačního orgánu. Nezávislého a neziskového, komise byla vedena nedokončenou doktorandkou.
Obecně by všichni nejradši dostali peníze a radši se z ničeho moc nezpovídali (Dejte peníze, ale na nic se nás moc neptejte). To ale v současném stavu byrokratické demokracie nejde. Nebo ano? Ona totiž existuje ještě
3. třetí forma institucionálního financování, financování vynikajících vědců/profesorů. Jako na ústavech Společnosti Maxe Plancka. Máme k ní odvahu?
Autor: Dalibor Štys
