Na společenskovědní výzkum dává Česko nejmenší podíl prostředků v celé EU. Nejde přitom o záměr, ale o náhodu, která ovšem některým přišla vhod. Nízká kvalita a relevance našeho společenskovědního výzkumu je neblahým dědictvím totalitních režimům, kterým tyto vědy sloužily. Korunu všemu posléze nasadil kafemlejnek.
Nízká kvalita a relevance jsou dnes také důvodem pro další přehlížení těchto věd. Málokdo si přitom uvědomuje, že kvalitní společenskovědní výzkum je nutnou ingrediencí kvalitního vládnutí v zemi.
Proporce od boha
Česko dává na společenskovědní výzkum nejmenší podíl VaV výdajů v celé Evropské unii. Jde dominantně o výdaje na výzkum ve veřejném a vládním sektoru, tedy na vysokých školách a v ústavech Akademie věd ČR. Většina zemí EU dává dvojnásobek (tedy o 100 % víc) a někde dokonce trojnásobek a více, jako například Velká Británie, Finsko či Island.
Jak se stalo, že Česko vydává tak málo? V podstatě čistou náhodou. Souvisí to s tím, jak vznikly současné rozpočtové proporce 11 oborových skupin nesmrtelného kafemlejnku. Tehdy před cca 7 lety se tyto podíly spočetly podle bodů z předpotopní verze neoborového kafemlejnku. Že takto spočítané podíly nedávají vůbec žádný smysl tehdy nebyli schopni nebo spíše ochotni chápat ani slovutní profesoři přírodních a technických věd, kteří byli do ladění kafemlejnku zapojeni. Když se tyto podíly srovnaly s nahrubo spočítanými podíly oborových skupin dle výdajů na tehdejší výzkumné záměry (výpočet ale nikdo nikdy neviděl), od podílů založených na bodech se výrazně lišily. Nebylo samozřejmě vůbec divu, protože se srovnávaly jablka a hrušky. A tak se výsledné podíly pro upravený kafemlejnek (Metodika 2011) spočítaly jako aritmetický průměr těch dvou podivných čísel. To je tedy hořké tajemství magických proporcí uvedených v tabulce dnes používaného kafemlejnku (Str. 48, Příloha 7) a rekordně nízkého podílu společenských věd.
Za těmi proporcemi nebyl strategický záměr ani jiné rozumové důvody. Prostě to tak náhodou tehdy vyšlo. Že to vyšlo neblaze zrovna pro společenské vědy je jejich smůla. Tak už to holt v řízení českého systému VaV chodí.
Abnormálně nízký podíl výdajů na společenské vědy u nás však skoro nikoho netankuje. Nepamatuji se, že by se tím třeba zabývala některá z každoročních vládních Analýz VaV. Kdybych o tom nepsal, tak to možná dosud ani nikdo neví. A uvnitř vysokých škol se tyto nesmyslné rozpočtové proporce slepě a rigidně dále replikují. Je možno pořád dokola opakovat, že ty proporce vznikly náhodně, a že potřeba a význam společenskovědního výzkumu jsou mnohem větší, než kolik se na něj dnes dává.
Historická paměť
Kvalita našich společenských věd jako celek je na diametrálně horší úrovni než věd přírodních a technických. Byť to nelze zdokumentovat výsledky kafemlejnkového hodnocení (z něho totiž člověk nevyčte nic), existuje pro to řada věrohodných indicií. Nízká úroveň společenských věd je neblahým dědictvím ideologické indoktrinace a masivních intelektuálních čistek těchto oborů po neslavných událostech let 1938, 1948 a 1968.
Společenskovědní obory byly od intelektuálního a kulturně-profesního vývoje věd na západě 40 let odříznuty mnohem více než obory věd přírodních a technických. Živého intelektuálního podhoubí, ze kterého by tyto obory mohly znovu vyrašit po listopadu'89, zbylo zpropadeně málo. Režim před rokem 1989 totiž usiloval o úplně jinou společnost a společenské vědy mu v tom byly oddanou služkou. Ztrátu za obrovským pokrokem západního společenskovědního výzkumu se sice za posledních čtvrt století stáhnout podařilo, ale nadále zůstává propastná.
Názor kapitánů průmyslu
Nízká kvalita a relevance většinového společenskovědního výzkumu u nás je vodou na mlýn kritikům, kteří společenské vědy za vědy mnohdy ani nepovažují, vidí je jako zbytečné tlachání, zavřeli by je jako masný krám a peníze by přesunuli do zbylých oborů nebo na dotace firemního výzkumu a vývoje.
Širší společnost, nejen mnozí kapitáni průmyslu, ale i ta akademická z jiných oborů, se na potřebu společenskovědního výzkumu skutečně u nás dívá skrz prsty. Nezřídka se i mezi významnými představiteli člověk setká se špatně skrývaným despektem a názorem, že jde o zbytečnost, a že těmto vědám stačí jen něco málo nadrobit, ať tolik nekřičí. Skutečnost, že právě tyto vědy mají obrovský význam pro kvalitu vládnutí a fungování společnosti, stále dochází málokomu.
Není potom náhoda, že největší brzdou ekonomického rozvoje Česka v mezinárodních srovnáních jako jsou OECD či Světová Banka je nízká kvalita vládnutí, tedy fungování státních institucí, tvorba zákonů a kvalita regulace (t.j. řízení školství a systému VaV, strategické řízení rozvoje dopravy a informačních technologií, regulace síťových monopolů a oligopolů, fungování veřejných zakázek, atd., atd.).
Kafemlejnku napospas
K přetrvávání marasmu společenských věd u nás velkým dílem přispěl po roce 2010 i kafemlejnek. A nemám na mysli to, že kafemlejnek na tyto obory dává málo peněz. Kafemlejnek totiž oficiálně posvětil paušální hodnocení vědeckých výsledků (kus jako kus) a možnost uplatňovat pseudovědecké až podvodné výsledky. Rady vlády, které výsledky hodnocení v minulosti schvalovaly, vždy dostaly ve finále strach a vyloučily jen malý díl těchto výsledků nebo nic. Dodnes tak v bodech za hodnocení používaných vysokými školami visí neprobrané výsledky za roky 2010-2013. Velký díl peněz tak nadále putuje za tím společenskovědním výzkumem, kde kvantita a pseudovýzkum vyhrávají nad kvalitou a relevancí. Kafemlejnek tak posvětil a finančně ocenil a dosud oceňuje to, co bylo neblahým dědictvím společenskovědního výzkumu z dob reálného socialismu, tedy málo kvalitní kvantitu a pseudovědu maskovanou formálními znaky.
Od zavedení kafemlejnku se z řad společenských věd ozývají osamělé hlasy, že kafemlejnek je pro kvalitu, zdravé motivace a profesní kulturu v těchto oborech zhoubný. Většinové společenskovědní akademické obci, která v tom na vysokých školách jede, však tento stav za zvednutí hlasu nestojí. Takže není síly, která by na vysokých školách akademiky z ostatních oborů přesvědčila, že odpoutání se od kafemlejnku a jeho finančních proporcí je, alespoň pro společenskovědní obory, nutný.
Autor: Daniel Münich
Článek byl publikován na webu http://metodikahodnoceni.blogspot.cz/
