Výzkum je na univerzitách náplní práce akademických a vědeckých pracovníků, kterými se však doktorandi stávají v okamžik obhájení své doktorské (disertační) práce. Po jejím dokončení však přejdou přechodem do pracovního poměru, v rámci něhož však navazují na svoji dosavadní práci. Rozdílem mezi doktorandy a řadovými vědeckými pracovníky je míra odpovědnosti, kterou za výzkum nesou. Doktorand by měl mít v procesu svého zkoumání „přítele na telefonu“ (školitele), který mu díky svým zkušenostem může pomáhat směřovat jeho výzkum a učit uplatnění ve vědecké komunitě. Nicméně samotnou vědeckou práci za doktoranda neudělá a tím mu umožní být vědeckým pracovníkem, jako je on sám.
Na druhou stranu studentem je doktorand v tom smyslu, že absolvuje studijní program, který mu ideálně přinese další znalosti a dovednosti – od čistě oborového zaměření, které získá díky nabídce malé skupiny předmětů, až po rozvoj měkkých dovedností, jako je týmové řešení problémů, schopnost prezentovat vědecké výsledky, projektový management a efektivní využívání času atd. Samostudium hraje také důležitou roli, protože mnozí doktorandi se musí naučit pracovat samostatně, což bude klíčové i pro jejich budoucí kariéru ve vědě.
Nicméně, i když je doktorand očekáván a podporován k tomu, aby byl výzkumně samostatný, školitel by měl věnovat pozornost tomu, že bude doktoranda vést a případně poskytnout jistý dohled a mentoring. Úspěšný mentoring by měl zahrnovat mnoho aktivit, které jsou definovány například ve standardu školitele vypracovaném zástupci SK RVŠ (Studentská komora Rady vysokých škol) a ČAD (Česká asociace doktorandek a doktorandů) [1]. Tyto aktivity mohou zahrnovat pravidelné konzultace, zpětnou vazbu k práci doktoranda, podporu v rozvoji odborných dovedností, nápomoc při plánování výzkumných aktivit a další formy profesionálního a osobního růstu.
Důležité je, aby doktorand cítil, že má podporu a prostředí, které mu umožní úspěšně dokončit svůj výzkum a dosáhnout kvalitního výsledku. Kromě toho je také užitečné prozkoumat další zdroje, které se věnují tématu doktorandského studia a mentoringu, aby byl doktorand co nejlépe připraven na svou budoucí vědeckou kariéru.
Doktorand je tedy jak studentem, tak i vědeckým pracovníkem zároveň.
Problém celé situace je, že termín „student doktorátu“ není přesný a vně akademického prostředí může vést k nedorozumění, proto se v Evropě i jinde v anglofonních zemích často používá termín „Ph. D. candidate“ [2], což by se dalo volně přeložit jako „kandidát na titul Ph. D.“ (Poznámka: Zde lze nalézt analogii s dříve udělovaným titulem „kandidát věd CSc.“, který byl předchůdcem Ph. D. u nás.). Kromě tohoto označení mají doktorandi v několika zemích (např. Švédsku, Nizozemsku či Švýcarsku) často i dvojí status – status studenta i zaměstnance, který jim pomáhá při cestě doktorátem a lépe je připravuje na pozici postdoka.
V Česku tomu tak není, což vede k různým problémům v oblasti sociálního zabezpečení doktorandů, např. v otázkách příjmů, mateřství, zdravotního pojištění a důchodů. V posledních dvou letech bylo sice uděláno několik kroků ke zlepšení situace [3, 4], ale doktorand v Česku nadále zůstává v podstatě pouze studentem. Změna je komplikovaná především kvůli historickým zvyklostem a nedostatku finančních prostředků v akademickém prostředí, nikoliv kvůli ideovému rozporu [5, 6].
Zlepšení situace pro doktorandy je důležité nejenom pro ně samotné, ale také pro rozvoj vědy a akademického prostředí v České republice. Investování do jejich vzdělání a kariérního růstu přispěje k budování kvalitních a inovativních výzkumných týmů a zvýšení konkurenceschopnosti českých univerzit na mezinárodní úrovni.
Autor: Ondřej Havelka
Foto: Vytvořeno autorem za pomoci umělé intelegence Bing (AI).
Příspěvky v rubrice Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
