Rok 2013 byl pro Petera Higgse rokem, kdy se dostavil do Stockholmu, aby převzal Nobelovu cenu za svůj mimořádný objev. V tomto klíčovém okamžiku své kariéry však poprvé zcela otevřeně hovořil o svých obavách, které prožíval dávno předtím. Higgs uznal, že jeho vlastní průlomový objev, Higgsův boson, by zřejmě v současném akademickém klimatu nikdy nevzniknul. Dnešní tlak na neustálou vědeckou produkci a spolupráci by mu nechal jen málo prostoru pro intenzivní zkoumání a úvahy, které vedly k jeho revolučním myšlenkám, které shrnul v roce 1964 ve dvou dvoustránkových publikacích. Od té doby by se počet jím napsaných vědeckých publikací dal spočítat na prstech pravé a levé ruky.
Kromě toho se fyzik dlouhodobě domnívá, že kdyby v roce 1980 nebyl nominován na Nobelovu cenu, mohl být propuštěn pro nedostatečný publikační výkon z univerzity, která však měla dostatek víry v jeho potenciál a zaměstnávala Higgse v naději, že si jednoho dne prestižní Nobelovu cenu odnese. I přes tuto tajnou podporu univerzity se během rutinních hodnocení výzkumu dostával do trapných situací, kdy do seznamu vyšlých publikací nemohl vypsat vůbec nic, což na oddělení brali velmi nelibě. Ač se Higgsova situace zdá býti extrémní, tak nízký počet publikací za desítky let jeho vědecké kariéry ukazuje, jak málo vypovídající mohou někdy být akademické metriky jako jsou citační ohlas, počet publikací či H-index. Zároveň nám odhalují, jak snadno mohou přehlédnout hloubku a význam jedinečných přínosů.
Dle Higgsových slov, tradiční způsob výzkumu, který mu umožnil dosáhnout velkého objevu v oblasti teoretické fyziky, se vytratil. Nová éra vědeckého hledání, která začala klást silný důraz na metriky a kvantitu výstupů, nahradila původní trpělivý a vytrvalostní přístup. Higgs dokonce smutně prohlásil, že v dnešní době by měl problém vůbec získat akademickou pozici, pokud by s vědou začínal znovu. A to mu zřejmě musíme dát za pravdu. Těžko si dokážeme představit, že by bylo možné fungovat na univerzitě 13 a následně 17 let bez vyšlé publikace.
I přesto, že produktivní způsob bádání má i své nezpochybnitelné výhody, je Higgsův příběh upomínkou na to, že vědecká práce je mnohem více než jen hromadění desítek a stovek publikací. Ačkoliv se nominace na Nobelovu cenu stala záchranným kruhem pro britského teoretického fyzika, tato cena samotná ani žádná jiná neplní úkol kvalitativního hodnocení ve vědě. Vědecké ceny tu nejsou pro každého a neměli bychom zapomínat, že věda by měla primárně být o průzkumu neznámého, jež má málokdy předvídatelné plody.
Dnes je tomu téměř 10 let od doby, kdy Peter Higgs obdržel Nobelovu cenu. I přesto má ve svých více než 94 letech H-index 11.
Autor: Ondřej Havelka
Foto: Vytvořeno autorem za pomoci umělé inteligence Bing.
Zdroje: The Guardian, Nobel Prize
Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
