Vědecké publikování je v době internetu pseudoproblém. Arxiv existuje již dávno a úplně postačí, když se doplní o databázi citací a diskusní fórum k článku.
Můj komentář reaguje na článek Michala Petra Pokud chceme otevřenou vědu, musíme změnit systém hodnocení, v němž mne zaujala jedna myšlenka týkající se přechodu od publikování prostřednictvím vydavatelských domů k publikování v otevřených úložištích:
„… Tento přístup znamená přehodnocení tradičního systému peer review. I tento přístup však bude mít svá úskalí: jeden problém, který spočívá ve vysokých poplatcích, snad odpadne, jiný problém pravděpodobně vyvstane. Kdo v takovém systému ponese odpovědnost za vydaný text?...”
Přečtěte si také
Pojem otevřená věda si mnoho aktivních vědců a vědkyň spojuje s publikováním v open access časopisech a s data management plány pro správu výzkumných dat. Otevřená věda ale není jen tyto dvě složky, je to celý systém hodnot zasahující hodnocení výzkumu, publikování, technologie, ale i kariéry.
Za obsah článku nese odpovědnost autor
Domnívám se, že za obsah článku, tedy data a jejich vyhodnocení nese odpovědnost vždy autor. Pokud by se po recenzentovi nebo redakci časopisu chtělo, aby nesl garanci za věcný obsah článku, musel by někdo zaplatit za zopakování experimentů, případně výpočtů, v článku uvedených. Což je naprosto nerealistická představa.
Peer review si v přírodovědných článcích může klást především tyto cíle: vyřadit zjevné chyby, pomoci učinit článek srozumitelnějším a požádat o doplnění zjevně chybějících informací.
Nic jiného, než data a jejich vyhodnocení v přírodovědných, matematických a dalších článcích, kde se popisují reálná data, nemá smysl. Stažení (retraction) vědeckých článků by podle mne vůbec nemělo existovat!
Pokud by si časopisy osobovaly jakoukoliv autoritu, pokud jde o obsah článků, nesly by odpovědnost za celý řetězec následků, například náklady návazných experimentů či finanční prostředky přidělené veřejnými autoritami na základě těchto článků. Ale i poškození zdraví a ano, i úmrtí v případě nesprávně provedených studií na pacientech.
Repozitáře s diskuzí pod článkem a databází citací
Podle mne je vědecké publikování v době internetu tedy pseudoproblém. Nepotřebujeme vydavatele, stačí repozitáře s diskuzním fórem pod články, které umožňují publikovat vlastní analýzy i případná kontrolní měření, v němž mohou autoři vysvětlovat chyby. Kdo neodpoví a nevysvětlí, nese si sám následky ve formě ostudy před vědeckou komunitou.
Arxiv existuje již dávno a úplně postačí, když se doplní o databázi citací. Dovedu si představit, že se autorům doporučí, aby si nechali článek otevřeně zrecenzovat od kvalifikovaného kolegy a aby se případné otázky, které autoři nezodpověděli nebo na nichž není shoda, publikovaly spolu s článkem. Ovšem publikaci tím nepodmínit. Dále ke každému článku otevřít neanonymní diskusní fórum, což je dnes naprosto standardní v každém on-line časopise, ale takové, které umožní vkládat obsah plně ekvivalentní článkům samotným.
České instituce porovnávejme s podobnými institucemi v zahraničí, ne mezi sebou
Rád si vyslechnu námitky proti tomuto mému návrhu, ale prosím, nechť jsou k věci a nevnášejí do diskuse jiné aspekty, například hodnocení kvality daného vědce nebo instituce. Masové hodnocení kvality vědy vědci samými je výmluva politiků, že nehodlají vstupovat do konfliktů ohledně financování vědeckých institucí. Vědci se při něm, aby si neudělali zlou krev vyjádřením vlastního názoru, schovávají za anonymitu hodnocení a za impaktní faktory a počty citací.
Financování veřejných vysokých škol by se mělo řídit vzdělávacími potřebami státu. U financování vědeckých ústavů základního výzkumu je dobře znám zlatý standard garance kvality – a tím je způsob přijímání nových vedoucích skupin ve Společnosti Maxe Plancka a s ním spojená transformace celých institucí. Muzea a knihovny musí být garantem dlouhodobé paměti, to musí být součástí jejich statutu a závazku zřizovatele. Resortní výzkumné ústavy musí plnit potřeby resortu. Nic jiného nepotřebujeme.
Nemůžeme mezi sebou porovnávat instituce, které mají různé cíle. Ty můžeme, pokud chceme, jako celky porovnávat s podobnými institucemi v zahraničí. Zejména u veřejných vysokých škol a ústavů základního výzkumu jen takové porovnání dává smysl.
Autor: Dalibor Štys
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
