Je o mně známo, že si po celou svou akademickou kariéru myslím, že si Akademii věd a rezortní výzkumné ústavy při velikosti našeho státu nemůžeme dovolit. S omletým argumentem, že lidé z Akademie věd přece učí, jsem nikdy nesouhlasil. Špičkoví vědci, kteří jsou z mnoha dobrých důvodů na Akademii věd, by na univerzitách scházeli, i kdyby učili jen naprosto minimálně. Schází totiž ve vedení univerzit, v jejich profilaci, valná většina studentů se s nimi tak jako tak nepotká.
Na druhou stranu, při současném stavu univerzit na celém světě, není moc divu, že se nejlepší vědci snaží získat pozici na nezávislé výzkumné instituci. Můžeme se nakrásně odvolávat na žebříčky, kterým vévodí anglosaské univerzity, ale byl to právě anglosaský systém, kdo vnesl do univerzit závislost na počtu studentů a tím, ano, korupci, i když ne nezbytně finanční, třeba i jen morální. Historek o tom, kdo a jak taky vystudoval Harvard, je celá řada. A ti nehledě na politickou korektnost a její důsledky ve výběru témat studia a interpretaci jejich výsledků. Nositel Nobelovy ceny Tim Hunt byl zbaven všech funkcí za docela nevinný vtípek, který navíc v další části projevu shodil.
Není divu, že kdo chce být odpovědný převážně své vědecké pravdě, hledá místo, kde by se obklopil sobě podobnými a kde politicky aktivní studenti a nepříliš úspěšní akademici nemají vliv. Z nedávných založení například rakouský Institute of Science and Technology v Klosterneuburgu vznikl iniciativou „zdola“, od profesora Zeilingera známého experimenty s kvantovou provázaností (entanglement). Janelia Farm ve Virginii zase vznikly inciativou nadace Howarda Hughese.
Očekávaná námitka zní, že přece Kaiser Wilhelm Gesellschaft, dnešní Max Planck Gesellschaft, existovala přece již v 19. století. Stejně tak ruská Akademie věd. Určitě není sporu, že snahy vytvořit instituce pro vědecké bádání „bez těch otravných studentů“, existovaly zejména v prusko – ruském kulturním okruhu dlouhodobě. Ale realizovaly se pouze v něm. V české tradici, na níž se snažíme navazovat, se akademie věd jako zřizovatel výzkumných institucí objevuje s příchodem ministra Zdeňka Nejedlého, nikoliv náhodou právě v době, kdy byla rázně ukončena vědecká nezávislost univerzitních profesorů. Možná tím zachránil řadu vynikajících vědců před pracovními tábory, kdo to dnes posoudí. V situaci, kdy má profesor podmínky pro nezávislou vědeckou práci, je pro společnost nejpřínosnější, aby byl na univerzitě, v rozumné míře učil, vedl studentské práce na všech stupních a účastnil se na akademické profilaci univerzity.
Z iniciativy ministra Vopěnky v roce 1991 proběhla schůzka „u Bendů v kuchyni“ na níž jednalo o spojení ústavů Akademie věd s univerzitami. Tehdy jsem byl, a stále více jsem, přesvědčen, že valná většina negativních jevů jak na univerzitách, tak na AV, by nikdy nenastala, kdyby se návrh profesora Vopěnky prosadil. Na univerzitách byla tím negativním jevem především „kontinuita“ docentů a profesorů z doby komunismu, jejich vnímání reality včetně absence představy o trvalém pracovním poměru. Natož o poměru služebním. Na AV to byl především „nenávrat“ i těch nedávno odešlých vynikajících vědců a naopak „svobodný výběr“ bývalých stranických kádrů do vedoucích funkcí včetně ředitelů ústavů. Následovala trvalá bitka mezi Akademií věd a univerzitami, jejímiž pozorovatelnými symptomy bylo několik kol „objektivního hodnocení výzkumu“, během níž jsme se od masového hodnocení institucionálních projektů, tehdy nazvaných výzkumné záměry, přes mnohaleté období kafemlejnku a metodiky 2013, dostali zpět k masovému hodnocení institucionálních projektů zvanému Metodika 2017+. Přední protagonisté Metodiky 2017+ dnes připouštějí, že každý poskytovatel bude výsledky hodnocení používat jinak.
Tím jsme se vrátili někam do roku 1998, kdy se na univerzitách první výzkumné záměry rozdělovaly v poměru získaných grantových prostředků a na Akademii věd podle počtu „hlaviček“, tj. vědců v pracovním poměru. Proč se to tak na univerzitách, ksakru, nenechalo. Vždyť každý grant je přece individuálně posuzován hodnotícím procesem, který je mnohem důkladnější, než může být nějaké masové hodnocení, kdy se během týdne má porovnat 55 skupin na 16 ústavech. Mluvím například o hodnocení Akademie věd proběhlém v letech 2015 a 2016. Toto hodnocení je velmi blízké Metodice 2017+. A i po hodnocení 2015 a 2016 budou ústavy AV financovány jen velmi málo odlišně, než tomu bylo v letech předchozích. V rozdělení financí mezi ústavy je dlouhodobá kontinuita, neboli jedná se stále o pohrobka starého dobrého financování „po hlavičkách“.
Proč se po mnoha sporech, bojích, a vzájemném obviňování vždycky nakonec vrátíme k původnímu rozdělování peněz? Každý z těchto typů financování, grantového (projektového, záměrového) a toho „po hlavičkách“ má v sobě totiž něco významně a věcně pozitivního pro vědu samotnou. Grantové financování, založené na peer review, vede k odborné diskusi, je svým způsobem její institucionalizovanou formou. Pokud je ovšem uspokojeno alespoň 30% žádostí, jinak je to boj o přežití se všemi doprovodnými efekty. Financování „po hlavičkách“ je pak zplanělou formou profesorských služebních poměrů. Zplanělou proto, že se institucionálně financují i juniorské pozice a naopak ani po padesátce nenastává služební poměr.
Jsme opět na začátku. Můžeme se už konečně snad poučit, z toho, co jsme udělali špatně, i z toho, co nesprávného se děje kolem nás. Můžeme vyhrát. Co tedy navrhuji:
- Zavrhněme už konečně utkvělou myšlenku, že nějaká spásná metodika zbaví stát nutnosti rozhodnout, jaké výzkumné směry chce podporovat.
- Udělme každý rok ne 100 „běžných“ profesorských titulů, ale 10 – v prvních pěti letech třeba 20 – služebních poměrů státních profesorů na základě mezinárodního výběrového řízení. OP VVV na to má vybudované mechanismy, vycházejí z hodnocení grantů ERC. Těmto profesorům postupně předejme financování, které mají dnes ústavy Akademie věd. V takové výši, aby mohli mít své týmy a skutečně svobodně bádat. Struktura přihlášených, a mezinárodním výběrovým řízením přijatých, bude též indikovat, v jakých oborech se v České republice dělá dobrý výzkum a kde.
- Akademii věd vraťme pozici, kterou by měla mít. Učené instituce a garanta kvality grantové peer review. Na Národní třídě nechť je sídlo všech grantových agentur.
- Běžné, za první republiky mimořádné, profesury, nechme na rozhodování univerzit. Budou si je muset vybírat tak, aby někdo z nich byl do budoucna schopen se stát státním profesorem. Nemít státního profesora na klíčový obor bude ostuda. Běžní profesoři ať se financují z prostředků rozdělovaných proporcionálně ke grantovým prostředkům, které tito „mladí akademici“ budou schopni získat. A z prostředků na výuku. Kdo nebude přijat univerzitou na profesorskou (docentskou, asistentskou) pozici, nebude si moci o grant požádat. Tím se zmenší počet žadatelů a zvýší se férovost soutěží. A především, univerzity budou konečně moci rozhodovat o svém směřování, nebudou za ně rozhodovat redakční rady časopisů a grantové agentury a ony nebudou mít čas se utápět v náhradních vnitropolitických půtkách.
- Stát bude rozdělovat finance na výuku podle svých politických priorit. Této nepříjemné povinnosti jej nic nezbaví. Může ale udržovat kvalitu pomocí mezinárodního hodnocení uvnitř institucí, jeho metoda je také dobře známa a byla u nás implementována na mnoha infrastrukturách vzniklých v rámci programu VaVpI. Základem jsou mezinárodní vědecké rady, které instituci pravidelně navštěvují, seznamují se s konkrétními výsledky a dávají doporučení.
