Profesorské privilegium

(v tomto článku vycházím ze strudie Hvide a Jones (2016)  a z přednášek Åstebro et al. (2017) a Toole (2017) .

Profesorské privilegium znamená, že profesor je majitelem obsahu svého mozku, právně řečeno duševního vlastnictví, které vytvoří při své práci na univerzitě. Toto profesorské privilegium vstoupilo v platnost v řadě evropských zemí v roce 1949, bylo ale kodifikací dříve existující praxe. Tu ale mnohde zpochybnila II. světová válka. V roce 1980 byl v USA přijat takzvaný Bayh-Doleův zákon, který předává práva ke znalostem získaným z federálně financovaných zdrojů univerzitám, nikoliv jednotlivým objevitelům. Typicky jsou na univerzitách v USA nastavena pravidla dělící duševní vlastnictví mezi univerzitu a zaměstnance, převážně v poměru 2/3:1/3. Cílem Bayh-Doleova zákona bylo stimulovat univerzitní inovace.

Univerzitní inovace v USA v roce 1999 byly skutečně asi 3x vyšší než v roce 1980, neexistovala ale žádná studie, která by dokazovala, že to bylo vlivem Bayh-Doleova zákona. Všeobecně v soukromém sektoru inovace narůstaly rychleji. Evropské státy rušily profesorské privilegium na přelomu tisíciletí – Dánsko v roce 1999, Německo 2002, Norsko 2003. V současné době se profesorské privilegium udrželo jen ve Švédsku a v Itálii. Studie Hvide a Jones: University Innovation and the Professor´s Privilege vychází z velmi detailních údajů, které poskytuje norský správní systém. A dokazuje, že po zrušení profesorského privilegia došlo k 50% snížení počtu firem založených univerzitními pracovníky i počtu patentů. Také kvalita start-upů a patentů poklesla – méně start-upů přežívá a méně patentů je citováno v další literatuře. Podobné výsledky byly pozorovány v Německu.

Jak je tomu u nás a jaké to má důsledky?

Něco jako profesorské privilegium v československém a posléze v českém zákonodárství samozřejmě nikdy neexistovalo. Jakýkoliv prakticky použitelný objev na českých akademických institucích byl a je podnikový (zaměstnanecký) vynález. V 90. letech 20. století vznikl stav, kdy byly vedlejší činnosti univerzitních pracovníků všeobecně tolerovány. Kdekdo z univerzit odcházel a když byl ještě stále ochoten učit, vedení univerzit bylo rádo, že vůbec někdo kvalitní výuku zajišťuje. Nějaký předpis často existoval, ale nikdo se jím moc nezabýval. Někdy kolem roku 2011 (omlouvám se, odkaz jsem nedohledal, byl už vymazán), více-méně pod vlivem Evropských dotací na centra transferu technologií, museli příjemci dotací na institucionální podporu vytvořit pravidla pro přenos technologií.

Dnes má každá univerzita svůj Technology transfer office, který úspěšně žádá o granty na svou vlastní činnost a na předaplikační výzkum, které pak distribuuje po univerzitě. Převážně na základě rozhodnutí rady složené z lidí, kteří sami nikdy nepodnikali nebo i v podnikání selhali. Nebo snad na stránkách některých TTO nacházíte informaci o tom, kolik miliard vydělala univerzita na svém start-upu? Bylo by dobré se zeptat obdivovaných profesorů, zakladatelů úspěšných firem na technických fakultách, kteří nás dnes poučují o transferu technologií a řídí rozdělování příslušných financí, kde že jsou ty miliardy pro jejich mateřské univerzity. Jenže zkuste renomovanému architektovi navrhnout ať zavře svou kancelář, když se teď stal profesorem a je v konfliktu zájmů. No a když může on, proč ne já, zeptá se kdokoliv na ČVUT, VUT nebo UMPRUM. A mají pravdu. Takže se tento konflikt tiše toleruje – mimochodem jako na NTNU v Trondheimu, kde stav znám.

Stav je popsán v článku Daniela Münicha a Martina Srnholce z roku 2013 O vědeckém individualismu v Česku a od té doby se moc nezměnil. Přitom z některých zdrojů se dozvídáme, že akademici jsou vysoko nad průměrem populace v počtu vlastněných firem. Je to tak správně nebo ne? Může to vůbec být jinak? Jak vyplývá z úvodu, může to být dokonce tak, že současný stav je celospolečensky výhodný. Je totiž ekvivalentem profesorského privilegia. Jak má nějaký rektor kontrolovat dodržování nařízení, kde se píše: „Zaměstnanec a student je povinen se aktivně přičinit o účinnou ochranu předmětů duševního vlastnictví vytvořeného v rámci JU a tam, kde je to vhodné, o zajištění efektivního nakládání s těmito předměty.“ ? Může někomu bránit poznatky publikovat, pokud by, možná, mohly být zpeněženy? Nebyla by taková kontrola dokonce v rozporu s vysokoškolským zákonem, ba i s Listinou základních lidských práv a svobod?

V roce 1989 panoval víceméně v celé Evropě stav profesorského privilegia. Bylo přirozené, že se univerzity (na rozdíl od Akademie věd či rezortních ústavů) nezajímaly o práva k duševnímu vlastnictví. Pak, na přelomu tisíciletí, se celá Evropa rozhodla zřídit si Centra transferu technologií. Dnes se můžeme poučit z výsledků. A to poučení je, dle dle Åstebro et al. (2017):

• Zrušení profesorského privilegia ve Švédsku by pravděpodobně vedlo k méně, nikoliv více, akademickým podnikatelským aktivitám.
• Neočekávejte velké ekonomické zisky od akademických podnikatelů.

Co závěrem? Zaveďme profesorské privilegium, zrušme centra transferu technologií a pokud chceme financovat firemní výzkum z veřejných prostředků, dělejme to přímo ve firmách. Ušetřené peníze a lidský kapitál převeďme, nejlépe, do institucionálních prostředků na výuku technických vysokých škol. Vyplatí se tam tisícinásobně lépe.

PS: Ještě dovětek. Jak z toho celého vyplývá, ta - pro svět tak nepochopitelná - obtížnost převodu grantů mezi institucemi? Celá právní filozofie našich vysokých škol vyplývá z toho, že vědec, profesor atp. je v zaměstnaneckém poměru k univerzitě. Filozofie západních univerzit, jakkoliv se to fakticky mění, pořád ještě vychází z toho, že profesor je svobodný badatel, kterého univerzita získala ve prospěch svých studentů. I tento stav mysli by zavedení profesorského privilegia významně změnilo k lepšímu.

 

Autor: Dalibor Štys