Rada vysokých škol kritizuje Metodiku17+ pro její nekonkrétnost, Jiří Nantl pro nekompatibilitu se současným právem, Václav Hořejší zase touží po stejném hodnocení univerzit a Akademie věd...
Rada vysokých škol kritizuje Metodiku 17+ pro její nekonkrétnost. Má pravdu. Ten, koho to mohlo překvapit, musel spadnout nejen do české, ale do celé evropské, vědní politiky z vesmíru (nebo alespoň přijet po 20 letech z Austrálie). Metodika 17+ je jen další produkt firmy Technopolis, která takové metodiky a hodnocení dělá po celé Evropě posledních bezmála 30 let. Aby mohla dělat pro všechny, musí s každým vyjít. A politici se mění každé čtyři roky, jejich názory mohou být diametrálně odlišné, a tak jediná cesta, jak dostat příští zakázku, je použít zcela vágní formulace, něco newspeaku, a pokud možno nic konkrétního nenavrhnout. A ještě do výsledku vložit udičku k další zakázce – vzpomínáte na sekvenci Audit VaVaI – IPN Metodika? Tomáš Hruda se ji snažil vší mocí přerušit, ale nešlo to, fakt ne.
Jiří Nantl kritizuje nekompatibilitu Metodiky 17+ se současným právem. Není důvod mu nevěřit. Nevadí, Technopolis nám za dalších 150 milionů udělá novou, kompatibilní se zákonem, který časem nějaká nová vláda přece jen schválí.
Nu a Václav Hořejší, vždy největší a literárně nejplodnější znalec na poli hodnocení vědy, nás opět obšťastnil touhou po stejném hodnocení univerzit a Akademie věd. Nepoučitelný, jako vždy v posledních 20 letech. Masové hodnocení všech najednou vždy skončí u počítání kousků. A v tom Akademie věd vždycky prohraje, jak správně a vtipně shrnul Jaroslav Flégr na osel.cz. Cituji: „...Podle některých, jistě naprosto zcestných, názorů pramení hlavní odpor proti kafemlejnku z toho, že jasně ukazuje, o kolik je vědecký výzkum prováděný v Akademii věd méně produktivní, než stejný výzkum prováděný na vysokých školách. Ty totiž mohou ve větší míře využívat otrocké práce studentů, takže po přepočtu množství vyprodukovaných publikací na vynaložené finance dopadnou lépe...“
Proč to tedy nemůže vyjít? Je něco, v čem se česká věda tak úporně liší od vědy světové?
Především je třeba si říci, že to nevychází nikde na světě. Stačí se podívat na podivná témata vypsaná v programu Horizon 2020, zjevně prolobovaná průmyslovými skupinami a vědními politiky. Není divu, všude jsou dnes na univerzitách grantové office a v nich úředníci s výchovou jako má Technopolis. Ti si rybník nevypustí. Světlou výjimkou je snad Izrael, který ale dává na výzkum přes 4 % HDP. Tam se financují i dost šílené výzkumy, které pak vedou jak k Nobelovým cenám, tak ke skutečně inovativním start-upům.
Jedna otázka, o něco aktuálnější v české vědě než v té světové, zní, zda se může skutečně nová věda dělat na nešpičkové technologii. Myslím, že ne. A špičkovou technologii dnes vesměs můžete koupit jen prostřednictvím velkovýrobců přístrojů. Příkladem budiž výtah z mé přesvánoční korespondence s jedním výrobcem digitálních kamer: “After careful consideration, .... has declined to submit a bid for your project. Typically, ..... does not sell to end-users or low volume opportunities; therefore, our target customers are equipment manufacturers (OEMs).“ Jenže bez této kamery naše (i všechny ostatní, po celém světě, až na výjimky, které rád vysvětlím) digitální mikrofotografie nesplňují Shannon-Nyquistův vzorkovací teorém. Se všemi možným artefakty, které z toho vyplývají. Věda je průmysl, jehož prostřednictvím se peníze vybrané na daních vracejí výrobcům přístrojů a chemikálií. Vědci jsou v tom systému více, často i méně, užiteční idioti.
Česká věda, na rozdíl od světové, se navíc vyznačuje nestěhováním. Nejenže je nekonečný problém se přestěhovat z Krče do Vestce u Prahy, ale on je dokonce problém se stěhovat po Plzni. Stěhování z centra do uvolněných budov v kampusu na Borech byla kritická otázka při volbě rektora Západočeské univerzity. Proto mají pražské techniky „výzkumná centra“ všude kolem Prahy (místo špičkového nového společného kampusu třeba na Kladně), každá fakulta jinde, a v žádném se toho moc zásadního neděje. Špičkové technologie – v mezích zákona o veřejných zakázkách – v nových infrastrukturách se nevyužívají, a granty GAČR, vyhodnocené složitým mezinárodním výběrem, se řeší na 20 let starých přístrojích. (Naopak kdo se odhodlal stěhovat, dokázal se dostat k zajímavým penězům. Příkladem jsem si sám.)
Ve světě je ale samozřejmé se stěhovat za lepšími podmínkami, například, z Princetonu v USA do Kostnice v Německu. Především proto nemáme granty ERC. Především proto se kdysi profesor Drahoš i dnes profesorka Zažímalová vyjádřili, že Akademie věd nemá žádný ústav, který by měl jen špičkové týmy. Jak jste to hodnotili, zeptám se. A nakonec se stejně dozvím, že podle počtu publikací, impakt faktorů a h-indexů. Dobrá, ať tedy máme jednu velkou instituci, která funguje v souladu se světovými trendy. Ať to ale dělá, ať se granty ERC, z jiných výzev Horizon 2020, Human Frontiers in Science programu atd. sypou každý rok. Chtějme to po ní. Kdo těmto požadavkům nedostojí, ať na Akademii věd nepracuje. Ředitele ústavu pak nebudou volit zápecníci, ale nositelé grantů ERC, kteří vědí, co pro získání takového grantu potřebují. Především platy pro celý tým. Když se počet zaměstnanců sníží na třetinu, zákonitě ti zbylí mohou mít trojnásobný plat. Takové výplaty už budou docela mezinárodně konkurenceschopné. Nové poznatky tak sice s jistotou nevzniknou, ale určitě budeme trendy.
Takto koncipovanou exkluzívní Akademií věd se uvolní univerzitám prostor k tomu, aby se konečně začaly zabývat tím, k čemu jsou určeny. Současný děkan fakulty strojní ČVUT Michal Valášek to nazval profesorstvím, výzkumem spolu se studenty propojeným s výukou. Oddělení financování výzkumu a výuky je na univerzitách cesta do pekel, protože se oddělit nedají a nemají. Samozřejmě vždycky znovu prorostou nazpátek. Proto je dnes na některých fakultách většina platů přednášejících financována z peněz na výzkum. Skončeme tu komedii.
